Zeměplošské rozloučení s Janem Kantůrkem



 kanturek jan foto archivV neděli 17. června jsem coby dlouholetý čtenář Zeměplochy vyrazil do pražského Divadla v Dlouhé, kde se před 18. hodinou sešli nejen ctitelé Terryho Pratchetta, ale i R. E. Howarda. E. R. Burroughse či Rogera Zelaznyho. Četná díla všech jmenovaných i řady dalších autorů totiž spojuje jméno jejich nedávno zesnulého českého překladatele Jana Kantůrka (1948–2018), na jehož počest se zde konal vzpomínkový a benefiční večer (celý výtěžek z představení obdrží Kantůrkova vnoučata).

 

 

Role moderátora se ujal redaktor, překladatel, básník a fotograf Richard Klíčník (*1980), jenž po Kantůrkovi převzal předsednictví v Klubu Julese Vernea a který celou záslužnou akci také zorganizoval. V takřka zaplněném hledišti (zatímco nejlevnější vstupenky se vyprodaly všechny, pár těch dražších nakonec zůstalo ležet ladem) na něj čekalo vstřícně naladěné publikum, oceňující sebemenší humornou narážku a přehlížející drobné nedostatky v poměrně narychlo připraveném programu i občasné stopy nervozity v moderátorově projevu.

 

Dle očekávání se dostala ke slovu především Zeměplocha, a to v míře až nečekané – a dovedu si představit, že pro Kantůrkovy příznivce z řad nečtenářů Pratchetta (i takoví se patrně najdou) mohlo být nemalým zklamáním, že vyjma závěrečného úryvku s conanovskou tematikou (v podání Miroslava Táborského) nezazněla během večera jediná nezeměplošská ukázka, jež by doložila úctyhodné žánrové rozpětí Kantůrkovy překladatelské činnosti, sahající od fantasy a sci-fi až po western či komiks. Samotná programová skladba byla naproti tomu vcelku pestrá – kromě řady ukázek z vybraných děl v podání již jmenovaného Táborského, Zuzany Slavíkové a Tomáše Turka se diváci dočkali projekce řady videozáznamů, několika hereckých výstupů nebo ukázky historického šermu. Právě posledně uvedený šerm představoval (alespoň z mého pohledu) jediný slabý moment celého večera, neboť pominu-li dlouholeté přátelství Jana Kantůrka s Leonidem Křížkem, stojícím v čele zde představené šermířské školy, narušila tato poměrně dlouhá vsuvka uprostřed večera jeho dosavadní atmosféru. Podobný účinek na mě pak měla i hudební produkce Jana Faixe, jež coby doprovod čtených ukázek působila při jejich poslechu spíše rušivě.

 

Naproti tomu k nejsilnějším zážitkům večera bych přiřadil hranou scénku z inscenace Soudné sestry (s T. Turkem coby Vévodou Felmetem a M. Táborským jako Šaškem), úryvek zeměplošské – rovněž s čarodějkami z Lancre – povídky Moře a malé rybky (která vyšla česky poprvé roku 1999 v knize Legendy – Nové příběhy ze známých cyklů a poté ve svazku Pratchettových povídek Divadlo krutosti z roku 2004) v podání Zuzany Slavíkové a především projekce videozáznamů zachycujících vystoupení samotného Jana Kantůrka, ať už rozšafně vzpomínajícího na svá setkání s autorem Zeměplochy (včetně vzpomínky na jeho prvotní šok z toho, že český překladatel Zeměplochy si není úplně jistý svou mluvenou angličtinou), nebo neopakovatelným způsobem líčícího scénu s Elániem čtoucím malému Samíkovi z jeho „knihy knih“ s názvem Kdepak je má kravička?. K vidění či poslechu toho bylo samozřejmě více, přičemž největší úspěch sklízely čtené ukázky ze Zeměplochy v podání již zmiňovaných herců, co jsem však trochu postrádal, byl nějaký zasvěcený – byť sebestručnější – Kantůrkův portrét. Ostatně i na osobní vzpomínky byl večer trochu překvapivě chudý, byť jedno takové zajímavé povídání – se spolumajitelem nakladatelství Talpress Vlastimírem Talašem o tom, jak začal vydávat Zeměplochu a coby překladatele angažoval právě Jana Kantůrka – celý program zahájilo.

 

Přesto se kantůrkovský večer, uspořádaný nadto za bohulibým účelem, organizátorům vyvedl a jeho návštěvníci si kromě lehce posmutnělých úsměvů odnášeli též dobré zprávy. Velká A’Tuin totiž kráčí dál a my se zřejmě ještě letos dočkáme (zásluhou vydavatelství OneHotBook) několika dalších audioknih ze zeměplošského cyklu – Čarodějek na cestách se Zuzanou Slavíkovou, audioknihy Stráže! Stráže! s Janem Zadražilem a Sekáče v podání Jana Vondráčka.  

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pátek, 22 Červen 2018 06:55 )  

Petr Nagy

medailonek-foto

Po studiích na Literární akademii v Praze (Tvůrčí psaní – Redakční práce) a Filozofické fakultě Univerzity Karlovy (Český jazyk a literatura) jsem pracoval v Národní knihovně ČR, od konce roku 2016 působím v Literárních novinách jako editor přílohy Biblio. O knihách jsem psal i pro Český rozhlas 3 – Vltava, Lidové noviny, Reflex, Aktualne.cz, iLiteraturu.cz, Hosta, Tvar aj.

 

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB