Od politického k fotbalovému národu: MS a Berlínská republika

Email Tisk PDF

Je dokonáno. Finalisté nastoupili zaslouženou dovolenou po namáhavé práci, sponzoři a FIFA oslavili tučné zisky, hráči nové lukrativní smlouvy.

 

 

 

 

 

V praxi to vypadá takto. Obrat Mezinárodního fotbalového svazu během mistrovství dělá 4,5 miliardy eur, z toho 2,2 miliardy čistého zisku. Co se Německa týče, dostal fotbalový svaz (DFB) od mezinárodního svazu za získání titulu sumu 25,6 milionu eur. A jednotliví hráči? DFB vyplatilo každému členu národního mužstva 300 tisíc eur prémie, mezi všech 31 účastníků kvalifikačních bojů rozdělil 4,26 milionu. Celková suma prémií pro ty, kteří kvůli MS oblékli reprezentační dres, se počítá na 11,16 milionu eur. V této částce nejsou obsaženy prémie pro trenéra a sportovní vedení týmu – o nich neexistují žádné údaje. Kromě toho byla spočítána částka, kterou daňový poplatník zaplatil za cestu kancléřky Merkelové do Ria a zpět. Její přítomnost na tribuně během finálového zápasu stála 300 tisíc eur. Pro zemi, ve které si jinak průměrný občan utahuje opasek a kterou sužují nízko-výdělkový sektor i tzv. mini-džoby, je to docela slušný bonus. Jen pro srovnání. Reprezentace z roku 1954, která ve švýcarském Bernu získala mistrovský titul, dostala za odměnu 2 500 marek, televizi a kožený kufr. Členové týmu si na účast vzali dovolenou.

 

Brazílii naopak zůstanou prázdné gladiátorské arény s hromadou zničených existencí drobných obchodníků kolem nich. A nad tím vším fotbalová a sociální frustrace, kterou novodobý „circus maximus“ zanechal; brazilský fotbalový Titanik nedokázal svým výkonem kritickou masu alespoň částečně smířit s vyhozenými miliony. Čerstvá fotbalová historie dala za pravdu brazilskému politickému národu, který se již před samotným mistrovstvím masovými protesty proti milionovým investicím do krátkodobé zábavy přihlásil o slovo. Na rozdíl od Německa, ve kterém jakoby občanská společnost definitivně vyklidila pole a přenechala zemi periodicky se opakujícímu fotbalovému karnevalu.

Je pravda, že publicistické a zpravodajské redakce veřejnoprávních stanic ARD / ZDF sice dvakrát „dostaly po uších“ poté, co mistrovství světa odsunulo válku v Gaze na vedlejší kolej. Vzhledem k získanému titulu a skutečnosti, že se jako vždy nejednalo o kritiku obsahovou, ale formální (krvácející Ukrajina i islamisté v Sýrii a Iráku beztoho vykazují minimální prezenci) z toho nikoho hlava bolet nebude. Fotbalová euforie pomohla překlenout i „problém mezi přáteli“, způsobený nekončící špionážní orgií amerických tajných služeb v německých ústavních institucích (poslední hity: výbor Spolkového sněmu pro vyšetřování aktivit NSA, ministerstvo obrany). Právě v den konání finálového zápasu zdůraznili Frank-Walter Steinmeier a John Kerry nutnost zaměřit se na budoucnost. Tou má být především boj s mezinárodním terorizmem (sic!) a transatlantická zóna volného obchodu – hospodářské NATO, jak TTIP nazývají mnozí komentátoři. Na závěr popřál americký ministr německému kolegovi roztodivnou němčinou „hodně štěstí ve finále“, což spolkovému ministrovi vyloudilo na rtech namísto obvyklého úsměvu křečovitý úšklebek. Starosti o vlastní politickou budoucnost si přesto dělat nemusí. Německo není Brazílie, pro dominantní fotbalový národ je vítězství Löwovy jedenáctky důležitější než kapitulace republiky před „spřátelenou špionáží“ a finální k. o. sociální Evropě.

 

Tak tomu nebylo vždy. Ještě v 80. letech dominoval politický národ, fotbalová rodina zůstávala barevným doplňkem společenského života, starost o stav země tehdy ještě přilákala do ulic statisíce angažovaných občanů. Ba dokonce populární hráči jako Paul Breitner nebo Ewald Lienen veřejně vystupovali na jejich podporu. Zlom nastal po sjednocení, kdy Berlínská republika pohltila Bonnskou, a – jaký paradox! – neoliberální reformy začaly vyřazovat ze hry sociální stát. Čím se politická scéna stávala méně barevnější, tím barevnější byla fotbalová ulice.

Že existuje i jiná alternativa než „buď a nebo“, ukazuje právě „fanatická“ Latinská Amerika, kde se kopaná stala neodmyslitelnou součástí národní kultury a tvořivým subjektem sociální reality. Když se na konci 1990. let stala Argentina obětí brutálního loupežného tažení Mezinárodního měnového fondu, pronesla národní fotbalová ikona Diego Maradona v jednom televizním pořadu roku 2001 na adresu MMF a úřadující vlády prezidenta Menema se slzami v očích následující slova: „Zničili Argentinu. Okradli ji a znásilnili. Argentina je nejkrásnější dívka na světě, ale nyní již nic z toho neexistuje, její vůně, její síla jsou pryč.“ Během povstání proti tomuto rabování s třiceti mrtvými demonstranty byla mezi protestujícími vidět i trička národní reprezentace. V Brazílii na přelomu 70.-80 let, během vojenské diktatury, se národní reprezentační mužstvo dokonce veřejně solidarizovalo s jejich oběťmi. Na jejím čele stáli hráči Sokrates, Wladimir nebo Casagrande, kteří požadovali konec politického teroru, sociální reformy a demokracii. Do historie vešly jejich iniciativy „Diretas já“ za přímou volbu prezidenta a „Democratia Corinthiana“. Že v této zemi, „matce kopané a karnevalu“, ani v dnešní době neudusí fotbalová euforie sociální protest a politické angažmá dokázaly již zmíněné protesty.

 

Machinace FIFA připomínající globálně operující mafiánskou firmu jsou známé, tak jako politická korupce kolem kopané (MS 2022 v Kataru a role francouzské spojky Sarkozy-Platini) a ničivá role tzv. sponzorů. Nejen pro sport jako takový. Přesto se jede dál jako by bylo vše v nejlepším pořádku: kopaná coby věrný obraz politiky, důležitý komponent finančních transakcí globálních trhů.

Fotbalista a občan Socrates pronesl na konci své kariéry tato slova: „Žádný hráč se nevzdává fotbalové kariéry. To fotbal se odvrací od hráčů.“ K tomu dodejme, že nejen od nich, ale i od společnosti jako takové.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Sobota, 19 Červenec 2014 08:46 )  

Petr Schnur

Petr Schnur

Petr Schnur patřil k brněnské disidentské skupině politického vězně a chartisty Jana Tesaře. V roce 1980 emigroval do Německa, kde žije dodnes.  V Hannoveru vystudoval historii, religionistiku a sociální psychologii. Na počátku 90. let externě spolupracoval s Československou, resp. Českou akademií věd. V roce 2004 vystoupil v Senátu ČR na veřejném slyšení o spisovných názvech České republiky a jejích cizojazyčných ekvivalentů. Působí rovněž jako nezávislý novinář. Publikuje zejména v Britských listech, Právu, Kritické příloze Revolver revue, Sedmé generaci, A2 kulturním týdeníku a samozřejmě v Literárních novinách, ale i v odborných periodikách (Religio).

Motto č. 1: „Musíme stále putovat z tábora do tábora, spolu s pravdou, tou uprchlicí z tábora vítězů.“ (Jan Pavel II.)

Motto č. 2: „Žurnalismus je tisknout něco, co někdo nechce, aby se tisklo. Všechno ostatní je Public Relations.“ (George Orwell)



banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz