Je suis Cecil

Email Tisk PDF

Nedávno Ameriku zachvátila vlna rozhořčení. V sociálních médiích vládla pogromová nálada, v plném proudu byly televizní debaty, populární osobnosti se hlásili o slovo. Nebývalý rozruch se netýkal policejních vražd a násilí páchaných na Afroameričanech, praktikám NSA doma i ve světě, postupné demontáži ústavy nebo třeba „kolaterálním škodám“ způsobeným bezpilotními drony.



 

Citlivý Američan se dostal do ráže násilnou smrtí populárního lva Cecila v Zimbabwe. Jeho vrah stojí na listině „wanted“, twitter pořádá odvetný hon, kauzy se ujaly soudy.

Ne že by se jednalo o banalitu, dosavadní vita zubaře­lukostřelce navíc nebudí zrovna sympatie: Mr. Shooter byl již jednou ve Státech odsouzen za podobný přečin (obětí byl medvěd), tehdy jako dnes se pokoušel vytočit z aféry pomocí výmluv a lží. Dostane­li od soudní moci pořádně za uši, žádný lev, medvěd nebo další potenciální oběti nad ním nezapláčou. Problém tkví ovšem v něčem jiném. Primitivní a brutální pytláctví arogantních zbohatlíků bylo, jest a zřejmě i bude – výjimku netvoří ani pomazané hlavy knížat a králů. V jejich případě jsou ovšem soudy shovívavější.

Uspokojování archaických pudů podobným způsobem není nic výjimečného, jen se v naprosté většině případů jedná o anonymní zvířecí oběti. Hon na africké antilopy na jihu USA vypuštěné ze speciálních chovných farem nebo dokonce na lvy v Africe v podobných podmínkách patří ve velkém stylu do rubriky „svobodného podnikání“. Tak například v Jihoafrické republice je chováno na speciálních farmách na 6 tisíc lvů, což je víc než počet jejich soukmenovců na svobodě. Lvíčata jsou velmi brzy matkám odjímána, aby lvice mohly co nejdříve dostat nová. Mláďata nejprve slouží jako roztomilí mazlíčci pro turisty, kteří se s nimi fotografují, jako dospělí lvi jsou vypuštěni do oplocené rezervace, kde na ně bohatí „lovci“ pořádají hony. Jeden odstřel takového „divokého“ lva stojí až 25 000 eur, celkově se jedná o milionové kšefty.

Medializace jednoho konkrétního lva, kterému jsme jménem Cecil vtiskli individuální osud, připomíná metody ovlivňování veřejného mínění ve velké politice. I zde se postupuje selektivně, i v ní se bez přestání veřejnosti prezentují jména a obličeje nebo se naopak lidské osudy zahalí závojem anonymity – podle potřeby, účelu a cíle. A tak třeba nevidíme mrtvé a zmrzačené oběti saúdskoarabských bomb v Jemenu nebo tureckých v iráckém Kurdistánu. Čím více euroamerická veřejnost ztrácí občanské instinkty, propadá egoistickému individualismu a nekritickému mediálnímu konzumu, čím méně je schopná nebo ochotná rozlišovat mezi virtuální a životní realitou, tím snadněji je manipulovatelná.

Personifikace akce nebo události, dát jim tvář s patřičným logem, vytvoří jednoduché schéma problému, může jej dramatizovat ve smyslu filmového scénáře a odvést tím pozornost od jeho skutečné podstaty. Zástupně za jiné čerstvý příklad z Ukrajiny. Boxer Kličko propůjčil svoji

světoznámou tvář a image férového šampiona Majdanu, čímž odpoutal pozornost od skutečnosti, že jeho rozhodující silou byly neofašistické síly. Příklad z jiného kontinentu – Saúdská Arábie, přítel, spojenec a přední bojovník za demokracii v arabském světě. Měla hlasitá prezentace bloggera Badawiho v západních médiích, která ostatně utichla tak rychle jak začala, za cíl varovný výstřel směrem k Rijádu, aby to nepřeháněl s podporou džihádu, skromný odkaz na stav nelidských práv v monarchii nebo naopak odvedení pozornosti od skutečnosti, že vládnoucí klan zavírá nejen kritické bloggery, ale že mezitím zlikvidoval veškerou politickou opozici? A jak se vyrovnáme s odporným politickým divadlem po hrůzném pařížském atentátu na redakci satirického časopisu, ve kterém se v tragikomické inscenaci „smutku, rozhořčení a solidarity“ demonstrativně prošli několik kroků hermeticky uzavřenou ulicí právě ti, kteří mají na svědomí politickou a vojenskou podporu islamistických „rebelů“ v Libyi a Sýrii? Všichni byli Charlie Hebdo, nikdo se nepřihlásil k tisícům zavražděných a vyhnaných alávitů, křesťanů a tolerantních sunnitů.

Co tedy s nebohým Cecilem? Jak dlouho vydrží rozhořčená kampaň, kam až se dostane komercializace jeho smutného osudu a především: změní něco na osudu ostatních potenciálních obětí mentálního stavu civilizace, která se upsala principu zisku, násilí a dobývání? Dosavadní vývoj nedává přílišný důvod k optimismu.

 

Text byl publikován 4. srpna v Právu

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Středa, 12 Srpen 2015 15:05 )  

Petr Schnur

Petr Schnur

Petr Schnur patřil k brněnské disidentské skupině politického vězně a chartisty Jana Tesaře. V roce 1980 emigroval do Německa, kde žije dodnes.  V Hannoveru vystudoval historii, religionistiku a sociální psychologii. Na počátku 90. let externě spolupracoval s Československou, resp. Českou akademií věd. V roce 2004 vystoupil v Senátu ČR na veřejném slyšení o spisovných názvech České republiky a jejích cizojazyčných ekvivalentů. Působí rovněž jako nezávislý novinář. Publikuje zejména v Britských listech, Právu, Kritické příloze Revolver revue, Sedmé generaci, A2 kulturním týdeníku a samozřejmě v Literárních novinách, ale i v odborných periodikách (Religio).

Motto č. 1: „Musíme stále putovat z tábora do tábora, spolu s pravdou, tou uprchlicí z tábora vítězů.“ (Jan Pavel II.)

Motto č. 2: „Žurnalismus je tisknout něco, co někdo nechce, aby se tisklo. Všechno ostatní je Public Relations.“ (George Orwell)



banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz