Masakr u Poraněného kolena

29. prosince 1890 zmasakrovala americká armáda v Jižní Dakotě na místě zvaném Wounded Knee (Poraněné koleno) na tři sta příslušníků indiánského kmene Lakota-Siouxů – mužů, žen a dětí. Jednalo se o závěrečný akt brutálního státního terorismu na posledních svobodně žijících původních obyvatelích USA; krvavou tečku v celé řadě masakrů, kterým předcházelo systematické porušování smluv, devastace životního prostoru a zdecimování celých kmenů zavlečenými nemocemi „bílé civilizace“.

 

 

 

Tato genocida původních obyvatel, native Americans, stojí na počátku vzniku Spojených států, v ní se nacházejí jejich kořeny. Kdo chce skutečně pochopit moderní americkou politiku, ten musí otevřít tuto kapitolu, ze které vzešel mýtus nazývaný 'American Way of Life'.

 

Co předcházelo

Nelze prodat zemi, po které chodíme!

Crazy Horse, Oglala-Sioux

Legendární bitva u Little Bighornu 25. června 1876, ve které spojené síly kmenů Lakota-Sioux, Cheyenne a Arapaho porazily 7. kavalérii pod vedením generála George A. Custera, znamenala sice morální i válečné zadostiučinění, v celkovém kontextu reálných sil ovšem byla labutí písní zoufalého ozbrojeného odporu indiánských kmenů severních Velkých plání (Great Plains). Zatímco početně omezené síly indiánských kmenů byly již tak zdecimované předchozími masakry, nemocemi a nedostatkem přirozené obživy, mohla americká armáda a oddíly dobrovolníků počítat s fakticky neomezeným přísunem lidských i materiálních rezerv.

Po Pyrrhově vítězství na Bighornu se zbytky oněch třech kmenů rozdělily a zvolily různé cesty útěku před pomstou americké armády, nicméně každý z nich se nacházel ve svízelné situaci.

Zatímco Sitting Bull a jeho Hunkpapa-Sioux zvolili kanadský exil, hledal Crazy Horse se skupinou svobodných Oglalů (druhá část tohoto lakotského kmene již sídlila pod vedením Red Clouda v rezervaci Pine Ridge) útočiště v pohoří Black Hills mezi rameny řeky Cheyenne River.

Poté, co americká armáda etnicky vyčistila Nebrasku, zůstal Siouxům kus země mezi 103. poledníkem a řekou Missouri: 35 000 čtverečních kilometrů (!), které úřady považovaly za bezcenné. Ale ani před nimi se bílá tsunami nezastavila. Nový proud vystěhovalců ze severní Evropy se valil přes rezervaci, což uvedlo do chodu novou mašinérii složenou z pozemkových spekulantů, vládních lobbyistů a armády coby exekutivního orgánu tohoto big businessu. Nastal čas plánovat zrušení i tohoto posledního útočiště svobodných lakotských kmenů.

 

Tanec duchů

Všichni indiáni musí tančit. … . Brzy příjde Velký Duch a přinese s sebou zpět divokou zvěř, mrtví indiáni povstanou k novému životu. … . Potom se všichni odeberou do hor, kde jim Bílí nemohou ublížit.

Wovoka, prorok z kmene Paiute

Od října 1890, zhruba rok po rozkouskování poslední siouxské rezervace, se mezi indiánskými kmeny roznesla zpráva o proroctví paiutského medicinmana Wovoky. Jádrem jeho poselství s biblickými prvky bylo osvobození indiánských národů od bílé nadvlády, zmrtvýchvstání minulých generací, návrat stád bizonů a příchod velké potopy, která smete bílou invazi.

Ačkoliv Wovokovo poselství odmítalo veškeré násilí, které by vyšlo od indiánů, zachvátila vládní úředníky panika. Důvodem byla neschopnost nebo neochota „Bílých“ pochopit zoufalou situaci indiánů a beznaděj, která je zachvátila. Ale americké byrokraty alarmovala i politická dimenze celé kauzy: Tanec duchů (Ghost Dance) totiž spojil kmeny, které do té doby žily v tradičním nepřátelství. Paradigma vnímání světa anglosaského puritanismu, ve kterém je vše jiné a priori vnímáno jako ohrožení, vyvolalo paniku a vedlo ke klasifikaci tohoto spirituálního hnutí jako 'nepřátelský akt vůči Spojeným státům'.

 

Čankpe Opi Wakpala (Wounded Knee)

Na Zemi již nebylo naděje a zdálo se, že na nás Bůh zapomněl.. .

Red Cloud, Oglala-Sioux

Po zavraždění Sitting Bulla v rezervaci Standing Rock 15. prosince 1890 zahájily americké úřady honbu na další potenciální „výtržníky“. Na jejich seznamu byl uveden i Big Foot, vůdce dalšího lakotského kmene Minneconjou, ke kterému se přidala skupina Sitting Bullových Siouxů ze Standing Rocku. Ve stejný den, 17. prosince, vydalo ministerstvo války příkaz k zadržení Big Foota a jeho skupiny tábořící u Cherry Creeku. Ten po obdržení zprávy o Sitting Bullově násilné smrti tábor zrušil, a dal se na cestu do rezervace Pine Ridge, ve které se nacházel Red Cloud s jeho Oglaly, poslední z velkých lakotských vůdců, v naději na jeho ochranu.

O jedenáct dnů později, 28. prosince, byla Big Footova kolona obklíčena čtyřmi oddíly 7. kavalérie, tedy toho oddílu, který padl u Little Bighornu a byl obnoven, a v němž ovšem i nadále žila trpká vzpomínka na krutou porážku.

Její velitel, major Samuel Whitside, sdělil siouxkému náčelníkovi, který bojoval s těžkým zápalem plic a krvácel z úst i nosu, že má příkaz indiány zatknout, odzbrojit a deportovat k jednomu z blízkých vojenských táborů. Whitside se ale nakonec po poradě se zkušeným stopařem oddílu, který majora varoval před možnými katastrofálními důsledky v případě okamžitého odzbrojování, rozhodl odložit akci až do vojenského tábora. Velitel, který přece jen disponoval pocitem lidskosti, dokonce nařídil lékařskou pomoc nemocnému náčelníkovi, kterého uložil do ambulantního vozu kavalérie. Navíc přikázal rozdat potraviny mezi vyhladovělé a promrzlé Indiány a dal dokonce k dispozici armádní stany těm, kteří žádné neměli. Teploty se v ony dny pohybovaly kolem -15°C.

Celá situace se radikálně změnila navečer, kdy do tábora dorazil zbytek 7. kavalérie a celkové vedení převzal plukovník James W. Forsyth. Nový velitel, který sloužil pod generálem Custerem, sdělil Whitsideovi, že má rozkaz transportovat Siouxy do vojenského vězení v Omaze. Kolem tábora byla rozmístěna moderní horská děla typu Hotchkiss, v oficírském kvartýru tekla proudem whisky.

wound-knee-telaNadcházející ráno zazněla vojenská polnice, indiánský tábor byl obklíčen kavaleristy na koních a oproti původní dohodě byl vydán příkaz k okamžitému odevzdání zbraní. Došlo k brutálnímu prohledávání stanů, při kterém byly ničeny i poslední osobní věci indiánů, a k ponižujícím osobním prohlídkám. Když jeden z mladých Siouxů odmítl vydat svoji drahou pušku, došlo k nepřehledné tahanici, ve které zazněl výstřel. Zda se jednalo o úmysl nebo nedopatření není jasné, známé je pouze to, co následovalo: okamžitá palba z armádních pušek bez ohledu na to, zda šlo o muže, ženy nebo děti. A ty, kterým se podařilo ze smrtelného kruhu uniknout, kosily hotchkissovy kanóny. Celková bilance masakru: na tři stovky mrtvých mužů a žen, dětí i starých lidí.

Mrtví zůstali ležet ve zkrvaveném sněhu a teprve navečer začala armáda sbírat raněné, kteří přes krutou zimu ještě dýchali. Ti, kteří krátce poté nevydechli naposled, byli dopraveni do blízkého episkopálního kostelíku, vánočně vyzdobeného a osvětleného hořícími svícemi. Kdyby potrhaní, krvácející indiáni uměli číst, mohli by se podivit nad poselstvím křesťanské lásky, hlásané z plátna visícího nad oltářem:“Mír na Zemi a pokoj lidem dobré vůle!“

Black Elk, který přežil masakr jako chlapec, v podobných „poselstvích bílé civilizace“ útěchu nenašel, jeho slova nepotřebují komentář:

Tehdy jsem nevěděl, co všechno skončilo. Když se dnes z vysoké hory svého věku dívám nazpět, zřetelně před sebou vidím všechny ty zkosené ženy a děti ležet roztroušené podél rokle nebo nakupené na hromadu, tak, jak jsem je viděl, když mé oči byly ještě mladé. A mohu vidět, že tehdy v tom krvavém marastu zemřelo ještě něco jiného, co zakryl padající sníh. Zemřel tam sen jednoho národa. Byl to krásný sen… . Kruh našeho lidu je rozbitý a rozpadlý, jeho osa již neexistuje a posvátný strom je mrtvý."

 

Epilog

V únoru 1973 obsadila početná skupina ozbrojených indiánských aktivistů z American Indian Movement (AIM) Wounded Knee, jejich akce trvala 71 dnů. Požadavek na odstoupení zkorumpovaného kmenového předáka Wilsona zůstal sice nevyslyšen, svět byl ale upozorněn na zoufalou situaci indiánů v USA. Americká vláda nasadila speciální policejní jednotky, Národní gardu, agenty FBI, obrněné vozy a odtřelovače, kteří usmrtili mladého příslušníka kmene Oglala. Buddy Lamont nebyl jedinou obětí policejního zásahu, akce Wounded Knee '73 ovšem opět pozvedla hlavy původních obyvatel, znamenala počátek postupného znovunabytí kulturního a politického sebevědomí nezávislého národa. Duchovní i fyzické spojení s vlastní historií spolu s pocity účastníků odporu tehdy vyjádřil jeden z organizátorů a vůdců akce, Leonard Crow Dog: „Nebojím se smrti, když zemřu ve Wounded Knee. Odejdu tam, kde jsou Crazy Horse a Sitting Bull, tam, kde jsou naši otcové.

Kdo dnes sleduje situaci severoamerických indiánů, ten ví, že se onen posvátný kruh pomalu, ale jistě obnovuje.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Sobota, 30 Prosinec 2017 07:55 )  

Petr Schnur

Petr Schnur

Petr Schnur patřil k brněnské disidentské skupině politického vězně a chartisty Jana Tesaře. V roce 1980 emigroval do Německa, kde žije dodnes.  V Hannoveru vystudoval historii, religionistiku a sociální psychologii. Na počátku 90. let externě spolupracoval s Československou, resp. Českou akademií věd. V roce 2004 vystoupil v Senátu ČR na veřejném slyšení o spisovných názvech České republiky a jejích cizojazyčných ekvivalentů. Působí rovněž jako nezávislý novinář. Publikuje zejména v Britských listech, Právu, Kritické příloze Revolver revue, Sedmé generaci, A2 kulturním týdeníku a samozřejmě v Literárních novinách, ale i v odborných periodikách (Religio).

Motto č. 1: „Musíme stále putovat z tábora do tábora, spolu s pravdou, tou uprchlicí z tábora vítězů.“ (Jan Pavel II.)

Motto č. 2: „Žurnalismus je tisknout něco, co někdo nechce, aby se tisklo. Všechno ostatní je Public Relations.“ (George Orwell)

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB