Politický buldozer Trump a zánik unilateralismu



Trump projevNení prakticky pochyb o tom, že Spojené státy americké se pod Trumpovým vedením chovají nestandardně. Jako by se už ani nenamáhaly vytvářet krycí historky svých činů; zejména pomocí propriet o ochraně lidských práv, solidaritě, budování spravedlivého globálního pořádku či udržování míru a stability. Toť přitom rétorika při uplatňování moci dokonale obvyklá! A to buď za účelem skrytí těch druhých, reálných pohnutek anebo k nasazování růžových brýlí lidem, kteří by nesnesli pohled na začasté krutou, bezohlednou situaci.

 

 

 

Čtyřicátý pátý americký prezident se proslavil neotřelou uzancí veřejně hlásat výhodnost toho či onoho počinu coby jediného měřítka optimálního vládnutí USA. Získává si tím srdce mnoha obyčejných domácích voličů, jimž umným marketingem šikovně prodává úspěchy i maskuje prohry. Jinak na neúspěchy reaguje neprostupnou bariérou jájínkovství a útočnými postupy, takže by to měl být on, kdo, v nadsázce řečeno, převezme po Jiřím Paroubkovi prapor „politického buldozeru“.

 

Ovšem i za „velkou louží“ platí, že čeho je moc, toho je příliš. Jeho nadutý izolacionismus, jímž čelí propojování vezdejšího světa, je povýtce kontraproduktivní. Každá jednostrannost bývá na škodu. V tomto případě akceleruje příchod multilateralismu; odchod od unilateralismu mění takříkajíc v úprk. Fakticky odhání dosavadní spojence a umocňuje příležitosti konkurentů či nepřátel, jelikož mezinárodní arénu můžeme s klidným svědomím přirovnat k džungli, kde oslabení hegemona znamená prostor k uplatnění ambiciózních představ někoho dalšího.

 

Primárně Číny, co se nikdy vnitřně nesrovnala s bývalým hlubokým úpadkem „Říše středu“, o nějž se v 19. a první polovině 20. století vydatně zasloužili západní, případně pozápadnělí kolonialisté. Nejlidnatější stát planety (zanedlouho bude v tomto ohledu předstižen Indií) má dle prognóz do roku 2020 dosíci čtyřnásobku svého HDP z počátku tisíciletí (!), pročež není pochyb, že její stále strmý ekonomický růst umožňuje obrovskou expanzi. Včetně investic do „uprázdněných“ regionů, ignorovaných mezinárodních institucí nebo sofistikovaných technologií.

 

Čínská lidová republika, hladová po obnově sinocentrických pozic, musela proto nadobyčej vřele přivítat, když čerstvě zvolený Donald Trump anuloval účast na poněkud protipekingsky laděné zóně volného obchodu, podpis Transpacifického partnerství (TPP). Američané si tímto postupem ztížili přístup na některé (ochranářské) trhy a například bohaté Japonsko, které v posledních desetiletích posiluje též vojenskou připravenost, zareagovalo na změněné poměry „alternativní“ smlouvou s EU.

 

„Nádherný projekt“ Evropské unie se zase cítí Washingtonem nejvíce poškozen ve sporné věci vztahu k Íránu. Jak by ne! Co jiného jsou sankce proti firmám, jež si „dovolují“ obchodovat se zemí, jež dle všeho dodržovala úmluvu o jaderných aktivitách, než hrubý nátlak? Nebo projev diametrálně odlišných cílů mezi spojenci? S právě řečeným ostatně souvisí i nedávný názor německého ministra zahraničí Heiko Maase: „Skutečnost, že se břehy Atlantiku navzájem vzdalují, nesouvisí přímo s Donaldem Trumpem, USA a Evropa se vzdalují už mnoho let. Průnik hodnot a zájmů, které utvářely naše vztahy po dvě generace, se zmenšuje. Tyto změny započaly dávno před Trumpovým zvolením…“

 

Brusel se k dravému proudu problematického jednání USA staví s nemalou nelibostí a slyšíme dokonce názory, že by bylo zdravé naslouchat dlouhodobým měnovým cílům ČLR a Ruska. Mocnostem toužícím po brzké definitivní změně mezinárodního řádu vzniknuvšího vítězstvím Západu ve studené válce. Respektive nastolením takzvané liberální hegemonie USA. Čehož překážkou je mimo jiné váha dolaru jakožto uznávaného prostředku mezinárodních plateb. Ostatně i této změně atmosféry může nepřímo přisvědčovat mínění již citovaného německého zaminira: „Je nezbytné, abychom posílili evropskou autonomii vytvořením platebních kanálů, které budou nezávislé na Spojených státech…“ 

 

USA víceméně rychle promarnily mnohé ze zisků, co jim přenesl „Pax Americana“. Neomalené sociální inženýrství, nedomyšlené pokusy o změny režimů, vytváření nových státních útvarů nebo další kroky přispěly svým dílem k destabilizaci širokého pásu území. Od Maghrebu přes Přední východ, oblasti Balkánu, až po Ukrajinu. Pokusy o prosazení vlastní představy o globálním uspořádání poškodily dominantního aktéra v mnoha aspektech a napomohly jeho vlivovému propadu. Patrnému, krom už zmíněného „starého kontinentu“, kupříkladu v Sýrii, kde se prosadila Moskva. Zjevnému v mezinárodní obchodní výměně, kde Peking přichází s nejambicióznějšími plány, jaké si lze vůbec představit.

 

Hned však Spojené státy americké nepohřbívejme. Dopustily se, pravda, vícera osudových chyb, přesto lze bezesporu uvést, že si velmocenskou roli ještě dlouho zachovají. Vždyť jejich kapacity lidské, vojenské, hospodářské nebo vědecko-technologické jsou a zůstanou obrovské. Ovšem s jedním podstatným rozdílem – bez schopnosti udržet vedoucí úlohu USA.

 

 

Článek vyšel v deníku MF Dnes

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB