Válečné tanečky kolem Sýrie



 

syrské město po bombardováníV Sýrii se bojuje od Arabského jara. Spoustu válečných jar, jejichž smutný příchod někteří z nás dedukovali také z extrémně vleklého zabíjení v sousedním Libanonu. Internacionalizovaného krveprolévání, ohraničeného letopočty 1975 a 1990.

 

 


Příběh příbuzných rysů se opakuje, protože se i do něj vměšují regionální mocnosti a velmoci, aby si (v zastoupení) řešily kontradikce zájmů. Toť známý fakt. Stejně tak nejsou neznámé jevy, které k délce tamějšího zabíjení přispívají snad ještě víc, a známe je z nespočtu ozbrojených konfliktů. Mnohostranný zápas posloužil jako polygon či reklama nových militárních technologií. A coby prostředí, citlivé povahy prominou, efektního „vyskladnění“ technologií starých. Nebo eldorádo pro pašování vhodných vojenských materiálů, výhodný černý obchod „bílým masem", surovinami, uměleckými artefakty. Anebo „referenční oblast“ nájemných bezpečnostních firem a kořisti lačných band. Čtenáři knihy Hlava XXII. nejlépe vědí, oč mi jde.


Méně patrné je, že se tamější válka „pomaloučku, polehoučku“ blíží svému konci. Rebelové už kontrolují zlomek původních držav. Mluví se o nástupu k poslední etapě pravidelných bojů. Neříkám však, že klid zbraní přijde hned vzápětí, za pár týdnů či měsíců. Na to si ještě počkáme. Nadto lze snadno prognózovat, že až oficiálně ustane palba v Sýrii, nebude to zákonitě garancí naprostého uklidnění. V širším regionu tím spíš. Mnoho ostrých bezpečnostních otazníků Sýrie bude mít jen pomístní rezonance, další se transformované přelijí jinam a některé zákonitě zůstanou viset ve vzduchoprázdnu. Plnou mírovou stabilitu regionu si žádá sotvakdo. Například pro záminku zachovat vlastní ozbrojenou přítomnost tam, kde nikdy nebyla. Eventuálně uvadala.


Hodně společného s výše řečeným má drobný Stát Izrael. Regionální mocnost s rostoucím židovským národovectvím, disponující (pravděpodobně již od šestidenní války) nukleárními hlavicemi a regionální armádní superioritou vůbec. „Opatřená“ nadstandardními vztahy se Spojenými státy, co v Sýrii taktéž dlouho „experimentovaly“ s podporou islamistických bojůvek. Toto pragmatické přátelství dvou vyspělých zemí se přitom za Trumpa ještě utužilo. Nejpatrněji relokací americké ambasády do Jeruzaléma. Nejvýznamněji, když prezident USA, i díky intenzivnímu lobbingu Izraelců, ukončil platnost faktické mírové smlouvy se šíitským Teheránem.


Ve věci samotné Syrské arabské republiky „pán Bílého domu“ prohlásil, že na tamější přímé (dodejme: ilegální) vměšování hodlá rezignovat. K avizovanému činu, jenž fakticky nepřímo prospěje Íránu, posud nedošlo, ale vícero kroků k němu směřuje. Vzpomeňme na trumpovské markýrování vojenských svalů, na plně spektakulární – protože předem avizované – raketové útoky na místní (pro)vládní síly. Dále na opuštění „umírněných" radikálů. Leč i na faktické obětování většinou nábožensky vlažných kurdských spojenců.


Potlačované národnostní menšině zůstávají hlavně oči pro pláč. Nad přehršlí ještě prázdnějších pochval, než jakých se kdysi ze zámoří dostalo jejich „bratřím" v saddámovském Iráku. Islámský stát je marginalizován (nikoliv zničen!), tudíž vznik nezávislého Kurdistánu přestal být na pořadu dne. Turecká košile je bližší kurdského kabátu. Poněkud egomanický předák Malé Asie hraje vysokou hru, hru na všechny strany, přičemž ostentativní příchylnost k Rusku, Íránu, ČLR nebo protisaudskému Kataru znamená držet v ruce trumfové eso. Konečně ani mezi oněmi příslušníky kurdských menšin, kteří touží po neodvislé státnosti, není svornost. Segment vzbouřených Kurdů tudíž pílí zachránit aspoň část výdobytků, a tak intenzivně vyjednává o spolupráci s Damaškem.


K salto mortale, krkolomným tanečkům kolem nearabských milic se přidávají také další pozoruhodnosti. Objevily se údaje, že USA nabídly možnost financovat kurdské oblasti spřízněným petrodolarovým monarchiím Perského zálivu. Jim totiž není nijak po chuti, k jakému sblížení došlo mezi Tureckem a Katarem, jenž má svéráznou zahraniční politiku – relativně solidní vztahy s Íránci. Čímž rozezlil zejména Saúdskou Arábii, neváhající nařknout malého souseda z podpory mezinárodního terorismu. Pročež by měl nábožensky konzervativní Rijád barvitou šanci na mstu Ankaře. Skrze levicové sekularisty...


Na syrském bitevním poli se prokázalo anebo prokazuje mnohé. Primárně svatouškovství Západu, leč i jeho ústup (ze slávy). Triumf připadl jiným. Na straně Asadovy kliky se angažuje Írán, ČLR a zvlášť nesporný úspěch přinesla válečná šachovnice Ruské federaci. Moskva má mezi vítězícími alávity skvělou pozici („dědičný prezident“ Asad by bez intervence Moskvy dávno nevládl), předvedla výsledky reforem vojensko-průmyslového komplexu a pokořila nejednoho konkurenta. Zajímavé je též to, že Kreml nedávno Izraeli garantoval oddělení (filo)íránských sil od strategických Golanských výšin. Nezákonně anektovaného území Sýrie.

 

 

Analýza je obdobou textu psaného pro MF DNES.

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Čtvrtek, 30 Srpen 2018 12:23 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB