Česká „diplomacie“ - tragikomedie nejhorší kvality

(foto mzv.cz)T. G. Masaryk si v časech dávno minulých postěžoval kromě jiného na čtyři fenomény české politiky: na „kocourkov a hulvátov“, nedostatek „kritického rozumu“, na zpupnou nadutost „indiferentního liberalismu a povrchního kosmopolitismu“, a konečně na „diletantský eklekticismus“. Jeho syn Jan zase propagoval vládu „common sense“, což koresponduje s tátovým požadavkem kritické reflexe.

 

 

 

 

 

 

 

Dlužno dodat, že v roce 2018, ve kterém budeme slavit sté výročí založení Československé republiky, je česká politika od masarykovských politických i mravních paradigmat na světelné roky vzdálena. Nejnovější tragické příklady tohoto politicko-astronomického faktu jsou kauzy Skripal, Nikulin a Sýrie. V jubilejním výročí vzniku československé státnosti je to facka do tváře všem, kteří bojovali a umírali za její život.

Postoj k diletantské konstrukci údajné otravy smrtícím nervovým plynem „novičok“ připomínal spíše reakci na povel šefa klanu Siciliánů než reakci vlády suverénního demokratického a především právního státu. Nikulin byl vydán Američanům bez sebemenších podmínek a záruk, Mr. Ryan si ho přiletěl vyzvednout po způsobu císařova vyslance do malé římské provincie. Byl prezident Zeman skutečně jediným činitelem, který si uvědomoval, že se Nikulin s největší pravděpodobností stane nástrojem amerických jestřábů ve vnitropolitickém boji? „Slušný“ ministr Pelikán sice bezprostředně po splnění příkazu zmizel z vládního hřiště do převlékací kabiny, ale transatlantický boss nemusí mít obavu: česká postsametová politika má dostatek „slušných“ nohsledů, ochotných kdykoliv za pár roků v provinční „vládě“ a přiměřené ocenění po politické kariéře prohlásit a podepsat cokoliv. Čímž se dostáváme k syrské chemické červené čáře a dalšímu z dlouhé řady „hvězd“ české politiky, herci Martinu Stropnickému. Jeho diplomatický „statement“ potvrdil odborné kompetence pana ministra v plném rozsahu a je vskutku hodný výuky na univerzitě, obor zahraniční diplomacie a mezinárodní právo. Buďme konkrétní.

Nejprve si Stropnický postěžoval tvrdými slovy na Radu bezpečnosti OSN, že prý selhala. Je-li někde slůvko „selhala“, potom lze pouze automaticky doplnit dovětkem „kvůli Rusům“. Náš pan ministr je ale naprosto objektivní, nikomu nic nepodsouvá, a tak prostě jen Rada bezpečnosti. Jasné ovšem není, v čem že to selhala. Pan herec v roli ministra zahraničí evidentně nevidí její selhání v tom, že důrazně a objektivně neprošetřila, co se vlastně v Dúmě stalo – jestli se vůbec něco stalo. Stropnický také zřejmě nevidí selhání v nezájmu USA, Británie a Francie o činnost tzv. Bílých helem, skurilní pseudo NGO s vazbami na odnože Al Kajdy, putujících od jednoho džihádistického střediska k druhému. Zřejmě ho ani nijak nezaráží, že paradoxně všude tam, kde se objeví, vyšle Asad vrtulník s nádobou jedu, které pravděpodobně osobně shazuje.

A nyní ministerský mezinárodně-právní bonbónek. Ministerstvo zahraničí požaduje nezávislé vyšetření případu a zároveň podporuje již vykonaný vojenský útok na Sýrii. Nyní přeložme do normální, masarykovské řeči. Pan Stropnický nechá nejprve potrestat a potom urguje nezávislé vyšetření… Pro všechny demokratické slušňáky atlantické konfese i putinovsko-asadovské troly, pořadí soudní kauzy demokraticky vyškoleného a právně fundovaného ministra zahraničí ČR je toto: obvinění (navíc z řad nepřítele, který se již šestým rokem pokouří Sýrii zničit), trest, vyšetřování. To vše na pozadí divadla, ve kterém Martin Stropnický a česká vláda, lepe řečeno české vlády, hrají roli poslušných statistů. Jeden den někdo z americké vlády nebo britských expertů prohlásí, že konkrétní důkazy nejsou, o dva dny na to prohlásí jiní nebo dokonce ty stejné osoby, že jsou, ale není možné je prezentovat, neboť jsou tajné. V právní praxi by tyto „důkazy“ na základě „jedna paní povídala“ nepřivedla do vězení údajného pachatele, ale žalobce a soudce, který by je bral vážně.

Ale Stropnický jde ještě o krok dál. Raketový odstřel koalice „slušných“ je prý vzkazem těm, kdo by chtěli pokračovat v chemických útocích. Jen již neřekl, zda má na mysli i džihádistické skupiny, které z výroby a použití sarinu i chloru byly již několikrát usvědčeny, mimo jiné Carlou Del Ponte (2013) nebo třeba Jeffrey Harrigianem, velitelem amerického letectva v září 2016. Postrádá pan ministr odvahu nebo informace? V obou případech by bylo smysluplnější, kdyby zůstal u svého původního řemesla, které bezesporu umí a kterému rozumí. A propos informace: V této ostudné hře nelze zapomínat na roli „svobodných a demokratických“ médií, zde příklad z Británie. Sotva zasloužilý generál ve výslužbě s trpkými zkušenostmi s iráckou chemickou kauzou zpochybní oficiální verzi „byl to Asad“, vypne se mu prostě a jednoduše mikrofon.

Závěrem nejvyšší český zahraniční diplomat opět žádá nezávislé vyšetřování – zopakujme, že po vykonaném potrestání těmi, kdo v sobě sjednotili role žalobce, soudce i exekutora.

Tož, jak by řekl první prezident ČSR, máme ve vládě kapacity, které naši zemi nechávají balancovat někde – řečeno hereckými ústy – v inscenaci absurdní tragikomedie.

Poznámka na okraj. V době obrození za časů dunajské monarchie sehráli umělci důležitou roli pro oživení národní historické paměti, za první republiky byli často zrcadlem proti militarismu i sociálním svědomím společnosti. Dnes se někteří z řady Havlových epigonů přesunuli přímo do politiky a pod nálepkou „slušnosti“ šlapou po všem, co nám 28. říjen odkázal. Tím v žádném případě nechci první čs. republiku idealizovat. Její mytologizace bez ohledu na realitu (bezpodmínečná oddanost a slepá důvěra v garanty a ochránce Francii a Anglii, národnostní a sociální problémy) způsobila povrchní přístup v analýze vývoje po roku 1945 – v Československu i v celé Evropě. Jde o odkaz, o výše jmenovaná mravní a politická paradigmata zakladatelů československého státu bez ohledu na to, zda se jim je podařilo uskutečnit v praxi nebo jestli se jednalo o úkol pro nastupující generace.

A tak se již dnes můžeme těšit na oslavu „naší stovky“. Určitě nebudou chybět ti, kteří Masarykův „ideál humanitní“ dokázali pervertovat do podoby „humanitárního bombardování“. A kteří budují světlé zítřky na novém právním řádu „slušných“. Jenže to už není Masaryk, ale Orwell… .

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Neděle, 15 Duben 2018 14:17 )  

Petr Schnur

Petr Schnur

Petr Schnur patřil k brněnské disidentské skupině politického vězně a chartisty Jana Tesaře. V roce 1980 emigroval do Německa, kde žije dodnes.  V Hannoveru vystudoval historii, religionistiku a sociální psychologii. Na počátku 90. let externě spolupracoval s Československou, resp. Českou akademií věd. V roce 2004 vystoupil v Senátu ČR na veřejném slyšení o spisovných názvech České republiky a jejích cizojazyčných ekvivalentů. Působí rovněž jako nezávislý novinář. Publikuje zejména v Britských listech, Právu, Kritické příloze Revolver revue, Sedmé generaci, A2 kulturním týdeníku a samozřejmě v Literárních novinách, ale i v odborných periodikách (Religio).

Motto č. 1: „Musíme stále putovat z tábora do tábora, spolu s pravdou, tou uprchlicí z tábora vítězů.“ (Jan Pavel II.)

Motto č. 2: „Žurnalismus je tisknout něco, co někdo nechce, aby se tisklo. Všechno ostatní je Public Relations.“ (George Orwell)

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB