Před 130 lety přišel na svět Fernando Pessoa

 

PessoaJe tomu dnes právě 130 let, co se 13. června 1888 v Lisabonu narodil portugalský spisovatel, básník a adept okultních věd Fernando Pessoa (1888–1935). Verše psal nejen portugalsky, ale i anglicky, a zanechal za sebou velmi různorodé dílo, které se však dočkalo zaslouženého ocenění až po autorově smrti. Za jeho života vyšla – pomineme-li básně publikované časopisecky – pouze jediná sbírka s názvem Poselství (1934). Dnes je značná část tvorby Fernanda Pessoy dostupná i českým čtenářům (především zásluhou překladatelky Pavly Lidmilové), včetně jeho nejznámějšího díla – Knihy neklidu.

 

 

 

„Praktický život mi vždycky připadal jako ta nejméně pohodlná sebevražda.“ „Být majorem v penzi mi připadá ideální. Škoda, že tím nelze být věčně.“ „Jenom člověk, který nemyslí, dojde někdy k nějakému závěru. Myslet je váhat. Lidé činu nemyslí nikdy.“ „V dnešním životě náleží svět pouze hloupým, necitlivým a vnitřně rozháraným lidem. Právo žít a vítězit se dnes získává téměř stejným způsobem jako umístění v blázinci: neschopností myslet, nemorálností a přemrštěnou excitací.“ Nenápadný lisabonský úředník si zapisoval, co mu táhlo hlavou. Je dobré mít to dnes po ruce a pročítat.pessoa2

 

To napsal o Knize neklidu (česky 1999) Petr Bílek. Šéfredaktor Literárních novin patří ke ctitelům portugalského literáta, po jehož textech a myšlenkách sahá při nejrůznějších příležitostech. Učinil tak i v lednu 2013 při psaní sloupku nesoucího název Proč tu jsme...

 

Čím jiným se dá v tomto čase politickém i kalendářním užitečně listovat než Knihou neklidu. Tento textový rébus po sobě zanechal portugalský modernista Fernando Pessoa.


Málokdy zažívám tak intenzivně pocit útulné přesnosti vyjádření, jaký se dostaví, když zaslechnete nebo si přečtete myšlenku, která vám mluví z duše, ale je zformulována tak, jak byste to sami nedokázali. Pessoa je v tomto smyslu vůči mně marnotratný, ale jeho štědrost mne souběžně s vděkem také zahanbuje. Dokážu já ve skepsí nasáklém životním provozu, který pohrdá vším, co nezavání účelností, praktičností a profitem, udělat něco, co by pomohlo na svět aspoň kousíčku mého přesvědčení? A zaslouží si vůbec mé mínění, o jehož rozhodnosti sám stále pochybuji, aby se dostávalo ke slovu? Na druhé straně se obávám, že nic neničí životní podstatnost pocitů a myšlenek tak nenávratně jako necudnost jejich veřejné produkce. Zvnějšnění a kýč jsou sourozenci, protože jejich nástroje jsou stejné, jen konfigurace genů, to je slov a zvuků a tvarů, je jiná. Jenže rozeznat od sebe tyto pokrevní bratry vyžaduje odstup, čas a náležitou emocionální a intelektuální výbavu. Rozhodně není náhoda, že Kafka ani Pessoa nezveřejnili podstatné části svého díla. Jako by dát dílo k dispozici znamenalo automaticky riziko jeho degradace. A ještě je tu jeden faktor. Smysl má zveřejnit dílo hotové, ale kdy je jakýkoli lidský výtvor hotový, přikládáme-li k němu měřítko dokonalosti, a to náročný duch činit musí. Mateřské znamení nehotovosti nosíme všichni, pokud jsme živí. Nikoli beze smyslu se o někom, kdo umřel, říká, že je hotový.


„Pohyb je život, vyslovení je přežití. Není v životě nic tak reálného jako to, co bylo dobře popsáno.“ Přiznávám, že takové věty na mne působí jako posilující přípravek. Literární energy drink značky Pessoa. „Literatura, což je umění snoubící se s myšlením a realizace neposkvrněná realitou, se mi zdá cílem, k němuž by mělo směřovat veškeré lidské snažení, pokud by bylo opravdu lidské, a ne živočišně nepodstatné.“ (...)

 

Nebo o tři roky později ve sloupku nazvaném Před rozevřenou knihou...

 

Platnéřství, koželužectví, sedlářství a listonošení jsou zaniklá řemesla. Zdá se, že neodvratný konec hrozí novinářství a zdravotním sestrám. Daří se ale stále lépe spisovatelství. Je vidět pořád víc lidí, kteří ani nemusejí políbit klávesnici a věty se jim rodí pod rukama a upalují do světa všemi směry jako mravenci. Čety, roty, prapory, pluky a divize slov, armády vět. Vojsko nasazované minutu po minutě do celosvětové války všech proti všem, do války o pozornost. Vítězství v tomto multilaterálním konfliktu si nelze ani představit, je nedosažitelné, a přesto vábí na cestu nové a nové zbrojnoše. Oděni do svého já, hnáni vznícenou fantazií, s nekritickými brýlemi na očích, krok za krokem se derou vpřed. Na přímý střet však nemají sílu ani odvahu. Ten boj je bezkontaktní a veden je vskrytu, doma, v pracovnách literárních domů, v kavárnách, v hotelových pokojích nebo na palubách mezikontinentálních letounů. Nad bitevním polem je vidět a slyšet jen drony slov. Chřestí, srážejí se, ignorují, překřikují, komolí, kradou, provokují, posmívají, čuňačí, páchají atentáty, modlí se a lžou.


Připadám si jako válečný zpravodaj. Uvázal jsem se, že každý týden přečtu aspoň tři knihy a napíšu k nim stručný hodnotící postřeh. Stojím na té planině literatury, na onom bývalém bitevním poli ducha a duše, hlavu zakloněnou a oči mi z toho reje přecházejí. „Už ani nečtu,“ píše Fernando Pessoa. Jak se mi chce jej napodobit! Nemohu si to dovolit, ale sdílím jeho pocit: „...chtěl bych otevřít knihu / a zhlédnout v ní najednou všechnu vědu... / Přinejmenším chtěl bych aspoň věřit, / že mi z těch nekonečných hodin četby / nakonec přece něco utkví z podstaty světa/ a že stupeň po stupni budu blíž tajemství...“ Evidentně nesplnitelné přání. Při současné spisovatelské holomajzně má o obrovském štěstí právo mluvit ten, komu se jedna kniha z tisíců stala stupněm přibližujícím ho k tajemství.
V našem životě je stále méně věcí, jež bychom mohli tvrdit s jistotou a ručit za ně. Přestáváme ručit i sami za sebe a věříme víc a víc přibližným tvrzením a netušíme, jestli žijeme a myslíme na falešných předpokladech, nebo jestli stojíme na skutečně pevných fundamentech. Většinou to ani nejsme schopni zjistit, je to mimo možnosti naší zkušenosti. A přece máme drzost soudit něco o migrantech, aniž jsme jediného zahlédli. Prohlásit, že tato země je naše, se nestydíme a vůbec se nestaráme o to, kolik jí bylo rozprodáno a komu. A protože spisovatelé jsou kupodivu také lidé, nemají výjimku, žijí a myslí to, co ostatní. Spustí-li tedy o něčem jiném než o sobě, bez ohledu na tu nebo onu míru své empatice ohledávají život a vyjadřují se nástroji zprostředkovanými. Navíc o ty nástroje náležitě nepečují a z hromady, která je volně k dispozici, berou namátkou slova, jež jsou nejvíc poruce, ohmataná, vyviklaná, nepřesná, jedno jako druhé. Jsou pak k nerozeznání právě proto, že všichni chtějí být jiní.


Je moc málo spisovatelů, kteří píší rozseknuti bleskem vize, proto se vracím k jednomu z nich. Fernando Pessoa praví: „Nečtu. Na dlouhé chvíle ztracen / všemu a jen nicotné vědomí sebe sama / cítím tak trýznivě jako nával chladu / za černé noci, před rozevřenou knihou/ žiji a umírám...“

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Středa, 13 Červen 2018 08:31 )  

Petr Nagy

medailonek-foto

Po studiích na Literární akademii v Praze (Tvůrčí psaní – Redakční práce) a Filozofické fakultě Univerzity Karlovy (Český jazyk a literatura) jsem pracoval v Národní knihovně ČR, od konce roku 2016 působím v Literárních novinách jako editor přílohy Biblio. O knihách jsem psal i pro Český rozhlas 3 – Vltava, Lidové noviny, Reflex, Aktualne.cz, iLiteraturu.cz, Hosta, Tvar aj.

 

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB