Podhoubí pro nenávist



muktada-sadrBylo to v březnu, když si svět s rozpaky připomněl patnácté výročí nezákonného vpádu najmě amerických vojsk do Iráku. Následoval dva roky po útoku na chudý, nicméně strategicky závažný Afghánistán, u něhož – po 11. září 2001 – nebylo vůči invazi větších námitek. (vlevo Muktada Sadr)

 

 

 

Zpočátku vše vypadalo obstojně též stran naftou prosycené „Mezopotámie“, neboť (evropské) státy nesouhlasící s protiprávní agresí zůstaly u hlasitých, ale de facto neškodných protestů. Agresivní dobová propaganda (u nás namátkou ztělesňovaná Alexandrem Vondrou), masírovala mozky daňových poplatníků vyfabulovaným nebezpečím. Saddámovými zbraněmi hromadného ničení a jejich nosiči, které se, jak víme, nikdy nenašly. Najít ani nemohly. Existovaly výhradně v mediální „realitě“, co jí odborná literatura charakterizuje jako „reálnější než reálnou“. V prostředí záminek.

 

Politicko-ekonomické potřeby USA dostaly prostě zelenou. Dozvídali jsme se tudíž o diktátorových odporných zločinech (vážně jich byla přehršel) nebo o tom, jak nasazoval chemické zbraně ve vojně proti Chomejního Íránu či separatistickým Kurdům. Ani to nebyla nepravda, jenže už chybělo ono „B“, čili odkud Husajn otravné plyny získal, a kdo mu dávával tichý souhlas k jejich uplatnění. Na což by se bezesporu nemělo zapomenout – rovněž dejme tomu ve světle zrovna utichlého skandálu „novičok“.

 

K potřebě odstranit politického zločince, jímž nesporně irácký prezident byl, se přidávaly také další přitěžující „důkazy“, že jeho sekulární režim drží křídla nad islámskými extremisty. K vysloveným lžím se ovšem hodilo přidat cosi pozitivního, tvořivého: svržení tyrana ve prospěch budování demokracie. Bushovy Spojené státy americké tím přijaly masku jakéhosi ozbrojeného misionáře. „Fíkový list“ vznešených slov o svobodě a lidovládě, který k zakrytí nahoty expanzivních choutek užíval už Napoleon Bonaparte.

 

Saddámovy ozbrojené složky, útočníky oficiálně nadhodnocované (stejně jako při 1. válce v Zálivu!), skončily brzy na lopatkách. Bez větších ztrát byl obsazen strategický areál, a panoval oficiální optimismus. Český ministr zahraničí Cyril Svoboda si tehdy liboval, jaký bude mezi Eufratem a Tigridem prostor pro tuzemské firmy. Nadšeně upozorňoval, že nás tam z minulosti znají, takže traktoru říkají zetor.

 

„Kdo tomu věří, ať tam běží“ pravívá se. A taky ano! Předseda vlády Špidla byl za jednotku chemiků pompézně přijat v Bílém domě, Václav Havel, jenž útočné záměry supervelmoci „přirozeně“ od původu podporoval, obdržel nejvyšší americké civilní vyznamenání. Ale škodovky, ani jiné solidní zboží tuzemské provenience si americké nebo britské firmy na svůj „dvorek“ přirozeně nevpustily. Slabou pomyslnou náplastí na konec tučných obchodních snů se nám stal mnohem pozdější odkup stíhaček L-159 ALCA, s nimiž jsme předtím ledaskde pohořeli.

 

Vzal to čert. Skutečné peklo totiž nastalo na Blízkém východě, s nímž si suverénní vojenští vítězové neporadili v míru. Notoricky známým se stal nonsens bezkoncepčního rozpuštění irácké pravidelné armády a bezpečnostního aparátu. Po něm nastalo bezvládí. Rozjely se místní konflikty, banditismus, střety s často neobratně vystupujícími okupanty. Posléze dokonce povstání proti nim. Jedním slovem marasmus. Zemi zachvátila nestabilita, co připravila o život obrovské, obtížně přesně stanovitelné množství osob. Spousta lidí, a nebyli to rozhodně pouze prominenti odstraněného zřízení, začali pojednou smířlivě vzpomínat na jeho pevnou rukou udržovaný řád.

 

Kapitolou pro sebe sama se stalo sektářské násilí mezi (většinovými) šíity a sunnity anebo s tím provázané vměšování ambiciózní Íránské islámské republiky. Zrodil se dokonalý paradox, s nímž američtí plánovači rozhodně nepočítali. Místo možnosti ohrožovat výbojný Teherán z Iráku jeho úloha v sousedním arabském prostředí strmě vzrostla.

 

Z nebývalých zmatků se následně – velmi zjednodušeně řečeno – vynořil i nábožensky extremistický Daeš, jenž (dokonce též rituálně) narušil mezinárodně uznávané hranice blízkovýchodního území. A dokonce pronikl až na dosah Bagdádu.

 

Islámský stát má naštěstí v regionu to nejlepší za sebou, a to včetně úzké spolupráce s nejmenovanými státními aktéry. Nicméně svou mezinárodní rozvětveností způsobí ještě mnohé trable. Stejně jakožto sny jeho kurdských nepřátel o zformování vlastního státu, co jim byl v dějinách opakovaně slibován, aby se vzápětí na sliby dle potřeby zapomnělo. Například ve prospěch nepostradatelného Turecka, které si v posledních letech pořád víc kráčí po vlastních autokratických cestách.

 

Ve stávajícím Iráku proběhly před pár týdny relativně svobodné volby, ovšem kýžená stabilita z nich zase nečiší. Nečekaně totiž zabodovalo uskupení šíitského klerika Muktady Sadra. Syna muže zavražděného za Saddámovy diktatury a druhdy vůdce povstání proti Američanům. Charizmatického řečníka, jenž nesnáší vliv USA i Íránu. O víkendu se Sadr s jedním konkurentem domluvil na vládně koaličním partnerství, ale zázraky se tím nedějí. Iráckou republiku pravděpodobně čekají další a další politicko-bezpečnostní problémy. Něco, čeho by se před patnácti lety sotvakdo nadál. Podhoubí pro širokou nenávist.

 

Komentář vychází z textu zveřejněného Mladou frontou Dnes

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB