Málem jsme se sešli v Hannoveru



(foto jiridrahos.cz)Naprosto není mým zvykem zabývat se minulostí politiků nebo těch, kteří se jimi chtějí stát – ať již z vlastní nebo cizí ambice. Výjimkou je klání o prezidentský úřad mezi Jiřím Drahošem a Milošem Zemanem.

 

 

 

 

K veřejnému zamyšlení mne přiměl životopis kandidáta Drahoše ve Wikipedii (i jinde) popisující poměrně slušnou kariéru v době před listopadem 89 a věta o tom, že zmíněný uchazeč o prezidentskou funkci v polovině 80. let rok pobýval na univerzitě v severoněmeckém Hannoveru. Tedy ve městě, ve kterém žiji a ve kterém jsem jako exilový Čechoslovák ve stejné době vystudoval. Prostě mne zaujala představa, že jsme se tehdy mohli někde potkat, například v univerzitní menze, v obchodním domě nebo třeba někde u vody. Nuže, nepotkali jsme se, a pokud přece, tak o tom nevíme.

A právě v této souvislosti mne v tisku zaujala Drahošova věta, tuším coby jakýsi předvolební -- řekl bych mainstreamově populistický -- „statement“ na adresu Andreje Babiše, ve kterém vylučoval podporu sestavení vlády, na kterém by se nějakým způsobem podíleli komunisté. Za jiných okolností by pro mne Drahošova věta nepředstavovala pražádný problém, ale opakovaně se vždy ptám sám sebe, proč mají politici a kandidáti jeho typu potřebu se neustále vytahovat tuto kartu. A proč se u jedněch minulost rozpitvává, zatímco se u jiných -- právě v kolektivu „plnokrevných demokratů“ -- decentně nechává mimo hru.

Pokusme se o odpověď.  

V české politické (ne)kultuře je pevně zakódované paradigma „slušný člověk versus politik“. Tento mýtus má hlubší kořeny, nicméně polistopadová frakce „pravdy a lásky“ na čele s Václavem Havlem z toho loga dokázala vytvořit perfektní nástroj moci, schovaný za heslem „nepolitická politika“. V konečném důsledku to znamená, že politik profesionál je a priori zlý a hulvát, zatímco „slušný člověk“ již svojí slušňáckou aurou neomylně buduje světlé zítřky. Ponechme nyní zásadní problematičnost tohoto myšlenkového konstruktu a věnujme se pouze jeho aktuálnímu obsahu v kontextu reálné (pozor: nikoliv realistické!) české a evropské politiky: „slušný“ neznamená de facto nic jiného než depolitizovaně plout v transatlantickém ekonomickém a politickém mainstreamu, být do něj bez sebemenší výchylky plně integrován. Tato manipulace mas fungovala v údajné dualitě Havel – Klaus, přičemž byl jaksi pominut fakt, že právě v zahraniční politice zastával Václav Klaus „slušnější“ pozici než Václav Havel -- vzpomeňme na kauzy Irák nebo Jugoslávie/Kosovo. Přitom v rozporu s nárokem absolutní mravní převahu, kterou Havel a jeho epigoni neustále stavěli světu na obdiv, by to podle jejich vlastního nároku na politiku muselo být právě naopak.

Nyní máme co dělat se stejnými mechanismy mediálního mainstreamu propagandy zaměřené na oba kandidáty, se stejným pseudopolitickým paradigmatem, který znamená plnou loajalitu vůči mocenským transatlantickým strukturám. Nepolitičtí slušňáci jsou automaticky demokraté, což v praxi znamená podporu válek NATO ve jménu lidských práv, pohřbu ústavních mechanismů právních států ve jménu eurointegrace, násilných převratů, byť by se na nich podílely fašistické síly nebo ozbrojená narkomafie. A co je nejdůležitější: kdo není rusofob, je Putinův troll.

A naopak: kdo v tomto proudu neplave a nejásá, je hulvát a pupulista posedlý morem a cholerou.

 

Kdysi kdosi prohlásil, že „bolševismus“ není výsada jedné strany, ale stav ducha u části lidské populace.

Bylo by dobré se nad tím vážně zamyslet.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Sobota, 27 Leden 2018 06:27 )  

Petr Schnur

Petr Schnur

Petr Schnur patřil k brněnské disidentské skupině politického vězně a chartisty Jana Tesaře. V roce 1980 emigroval do Německa, kde žije dodnes.  V Hannoveru vystudoval historii, religionistiku a sociální psychologii. Na počátku 90. let externě spolupracoval s Československou, resp. Českou akademií věd. V roce 2004 vystoupil v Senátu ČR na veřejném slyšení o spisovných názvech České republiky a jejích cizojazyčných ekvivalentů. Působí rovněž jako nezávislý novinář. Publikuje zejména v Britských listech, Právu, Kritické příloze Revolver revue, Sedmé generaci, A2 kulturním týdeníku a samozřejmě v Literárních novinách, ale i v odborných periodikách (Religio).

Motto č. 1: „Musíme stále putovat z tábora do tábora, spolu s pravdou, tou uprchlicí z tábora vítězů.“ (Jan Pavel II.)

Motto č. 2: „Žurnalismus je tisknout něco, co někdo nechce, aby se tisklo. Všechno ostatní je Public Relations.“ (George Orwell)

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB