Syrská opereta

 

Sýrie plynový útok foto prtsc youtubeNemíním psát o syrském dramatickém umění, ačkoli se prý na tamějších vládních územích vrací život do normálu. Chci se zaměřit na bezpečnostní dramata v Sýrii, která začasté získávají výzor cynické frašky. Konkrétně si to přiblížíme za okamžik.

 

 

 

V Sýrii běží sedmým rokem proxyválka, vojna v zastoupení. Ztrátou života jí zaplatily statisíce a jeho zpackáním miliony. Počáteční drtivý dopad tzv. arabského jara destabilizoval bezmála kompletně Blízký východ. Když tsunami lidových bouří smetla některé (Západem po desetiletí tolerované či využívané) diktátory, vypukly požáry občanské války. Žel doteď neuhasínají.

 

V jejich průběhu se projevily dosud na uzdě držené kmenové půtky (Libye), ale též i sektářské napětí, což je případ Asadovy země. Říkám Asadovy, neboť „dědičný prezident“ Bašár al-Asad je uznanou hlavou země, k jejíž obnovené kontrole má stále přesvědčivěji našlápnuto. Byť je nad pouštní slunce jasnější, že to není a nebude nikterak zadarmo. Hlavně Moskva s Teheránem se ušvejkovat nedají. Což kromě dalšího naznačují již uzavřené hospodářské smlouvy. Perspektivy příslušné ekonomické anebo militární přítomnosti poblíž Suezu či naftových polí ovšem zneklidňují kdekoho. Včetně Státu Izrael, který si kdysi USA pragmaticky vyhlédly coby chráněnce ve výbušném prostředí.

 

V uplynulých letech prošla Syrská arabská republika překotným bezpečnostním vývojem. Ještě máme v živé paměti, kterak se alavity vedený Damašek dostal pod takový povstalecký pres, až nad ní visel Damoklův meč konečné porážky. Nepokrytě zněly například hlasy, jestli by se šíité neměli pokusit o ustavení vlastní alternativní entity. Tak zlá byla situace. Dotírání nebezpečného Islámského státu a jiných (ne)umírněných islamistů, nezřídka vybavených moderními americkými zbraněmi, přimělo hlavně Kreml k intenzifikaci svého angažmá. V rámci reálpolitiky totiž nemohl připustit, aby ztratil místní vojenské základny. Speciálně když se v bojích dají do světa posílat rafinované vzkazy o Krymu nebo vlastních pokročilých technologiích.

 

Zejména Západem očerňované letecké údery vykonaly své a spolu s angažmá „interbrigád“ (včetně jednotek vyslaných čečenským prezidentem a bývalým protiruským povstalcem Ramzanem Kadyrovem) zvrátily poměr sil. Stalo se bezmála jistým, že stávající garnitura konflikt vyhraje. Třebas se sama nabízí otázka, v jaké podobě či zda se Sýrie nezmění v určité kondominium.

 

Kdo zažívá kromobyčejně krušné chvíle, jsou protivládní jednotky. Ty mají nezřídka blízko ke geopolitickým zájmům (super)velmocí „demokratického společenství“. Spojenecky provázaného s orientálními despociemi Perského zálivu, jimž na sunnitských čelech dělá vrásky rozmach šíitského Íránu. Republiky, jíž Washington nikdy plně nezapomněl, že mu nedlouho po ústupu z Vietnamu lidovou revolucí svrhla přítele. Šáha, krvavého diktátora.

 

Západ se svými (vypočítavými) spojenci, k nimž formálně stále patří sebestředné Turecko, blízkovýchodní konfrontaci prohrává. Jde víceméně o to, neztratí-li taktéž při tomhle maléru tvář. Přinejmenším před domácím publikem, které už je takhle rozzlobené na své oligarchické vůdce. Když jsem minule napsal, kdo to v Sýrii hraje první housle, netušil jsem, jak bleskově slovům „přitakají“ činy. Minulý rok se na islamisty spravovaném území údajně odehrál chemický útok, z nějž média středního proudu obviňovala asadovce, ne-li rovnou ruská expediční vojska. Po incidentu následoval dokonale spektakulární raketový útok Američanů. O něm se oficiálně ví, že byl s předstihem oznámen Moskvě. Skutečné výsledky „úderu“ netřeba dodávat.

 

Letos, vzápětí po varování ruské rozvědky o plánu zneužít v Sýrii zakázané zbraně, vypukla v Anglii „aféra novičok“. Ve více významech neuvěřitelná antikremelská špionážní hra – atentát extrémně jedovatou látkou přežily všechny oběti, ač jim byla odborná péče poskytnuta po sáhodlouhé prodlevě. V těsném závěsu po oné záležitosti se „konečně dostalo“ také na oblast Levanty. (Podprahově proruské) útvary se měly dopustit hrozného masakru zbraněmi hromadného ničení, třebas by to opět nedávalo pražádný smysl. Znovu byl bez vyšetřování usvědčen viník, stačil namířený prst. Z čehož je mimochodem po tisící patrné, že když se islamistovo svědectví hodí, je čisté jako slovo boží.  

 

Od prý odvetného ataku se víceméně distancovalo Německo s Itálií. K Donaldu Trumpovi, jenž si s gustem poměřuje velikost jaderného tlačítka, přistoupily Francie a Velká Británie. Někdejší koloniální mocnosti Syropalestiny. Pentagon to zkoušel popírat, leč Paříž připustila, že útok byl i tentokrát veden po konzultacích s Moskvou. Inu, akce symbolické povahy, kus vpravdě operetní. Ale co! Propagandisté na obou stranách si přišli na své, „heroický“ Asad ještě o kousek těsněji připoutal věrné. Na necitelné šachovnici, kde se nehledí na pěšáky a haraší (jadernými) zbraněmi, snad bude alespoň chvíli relativní klid.

 

 

Obdobný článek zveřejnil deník Mladá fronta

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Čtvrtek, 19 Duben 2018 07:22 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB