Francouzské volby, evropská mlha

Email Tisk PDF

Vzhledem k aktuálnímu dění v Evropě a na Blízkém východě budiž aktuálně zopakováno: milovník absurdního dramatu – nebo komedií, každému podle jeho gusta – si v dnešní době musí přijít na své.

 

 

 

 

„Demokratické revoluce“ s korupčními oligarchy a neofašistickými skupinami na špici, boj proti islamistickému terorismu po boku jeho sponzorů, islamistických diktatur i těch, kteří k nim směřují. „Extrémní levice“, která uspořádá lidové referendum na podporu vlastní pozice při jednání s nadnárodním kapitálem, aby dva dny po jeho pozitivním výsledku podepsala vše, co protistrana požaduje. A nejčerstvěji socialistický prezident přenechávající dobrovolně pole pravicovému rivalovi, aby údajně zabránil vítězství extremismu. I tak se dá rétoricky zabalit skutečnost, že ve stranickém krámu není co nabídnout. Prakticky to vypadalo takto.

V několika regionech stáhli socialisté z volebního klání vlastní kandidáty s doporučením hlasovat pro Sarkozyho Republikány, aby se tak zabránilo nástupu Front National (FN) k moci. To se v regionech sice povedlo, nicméně věcně viděno je otázkou, zda fakt, že FN dostala tolik hlasů jako ještě nikdy v historii – volilo ji přes 6 milionů Francouzů – lze považovat za její porážku. Ale co obecně prozrazuje tato logika, ve které se „umírněná“ levice v boji proti „extrémní pravici“ nechá zastupovat „umírněnou“ pravicí, která je v praxi pravicovější než pravice „extrémní“?

Zábavnější exit levice z politických dějin Evropy si nedokázal představit snad ani ten nejzavilejší pravičák se smyslem pro polit­fiction. Bizarní na této politické šarádě je totiž následující: FN je tak extrémně doprava, že odmítá diktát Wall Streetu, „volný trh bez hranic a omezení“ v režii bruselského centralismu, TTIP a dokonce i neokoloniální války mateřské země. Tedy body, které dříve patřily ke standardnímu programovému vybavení socialistických a sociálně demokratických stran. Nyní zbývá jediné: verbální levice by měla vysvětlit občanům a především bývalým voličům svou historickou transformaci od tvořitelky dějin k obstarávači parlamentních většin pro pravicovou politiku.

Tento politický absurdistán je již tradičně doprovázen mediální kanonádou s tituly jako levice / pravice a extrémní / středový, které imitují skutečnou pluralitu myšlenek i programů a zároveň občanům sugerují vítězství dobra nad zlem. Obojí představuje z hlediska evropské politické kultury zásadní problém. Zmíněné pojmy, stejně jako mnoho dalších, pozbyly veškerou substanci, což z nich udělalo nástroj simplifikace a manipulace. Kolik mainstreamových „analytiků“ se například v souvislosti s voličským potenciálem FN zamyslelo nad poměrem mezi „xenofoby“ a „sociálními populisty“, tedy mezi imigrantskou a sociální otázkou, která hořela – a nejen ve Francii – již před náporem běženců? Rozumíme­li pod demokratickou politikou tvořivou sílu společnosti za co možná největší účasti občanů, potom tato vyprázdněná slova znamenají další stupeň depolitizace okcidentu.

I v souvislosti s francouzskými regionálními volbami – podobně jako v případě ukrajinské krize nebo tzv. arabského jara – podávají etablovaní „reprezentanti lidu“ spolu s masmédii občanům komentáře a analýzy ve formě politicko­žurnalistického „fast food“. Nejde o to proniknout k podstatě věci, ale pomocí polopravd a simplifikace, jejichž rozsah i hloubku si u tzv. svobodných médií ještě před dvaceti lety nikdo nedokázal představit, celý problém zahalit do mlhy. Natolik jej zjednodušit, že jakékoliv vybočení z pevně stanoveného myšlenkového schématu se jeví jako politická úchylka hodná morálního opovržení. Až do neomezení omílané výrazy jako xenofobií pro ty, kteří mají problém s jednorázovým milionovým přílivem migrantů, populistický (levicově nebo pravicově, podle situace) na adresu odpůrců diktátu „trojky“ nebo třeba ocejchování predikátem „protievropský“ těch, kteří odmítají ztotožnit bruselskou Unii s Evropou. Tyto bojové ideologismy bez sebemenší reflexe signalizují, že je všechno jasné a není potřeba dále hloubat, pouze prakticky řešit. A sice tak, aby náš levě­pravý, umírněně­středový eurokoncert nedej Bože, nebyl narušen nějakým extrémně populistickým činem, jakým by třeba bylo znárodnění podniku ničeného spekulací nadnárodního kapitálu.

Francouzští socialisté tedy „řešení“ v tomto duchu našli, a jak ukázal víkendový stranický sjezd německé SPD, nejsou jediní, kdo neomylně kráčí vstříc politické sebevraždě. I sociální demokracie Berlínské republiky odhlasovala podporu TTIPu, ačkoliv se naprostá většina národa staví proti této smlouvě. Podpořila i další militarizaci zahraniční politiky, která se fakticky dostala z dosahu právního státu i zdravého rozumu.

Obrazně řečeno: levicová politika těchto dvou stran má obdobnou reálnou hodnotu jako antiteroristický boj americké koalice proti IS po boku Turecka, Kataru a Saudské Arábie nebo demokratizace Ukrajiny Jaceňukem, Porošenkem a Pravým sektorem.

Ať již byly jednotlivé pohnutky Francouzů k odevzdání hlasu pro FN jakékoliv, jeden obecný je spojuje s narůstající masou frustrovaných Evropanů. Ačkoliv jsou dosavadní debakly vnitřní i zahraniční politiky zcela evidentní, žádná z etablovaných „středových“ euro­stran není schopná účinné korektury a ochotná k zásadní změně kurzu. Namísto reflexe mlha a v ní se jede dál podle sepsaného scénáře, o kterém i jeho autoři vědí, že je k ničemu. Ze zajetého stereotypu se lze dostat jen pomocí scénáře nového, otázkou ovšem zůstává, kdo ho sepíše a kdo povede režii.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Čtvrtek, 17 Prosinec 2015 09:56 )  

Petr Schnur

Petr Schnur

Petr Schnur patřil k brněnské disidentské skupině politického vězně a chartisty Jana Tesaře. V roce 1980 emigroval do Německa, kde žije dodnes.  V Hannoveru vystudoval historii, religionistiku a sociální psychologii. Na počátku 90. let externě spolupracoval s Československou, resp. Českou akademií věd. V roce 2004 vystoupil v Senátu ČR na veřejném slyšení o spisovných názvech České republiky a jejích cizojazyčných ekvivalentů. Působí rovněž jako nezávislý novinář. Publikuje zejména v Britských listech, Právu, Kritické příloze Revolver revue, Sedmé generaci, A2 kulturním týdeníku a samozřejmě v Literárních novinách, ale i v odborných periodikách (Religio).

Motto č. 1: „Musíme stále putovat z tábora do tábora, spolu s pravdou, tou uprchlicí z tábora vítězů.“ (Jan Pavel II.)

Motto č. 2: „Žurnalismus je tisknout něco, co někdo nechce, aby se tisklo. Všechno ostatní je Public Relations.“ (George Orwell)



Akademie Literárních novin vás zve na kurz

Soudobé československé a české dějiny – významná výročí 2018

Lektory kurzu jsou vědečtí pracovníci Ústavu soudobých dějin Akademie věd České republiky

Oldřich Tůma a Jiří Kocian.

Kurz se zabývá československými a českými soudobými dějinami v souvislosti s významnými výročími roku 2018: 1918 vznik samostatného státu ČR, 1938 Mnichovská dohoda, 1948 komunistický převrat a 1968 konec Pražského jara, a to v kontextu mezinárodních souvislostí včetně studené války.

Středa a čtvrtek 10. a 11. ledna 2018 * 10:00 hod. až 16:00 hod. * 20 účastníků * Korunní 810/104, budova D, Praha 10-Vinohrady * 2400 Kč včetně oběda a občerstvení

Kurz je akreditován MŠMT ČR

AKADEMIE.LITERARKY.CZ

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB