Kvadratura afghánského kruhu



 

česká vojenská mise ilustraceV Afghánistánu padli další tři čeští vojáci. Tuzemská ozvěna tragédie je mohutná. Pořádně se rozvířila nehybná domácí atmosféra. Stojatá hladina okurkové sezóny úmorně horkého léta roku 2018. Ovšemže nemíním zlehčovat smrt tří krajanů při výbuchu sebevražedného atentátníka, nemohu ale ignorovat otazníky, jež přirozeně vyvstávají. Kolem jejich smrti na bitevním poli či kolem většinou prázdných, neupřímných tirád našich politiků. Též profesionálů, které již kdosi trefně srovnal s postavami Krylova syrového protestsongu „Píseň neznámého vojína“.

 

 

 

Redakce MF mě požádala, abych se v textu zaměřil hlavně na afghánské bezpečnostní perspektivy. Jak jsem to uslyšel, obratem mi z paměti vystřelily dvě události, co by mohly být vhodným entrée do problematiky. Před řadou let jsem navštívil besedu s důstojníkem naší intervenční jednotky v „Afghánu“ – a nelitoval jsem. Místo propagandy o vojenskopolitických úspěších hovořil oficír věcně a střízlivě. „Nehybný vývoj“ v hornaté zemi, kam roku 2002 vpadly zahraniční síly, popisoval zcela bez příkras. Tak tristně, až mi před očima běžely řádky z memoárů pokořených sovětských generálů. Potíže měli stejné.

 

Pocit beznaděje ze supermoderně vyzbrojené kampaně jsem krátce předtím sám vtělil do jednoho z prvních kritických článků o prostoru, kde měl co dělat i geniální Alexandr Veliký. Článek jsem si schválně našel. S drobnými úpravami by mohl klidně popisovat přítomnost. Akce „Trvalá svoboda“ přinesla leccos, svobody však ani za nehet.

 

Vnitrozemský Afghánistán je od sesazení radikálních tálibánců jako lodice na rozbouřeném moři. Zmítaná vichry zmateného zápasu mezi povstaleckými oddíly i mezi vzbouřenci a okupačními jednotkami. Jejich popularita u místních není mimochodem ani minimální, v podstatě jsou obyvatelstvem nenáviděny. Počáteční militární úspěchy „ozbrojených misionářů“ – vyslaných v atmosféře paniky a strachu po 11. září – tak vzaly rychle za své. Mnohonárodnostní stát, domov Paštunů, Tádžiků, Chazarů, Uzbeků a dalších etnik, oficiálně kontrolují z nějakých padesáti procent. Zdůrazňuji: oficiálně. Mimo obranný perimetr jejich garnizon si ve skutečnosti vzbouřenci (či bandité) dělají, co se jim zachce.

 

Opřít se není o koho. S místní armádou a policií se to má jako za časů sovětské přítomnosti, proti níž podporovaly místní odboj Spojené státy, arabští islamisté, Írán, Pákistán, Čína a další. Spolehlivých vládních útvarů se tehdy i dnes podařilo vyškolit pramálo. Nespočet bylo již případů zběhnutí ihned po výcviku nebo tajné spolupráce s partyzány. Těšících se nikoliv bezvýznamné podpoře z ciziny.

 

Na odchod mezinárodních ozbrojených sil to jednoduše nevypadá. Vlastně ani předat formální moc nejde. Není komu. S ústupem střelhbitě padne mezinárodně uznaná centrální vláda v Kábulu. Pověstně zkorumpovaná, napojená na různé polní velitele či mezinárodní obchod narkotiky. Drogová produkce (na prvním místě heroin), z níž jsou obvykle protivládní síly financovány, roste exponenciálně. Představa, že bude pěstování máku nahrazeno méně zneužitelnými plodinami, je scestná. Spojenci se kupodivu neshodli ani na tom, jak postupovat proti polím nezralých makovic…

 

Dosavadní vojenské dobrodružství stálo nespočet životů i nespočet miliard dolarů. Bledé je to s místními rozvojovými projekty, v zemi panuje obrovská nezaměstnanost (optimální prostředí pro verbíře), činovníky státní správy se ani v náznaku vychovat nezdařilo. Ne dost na tom! Léta nepřehledných válečných poměrů se staly žírnou půdou pro ty „nejjedovatější byliny“ ideologií. Krom tradičních tálibánců vyrostlo (od původu iluzornímu) projektu demokracie, míru a bezpečnosti v Afghánistánu další, hrozivější nebezpečí. Místní odnož Islámského státu, proti němuž je Tálibán hloučkem umírněných odpadlíků. Nedělní školou.

 

Prezident Donald Trump správně podotkl, že v Afghánistánu nevyhráváme. To je zjevné, ale co dál. Donekonečna bojovat proti buřičům, k jejichž hrdé tradici válečníků náležejí strategické porážky velmocí? Mongolů, Angličanů, Sovětů… Posílat dál čerstvé pravidelné útvary, neustávat v placení kontraktorů (toužících po nekonečné válce) a v uplácení warlordů, když nadto neznáme způsob, jak zemi hodnotově sjednotit? To není řešením. Jenže přiznat další porážku po takových obětech není také snadné.

 

Důvodů najdeme vícero. Region je hrozně chudobný, nicméně strategicky výhodný. Představuje přístup do Střední Asie, sousedí s rozpínavým Íránem. Současně jsou ve hře produktovody mezi několika státy. Zájem na (místním) oslabení Západu má ČLR, Indie, Ruská federace, zmíněná Islámská republika anebo nevypočitatelný Pákistán.  

 

Neházejme ale flintu do obilí. Dejme tomu, že se alespoň zde podaří vyjednat nějakou přijatelnou úmluvu s „umírněnými islamisty“. Avšak to vyžaduje další náklady i ztráty. Úvodem jsem napsal, že v Afghánistánu padli tři čeští vojáci. Padli a byli povýšeni, jejich ostatky doprovodily stíhací gripeny. Opakuji, nebyli první z naší vlasti, a dost možná, obávám se, ani poslední.

 

 

Komentář vychází z textu pro Mladou frontu.

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Úterý, 14 Srpen 2018 11:03 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB