Spící sudy prachu



 

Vučić projev v Kosovu foto youtubeV naší zemi existuje hrubě nepraktický – a někdy i vysloveně nesmyslný – zvyk upřednostňovat a „řešit" minulost na úkor budoucnosti. Ale nejsme v tom zajisté jediní. I když projevy bývají třeba odlišné. Každopádně nezdravé historické zátěže či stereotypy jsou příznačné pro nejednu oblast světa a nemusíme chodit nijak daleko, nechceme-li zůstat v České kotlině. Evropa, potažmo EU, je hotovým propletencem předsudků a nezpracovaných, nebo kontraproduktivně pojednaných dějinných traumat. Viz například Německo. (vlevo srbský prezident A.Vučić při návštěvě Kosova)

 

 


Na minulostních zátěžích stál také rozpad Jugoslávie počátkem 90. let minulého století, kdy se stalo zřejmým, že „balkanizace" Balkánského poloostrova neustala. Obludná válka se sto tisíci mrtvými, genocidními rysy a ustavením islamistických buněk v Bosně dala vzniknout malým nástupnickým státům. Včetně tzv. Nové Jugoslávie. I po ní už je léta veta, na mapách (Z)západního Balkánu čteme názvy ještě menších nástupnických států: Srbska, Černé Hory a Kosova.


Jenže tím to nejspíše nekončí. Chudá, mafiemi prolezlá zemička Kosovo náleží do množiny mezinárodně-politických trablů, co zrodilo velmocenské „vyvážení demokracie" alias „humanitární bombardování". Tendence, která nejednou bývá v jakémsi rozporu s mezinárodním právním systémem.


Konsekvencí takovýchto postraními úmysly motivovaných ozbrojených zásahů obvykle není rychlé uklidnění poměrů. Už druhý albánský stát, jenž zásahem zvnějšku vznikl, bezesporu není funkčním celkem; krom dalšího se potýká s odstředivými tendencemi. Obecněji s napětím mezi většinovými Albánci a menšinovými Srby, z nichž se stali občané druhé kategorie.


O potenciálu opětovného růstu instability Kosova existuje vícero důkazů, mj. přetrvávající hraničních spory s Bělehradem. Naposledy jsme to viděli při oficiální (albánským vedením posvěcené) dvoudenní návštěvě srbského prezidenta Aleksandra Vučiće, jenž zajel do severních, jeho krajany obývaných oblastí. Primárně mu šlo, popravdě řečeno, o mediální převahu, kteréžto dosáhl navýsost. I když mluvil o svém mrtvém předchůdci Slobodanu Miloševičovi tak, aby neurazil ani jeho příznivce, v jeho projevech převažovalo usmíření. „Most k Albáncům."


Veteráni kosovských (para)militárních sil, stavějící si hlavu a hlavě sousední země do cesty stavějící barikády hořících pneumatik, jí tak přišli de facto docela vhod. Před tváří mezinárodního společenství mohl Vučić na jejich adresu (nebo spíše adresu příslušných zahraničních podporovatelů) skrytě zasmečovat: „Celá blokáda a chování kosovských Albánců ukázalo, že jsou v situaci, ve které jsme byli my dříve. Situace a problémy se musí řešit mnohem rozumnějšími způsoby, jako jsou jednání a slova. Problémy řešme silnou ekonomikou a rozumem. Nejde vše vyřešit jen zbraněmi a násilím."


Srbské sdělovací prostředky shledaly prezidentovu zahraniční (?) cestu na Kosovo, k němuž mají mnozí Srbové až mystický vztah, za veliký triumf, jímž byly povzbuzeny rychle se zmenšující krajanské minority v postjugoslávských zemích. Hodně reflektovaly též nenávistná osočování, jaká se na sociálních sítích snesla na hlavy kosovsko-albánských politických lídrů pro údajně projevený strach ze severního souseda.


Nejenom na Kosovu je evidentní, že bojovné šovinistické skupiny mají na Balkánském poloostrově stále své slovo, což otvírá prostor k jistým bezpečnostním úvahám. Zejména v kontextu migračního neklidu, změn v geopolitické orientaci Turecka nebo ambicí radikálního islámu, jenž si v regionu znovu snaží zbudovat pozici.

 

 

Článek je obdobou textu psaného pro Reflex.cz

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Úterý, 25 Září 2018 09:02 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB