Arménská cesta ke křížku



 

Jerevan foto Qnar Suchian twitterRuku na srdce, kolik toho víme o Arménii, kde probíhá politický převrat, jež západní média nadšeně nazvala dle Čechů „sametovou revolucí"? Slavné to jistojistě nebude. Snad nám na patře uvízla chuť arménského vína nebo brandy Ararat, před očima zůstaly záběry hor závratné výšky anebo si alespoň muži občerství zkazky o tajemné kráse Armének. Podtrženo, sečteno – „nula, nula, nic". (vlevo fotografie z nedávných demonstrací v Jerevanu)

 

 


Asi to nikdy nevypadalo dvakrát slavně. Leč od konce SSSR, kdy byly jeho regiony ve střední Evropě bezmála povinně popularizovány, se jakás takás povědomost prudce smekla po strmých štítech Kavkazu. Ani příležitostné mediální momentky o výročí nejméně milionového masakru Arménů ze strany Turků (a jimi angažovaných Kurdů!) za 1. světové války zájem o třímilionový stát neprovokují. Připomenutím oné etnické čistky v komuniké Donalda Trumpa se tak dala maximálně vyprovokovat nedůtklivá Ankara.


Drobná země Indoevropanů na neklidném pomezí Evropy a Asie (o jejíž příslušnost se buď odborně, či ideologicky přou geografové a politici) je domovinou národa, co první kompletně přijal křesťanství. Jeho chrámy či kláštery jsou tak kromobyčejně pamětihodné. Stejně jako osud populace tisknuté ve strategických kleštích, jejíž ramena sestávají z Turecka a Ázerbájdžánu. Příbuzensko-jazykově propletených muslimských spojenců.


Dramatičnost popisu je bohužel namístě. Rozhodně více Arménů žije ve (vlivné a bohaté) diaspoře než v chudé Arménské republice. V oblasti navíc nějakých třicet let doutná tzv. zamrzlá válka. Ke spornému území nikým neuznaného pseudostátečku Náhorní Karabach se totiž až mysticky vztahují Arméni i Azerové. Tudíž se o něj (a přilehlé okresy) více, či méně, avšak permanentně potýkají se zbraní v ruce. Výchozí konflikt přinesl úspěch, navzdory jasné převaze nepřítele, arménsko-karabašským jednotkám. Pocit ponížení, oběti na životech a masové transfery obyvatel podle etnického klíče stvořily stále živý obraz vzájemné nenávisti. Místní „hranici" i po desetiletích tak tvoří zákopy, jež se příležitostně posouvají. Jako tomu bylo při čtyřdenní válce roku 2016.


No dobře, řekne si otrlý konzument sdělovacích prostředků, pro kavkazskou neschopnost odpouštět zahynuly tisíce lidí, statisíce ztratily domov, závratné peníze zhltlo zbrojení, ale co je nám vlastně do „místních potíží"? Ať do politické nestability v Arménii, nebo do nekonečné vojny o sporný kousek země. „Černou zahradu", jak se dá přeložit Karabach z turecko-perské hatmatilky.


Je to omylné vidění. Arménie krom sunitského Turecka (a Ázerbájdžánu) sousedí se šíitským Íránem a zeměpisně nesousedí, zato je výrazně závislá na „náhorní" Ruské federaci. Ekonomicky tvoří její protektorát, bezpečnostně se bez Moskvy neobejde. Kreml to ví a umí využívat, proto zatím zachoval zdvořilou neutralitu vůči klice, jež odstranila stávajícího chráněnce Ruska. Nepochybně si však nového premiéra Pašinjana hlídá. Západ opakovaně podněcoval protiruské nálady nebo puče v postsovětském prostředí, má eminentní zájem o naftu autoritářského Ázerbájdžánu a v neposlední řadě zkoumá, jak ve světle syrského krveprolití vystupovat proti mohutnící Islámské republice. Je nicméně dosti myslitelné, že nyní se religiózně různý Teherán, Moskva i Ankara shodnou, že by měl Jerevan spolehlivě kráčet ke křížku.

 

 

Text původně publikovala MF DNES.

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Středa, 23 Květen 2018 07:31 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB