Panama Papers: Dosavadní bilance jedné „investigativní bomby“

Email Tisk PDF

Investigativní žurnalistika je skvělá věc. Představíme-li si demokratický a právní stát jako lidský organismus, potom by se dala přirovnat k jemným diagnostickým přístrojům, které jsou schopny v nejhlubších zákoutích těla vypátrat zrádné nádory a záněty. Jedno ze senzačních odhalení posledních týdnů přelétlo jako meteorit po nočním nebi, který zapadnul tak rychle, jak se objevil. Již toto je fenomén, který nutí k hlubšímu zamyšlení a k pokusu nahlédnout pod pokrývku ticha, která se nad celou kauzou rozestřela.

 

 

 



Co s Panamagate?

O co vlastně v případě tzv. Panama Papers jde? Lze si představit, že údajně letitá mravenčí práce desítek žurnalistů a vynaložené finanční prostředky sloužily k vypuštění týdenní vlaštovky? Existují dvě možnosti, jak si tento stav vysvětlit. Buď se do věci vložila nějaká zákulisní moc a proces „senzačního odhalování“ zastavila, nebo celá záležitost není zcela to, za co je vydávaná, a slouží poněkud jiným, zákulisním účelům. Podíváme-li se na pravděpodobné sponzory akce a vezmeme v potaz jejich vliv na světové dění, potom si první variantu lze jen těžko představit. Jednou větou: po silných slovech předních transatlantických vůdců (kancléřka Merkelová připomněla nutnost transparence finančních transakcí, prezident Hollande požadoval ochranu „odvážných whistelblowerů“ a prezident Obama vyzval k další globální válce, tentokráte proti kontům zvaným „offshore“), obligátního útoku na Putina a několika vztyčených ukazováčků směrem k vybraným vůdcům „svobodného světa“ (Cameron, Porošenko a saúdský monarcha) je více méně ticho po pěšině.

A právě tato „hlasitá“ odmlka provokuje k tomu, abychom celou věc připomněli. Příznačné pro naši dobu je to, že ani jedno odhalení posledních let, o Snowdenovi nebo Wikileaks nemluvě, nepřineslo politické nebo právní konsekvence. Proč tomu tak je?

V kauzách podobných té odposlechové s NSA v hlavní roli je odpověď nabíledni. Ti, kteří je dostali na veřejnost, nebyli systémově konformní, neměli podporu některé z vlivných složek společenského establishmentu a patřili tedy k politickým outsiderům. Navíc v případě vlád evropských států již dávno nejde o reprezentanty ústavního suveréna, tedy občana, ale o politicko-správní místodržící, kteří akceptovali bývalou „Brežněvovu doktrínu“ omezené suverenity v transatlantickém hábitu. Jak se ale postavit k tichu kolem Panama Papers? Zejména, když si uvědomíme, jací „pomocníci“ stáli v pozadí celé akce, dostává celá záležitost příchuť záhady. Opatrnosti není přitom nazbyt již kvůli zkušenostem s dvojím metrem americké péče o blaho světa, jejím evropským echem a jednotnou mediální frontou, která jeden den křičí, druhý naopak zarytě mlčí.

 

Paktování s mocnými a nezávislý žurnalismus

Na počátku stojí tato zásadní otázka: je možný skutečný, nezávislý investigativní žurnalismus v rámci jeho financování těmi elitami, které jsou hlavními viníky celosvětového marasmu? A pokud ano, kdo v konečném stádiu rozhoduje o tom, co bude zveřejněno, a co zůstane, přechodně nebo navždy, v archívu? Pro jistotu zopakujme, o jaké finanční a politické zázemí se v případě autorů „Panamagate“, sdružených v Mezinárodním konsorciu pro investigativní žurnalistiku' (ICIJ) jedná.

Tato exkluzivní žurnalistická „task force“, o které dodneška nikdo nic nevěděl, byla založena v roce 1997, sídlí ve Washingtonu a patří ke spolku „Center for Public Integrity“ (CPI), který je financován Rockefellerovým rodinným fondem, Fordovou nadací, Carnegie-Endowmentem, nadací Kellog a Sorosovou „Open Society“. V podstatě jde o finančně-politickou zájmovou skupinu amerických neoconů, na které – kromě jiného – pravidelně narážíme během tzv. barevných revolucí. Pochybnosti o tom, zda toto podpůrné sdružení může být garantem skutečně nezávislé investigativní práce, jsou přinejmenším zcela legitimní. A nejde o jediné navýsost problematické propojení v celé kauze. Vedle problematických finančních zdrojů to jsou problematické politické vazby, do kterých se zaplétá stále více vlivných německých žurnalistů.

Jako vývěsný štít v kauze Panama Papers funguje deník Süddeutsche Zeitung (SZ), který si rovněž zaslouží kritický pohled. V 80. letech čtenář jásal nad profesionalitou, nadhledem a schopností těchto novin na vysoké intelektuální úrovni kriticky reflektovat svět kolem nás. Dnes je naopak „fascinován“ mírou konformity s politickou linií spolkových vlád a americké zahraniční politiky. Důvodem uniformity, která postihla takřka všechna tzv. vůdčí média, je úpadek novinářské etiky, zájmy investorů, jakož i finanční - a jak již bylo naznačeno - personální propojení redakcí s politicko-ekonomickými elitami. Příkladem je zde Stefan Kornelius, vedoucí zahraničněpolitické redakce SZ, který je – podobně jako většina vlivných osob v mediální oblasti – aktivně zapojen do aktivit různých exkluzivních, systémově konformních nadací a klubů. Kromě jiného jedné z nejvlivnějších: Atlantik-Brücke, německo-americké organizace, která sdružuje vůdčí osoby z průmyslu, bankovnictví, vojenství, politiky a médií. Jeho politické aktivity se již několikrát staly terčem veřejné kritiky jako neslučitelné se žurnalistickou nezávislostí.

 

Americká krize, americké oázy

Jde tedy v kauze Panama Papers o mravní akt očisty, nebo za celou akcí stojí méně nezištné úmysly? Nejen bojový jásot amerického prezidenta a dalších realpolitiků bezprostředně po zveřejnění vybízí k opatrnosti. Ernst Wolff, žurnalista a autor knihy „Weltmacht IWF – Chronik eines Raubzuges“ (Světová mocnost MMF – kronika loupežného tažení), spatřuje v celé záležitosti manévr USA, který má za cíl vyřadit ze hry konkurenty a přilákat spekulativní kapitál do vlastních bank. Pro tuto variantu hovoří následující fakta.

Na jedné straně vedly Spojené státy kampaň proti daňovým rájům v zahraničí (zajímavé: výjimku představovaly britské „rajské“ ostrůvky v Lamanšském průlivu, Jersey a Guernsey), na straně druhé vytvořily ve spolkových státech Delaware, Jižní Dakota, Wyoming a nejnověji v Nevadě domácí „panamu“, tedy přesně ty podmínky pro daňové „uprchlíky“, proti kterým chce nyní Barack Obama táhnout do boje. A zapomínat by se nemělo ani na to, že USA spolu s třemi mini-státečky (Bahrajn, Naura a Vanuatu) nepřistoupily ke smlouvě o automatické výměně informací o daňových hříšnících v rámci Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj. Vzhledem ke krizi dolaru, míře státního zadlužení a nástupu nových světových finančních center (BRICS, Šanghajská organizace pro spolupráci) by znamenal masový příliv miliard vystrašených spekulantů posílení vlastního finančního sektoru a alespoň dočasné odlehčení tlaku na dolar.

 

Politické qui bono?

Kauza má ovšem i politickou dimenzi, neboť jak poznamenal Ernst Wolff, důležité není pouze to, co bylo uveřejněno, ale přinejmenším zrovna tak jména osob a firem, která zveřejněna nebyla. Strach před zveřejněním totiž dělá z potenciálních obětí ideální spojence. V podstatě se jedná o zbraň hromadného politického ničení, s níž lze manipulovat vládami a ovlivnit hospodářská i politická rozhodnutí. Tedy o politickou variantu bizarního boje proti terorismu, ve kterém si americký „ochránce světa“ podle potřeby vytvoří politické legie „umírněných offshoristů“. V této souvislosti připomeňme následující: ve Velké Británii se má konat referendum o vystoupení nebo setrvání v EU a Washington tlačí ze všech sil na setrvání v Unii. Spojené státy a Saúdská Arábie musejí zřejmě opět ladit vzájemné styky a nad Kyjevem visí jeden velký otazník. Jmenovat bychom mohli další politická „staveniště“, kterým mohou platit dosavadní varovné výstřely. Jak praví německé přísloví: každý z mocných má nějakou mrtvolu ve sklepě, o které je dobré vědět, zároveň ji tam ponechat do okamžiku, kdy je potřeba majitele sklepa patřičně nasměrovat. Vyloučit ale nelze ani širší souvislosti, například s novým uspořádáním vztahů a poměrů na Blízkém východě, v neposlední řadě s fokusem na Rijád a Ankaru. Zde bezpochyby vstupujeme na spekulativní rovinu, nicméně právě situaci v Turecku a možné politické turbulence nelze podceňovat.

Již v prosinci 2013 se na veřejnost dostal telefonický rozhovor mezi otcem a synem Erdoganovými ohledně ilegálních financí, do vyšetřování praní špinavých peněz se pustila italská justice v Boloni. O obchodech s ropou Islámského státu podrobně informovala světová média, konsekvence ze strany americké „protiteroristické koalice“ veškeré žádné – doposud! Uvidíme, jak se věci vyvinou, pokud by se Erdoganova klika a AKP stala pro Západ politickou zátěží.

 

Jedno je při tom všem jisté: moc gigantických nadnárodních koncernů, bank a hedgefondů rozhodně ohrožena nebude. Na rozdíl od prestiže žurnalistického cechu, který očividně riskuje stát se výkonným orgánem svých sponzorů.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Čtvrtek, 28 Duben 2016 13:19 )  

Petr Schnur

Petr Schnur

Petr Schnur patřil k brněnské disidentské skupině politického vězně a chartisty Jana Tesaře. V roce 1980 emigroval do Německa, kde žije dodnes.  V Hannoveru vystudoval historii, religionistiku a sociální psychologii. Na počátku 90. let externě spolupracoval s Československou, resp. Českou akademií věd. V roce 2004 vystoupil v Senátu ČR na veřejném slyšení o spisovných názvech České republiky a jejích cizojazyčných ekvivalentů. Působí rovněž jako nezávislý novinář. Publikuje zejména v Britských listech, Právu, Kritické příloze Revolver revue, Sedmé generaci, A2 kulturním týdeníku a samozřejmě v Literárních novinách, ale i v odborných periodikách (Religio).

Motto č. 1: „Musíme stále putovat z tábora do tábora, spolu s pravdou, tou uprchlicí z tábora vítězů.“ (Jan Pavel II.)

Motto č. 2: „Žurnalismus je tisknout něco, co někdo nechce, aby se tisklo. Všechno ostatní je Public Relations.“ (George Orwell)



Akademie Literárních novin

vás zve na kurz

Literatura pro děti

25. listopadu od 10:00 do 17:00 hod.

AKADEMIE.LITERARKY.CZ

Telefon: 234 221 131

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB