Vinnetou je mrtev: homáž na kus ztraceného dětství

Email Tisk PDF

„Vinnetou odešel do věčných lovišť,“ zazněla v dopoledních hodinách soboty 6. června pro všechny německé fanoušky francouzského herce Pierra Brice smutná zpráva. Ve stejný den, kdy nedaleko domicilu rodiny jeho manželky předváděl v bavorském Elmau exkluzivní klub G7 mediálně-politické show.



 

Možná se někdo zeptá, jak souvisí smrt bretaňského náčelníka Apačů s alpským pózováním sedmi sebestředných vůdců „svobodného světa“. Světa, který spáchal genocidu na těch, kteří bránili právo na vlastní život a kteří od samého začátku proti tsunami bílých investorů, spekulantů a dobrodruhů, proti jejich aroganci a brutální ziskuchtivosti, moderním zbraním a přivlečeným nemocem neměli nejmenší šanci. A nyní, na začátku třetího milénia, se zdá, jakoby tento duch rozkladu a destrukce v globálních rozměrech povstal z mrtvých. Ale pozor, toť otázka: byl vzkříšen, nebo vlastně nikdy nezanikl? Faktem je, že gringo ze severu nikdy nepřestal považovat americký kontinent za vlastní doménu a dojnou krávu; miliony mrtvých, nezvěstných a psychicky i fyzicky zmrzačených Jiho- a Středoameričanů sdílely koloniální osud i metody jejich indiánských předchůdců. A tak mě napadá otázka, co by asi Vinnetou alias Pierre Brice, vlastním jménem Pierre-Louis le Bris, vyznavatel politického odkazu Charlese de Gaulla, řekl na dnešní roli služebnické Francie? Aktuálně se to již nedovíme, nicméně jeho dřívější postřehy nebyly zrovna lichotivé.

 

Někdy je nutné dát vzpomínkám šanci a nechat dozrát myšlenky než začneme psát, jako třeba v tomto případě. Zůstane paradoxem, že Brice byl ve své vlasti prakticky neznámý, zatímco v Německu se dodnes těšil velké popularitě. A v Československu, na které si až do posledku zachoval silnou vzpomínku, kterou tématizoval i ve své autobiografii 'Winnetou und ich'.

Ano, koncem 60. let byl i naším hrdinou, spolu se vzkříšenými Rychlými šípy nás kluky inspiroval „bojovat“ za pravdu a dobro, proti banditům a Bratrstvu kočičí pracky. Ne, že bychom se tím vždy a všude řídili, ale hierarchie hodnot byla pro všechny čitelná: bránit slabé, pomáhat, nenávidět lež a zákeřnost. Toto byly ony konzervativní všelidské hodnoty, se kterými jsme vyrůstali, mýty našeho dětského světa, které spoluformovaly onu jedinečnou společenskou atmosféru šedesátých let. Cynismus se nepěstoval, zato patetický heroismus a povinnost stát na straně humanity proti darwinismu – alespoň u nás dětí. A protože mýty vytvářejí paradigmata, neměli jsme tehdy za ideál „coolness“ a ego, ale přátelství a solidaritu. Jejími personifikacemi byli Vinnetou alias Pierre Brice a jeho „bílý bratr Šárlí“, nyní již oba ve věčných lovištích. Jak zvláštní: v boji mezi kovboji a US Army na straně jedné, indiány na straně druhé jsme byli na straně slabších a předem poražených. Nefascinovali nás vítězové a pozéři typu Buffalo Billa, ale ti, kteří v dramatu fakticky zapomenuté tragédie ztratili všechno – zemi, životy i naději. Možná jsme tehdy v našem dospělácky dětském světě byli husitskému heslu o vítězící Pravdě na prezidentské standartě blíže než naši nynější sametoví vůdci. Ba věru – od té doby se změnilo hodně. Mravní relativismus a orwellovské zajetí slov pohřbily svobodu, kvazi a pseudo autenticitu individua. Jakoby i ty hodnoty, za které Vinnetou lámal kopí, spolu s lidskou důstojností odešly na věčnost.

 

Fiktivní náčelník Apačů a reálný francouzský herec z Bretaně splývali v jedno. Jako kluk, v době největší slávy zfilmovaných májovek, jsem fantazíroval o našem setkání, a když můj otec tehdy navštívil Francii, žil jsem představou, že ho potká v některé z pařížských ulic a dozví se, kde bydlí. Vrchol snění byla naděje, že tam jednou pojedu s ním a Pierra Brice navštívíme. Do té doby jsem mu chtěl alespoň napsat, dokonce jsem s pomocí trpělivé maminky, která měla na gymnáziu francouzštinu, sesmolil úvodní větu: „Dobrý den, také se jmenuji Petr a mám modré oči jako Vy.“ V srpnu roku šedesát osm zmařila sovětská invaze nejen naděje národa na demokratický socialismus, ale i snění českého kluka o setkání s Vinnetouem.

Někdy jsou ale dětské sny houževnaté a jejich magická síla jako by přetrvala proud času. Sen se mi skutečně splnil, i když o několik desítek let později. Nikoliv v Paříži nebo v Bretani, ze které pochází má žena, a která se stala mým třetím domovem, ale na podzim 2004 v německém Hannoveru během prezentace hercovy zmíněné knihy.

V jejím epilogu Pierre Brice píše, že je připraven nastoupit poslední cestu k ostrovu věčného života, tam, kde v Atlantiku zapadá slunce. K divokému pobřeží, po kamenných stezkách jeho milované Bretaně, pěšky, plný lásky a klidu. V ono sobotní ráno ji nastoupil, u lůžka nebděl Old Shatterhand, ale jeho žena.. .

Vzpomínám na vzrušené návštěvy filmů v kinech, které již nejsou, na netrpělivé čekání a fronty na vstupenky. Vzpomínám na indiánský svět, který jsme si vytvořili, a na úpornost našich dětských „bitev“ za právo a svobodu poraženého etnika. Vzpomínám na naše setkání v Hannoveru, vidím před sebou ty kamenné klikaté cestičky bretaňského pobřeží a cítím moře i vítr, který dokáže odnést duši daleko přes oceán, až tam, kde jsou pohřbeny kosti indiánského lidu. Loučím se tedy s Vinnetouem keltsko-bretaňským slovem, kterým se loučíme s lidmi v Bretani a kterým jsme se rozloučili zde v severoněmeckém městě, na půli cestě mezi Bretaní a Moravou: ‚kenavo‘, na shledanou ve věčných lovištích našeho dětství!

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Neděle, 14 Červen 2015 16:57 )  

Petr Schnur

Petr Schnur

Petr Schnur patřil k brněnské disidentské skupině politického vězně a chartisty Jana Tesaře. V roce 1980 emigroval do Německa, kde žije dodnes.  V Hannoveru vystudoval historii, religionistiku a sociální psychologii. Na počátku 90. let externě spolupracoval s Československou, resp. Českou akademií věd. V roce 2004 vystoupil v Senátu ČR na veřejném slyšení o spisovných názvech České republiky a jejích cizojazyčných ekvivalentů. Působí rovněž jako nezávislý novinář. Publikuje zejména v Britských listech, Právu, Kritické příloze Revolver revue, Sedmé generaci, A2 kulturním týdeníku a samozřejmě v Literárních novinách, ale i v odborných periodikách (Religio).

Motto č. 1: „Musíme stále putovat z tábora do tábora, spolu s pravdou, tou uprchlicí z tábora vítězů.“ (Jan Pavel II.)

Motto č. 2: „Žurnalismus je tisknout něco, co někdo nechce, aby se tisklo. Všechno ostatní je Public Relations.“ (George Orwell)



banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz