Pocheho epocha



 

Poche MIroslav foto youtubeŠvédská sociálnědemokratická dělnická strana hraje v desetimilionové skandinávské zemi bezpočet let prim. Bývaly volby, v nichž získávala přes 60 procent hlasů. Jí vedená koalice vyhrála také minulý víkend, jenže jak. Těsně. O ústa. Toť další cihla do stavby s nápisem: Propad tradiční evropské levice.

 

 

 

V desetimilionové ČR je to vidět tuplem. Nejviditelnějším příznakem smrtícího rozkladu České strany sociálně demokratické je zástupný „boj“ o pochybného Pocheho, co tolik blaží tandem Babiš-Zeman. Boj to v jejich konjunkci žádný není, zato vraždění neviňátek. Pocheho epocha. V popředí pobíjených „dítek nevinných“ stojí předseda strany Jan Hamáček, dvojministr, jenž má před sebou můru dvojvoleb. Místopředseda vlády, který se mele mezi dvěma a více mlýnskými kameny.

 

Jedním balvanem na krku jsou mu při tanci mezi vejci zbytkoví sobotkovci. Zejména „erbovní“ postavy spojované historicky se Senátem. Nezřídka starší lidé, jejichž vpravdě neduchovní identita bohužel odnepaměti stojí na vypočítavém byrokratickém přisluhování. Na loajalitě k předsedovi a úzké stranické věrchušce, za níž je odměnili vyššími politickými funkcemi. Posty, za jejichž udržení pro sebe (bez ohledu na partaj!) by dali první poslední.

 

Druhou koulí na páně Hamáčkově noze jsou číhající vlčáci, kterýchžto odstavení od mocenského cecíčku za Sobotkova „vedení“ nebylo nic než dočasný pobyt na střídačce. Statutární místopřednictví Jiřího Zimoly se stalo ztělesněním jejich úspěšné protiofenzivy. Tajně provázané s Andrejem Babišem či podtržené spektakulárními návštěvami na Pražském hradě, po nichž se někdejší jihočeský hejtman ani moc netají komplotem s expředsedou ČSSD proti předsedovi nynějšímu.

 

Temným mračnem nad jiné je Hamáčkovi absolutní převaha jeho koaličního partnera alias úhlavního nepřítele. Firmy „Anofert“, jejíž majitel drží na představu, že politika se nejlíp dělá kombinací vyhrožování, nátlaku, ještě většího nátlaku, politické reklamy nebo vhodnými „investicemi“...

 

Samotný předák „oranžových“ na funkci krizového manažera zjevně nestačí. A protože v předluženém, seberozkladném Lidovém domě představuje ten typus politika, který za Velké francouzské revoluce nazývali „rovina“ (čili „bahno“), snaží se ukazovat vlídnou tvář všemi směry. Také Jiřímu Paroubkovi, jehož sebestředná postava ale vadí mstivým, nicméně většinou bezkrevným Sobotkovým pohrobkům (a zvláštní náhodou zrovna teď také Petře Paroubkové). Tudíž namísto, aby se už dávno využívalo jeho „jájínkovství“ k chladné, kvalitní strategické analýze a získávání peněz – LEV 21 byl formací mimořádně zámožnou (!) –, házejí mu někdejší přátelé klacky pod nohy.

 

Odhalování nekonečného vesmíru vlastní omezenosti se stalo předákům socdemokracie natolik příznačným, že to už měsíc před volbami do komunálu a třetiny horní komory nikoho nevzrušuje. Dovolím si malou prognózu. Příštího roku, na sjezdu strany, se budou „drazí pozůstalí“ tvářit nesmírně smutně a alespoň v jediném se překonají. V údivu a vzájemném svalování viny.

 

 

Text vychází z článku psaného pro Reflex.cz

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB