DISKUZE II.část. Atapana: Móda rušení despektivního označování

Email Tisk PDF

Mnislav Zelený Atapana foto FB AtapanaV pátek jsme publikovali první část odpovědi Mnislava Zeleného – Atapany na kritiky vznesené proti němu na podkladě některých jeho vyjádření v médiích. Dnes uvádíme druhou část, ve které na odborné rovině a podrobněji vysvětluje důvody a smysl svého vyjadřování. Nevidí v tom rozhodně rasismus.

 

 

 

Jsme z Afriky

Samozřejmě, všichni jsme z Afriky, ale to neznamená, že za ty milióny let jsme se různě někam neposunuli, nevyvinuli poněkud jinak a jinam, což je přece logické. Teorie může sice pojem rasa jako takový neuznat, ale například forenzní antropolog se bez toho neobejde. Musí vědět, zda lebka, která mu přijde na pitevní stůl, patří mongoloidní, negroidní nebo kaukazoidní rase či rasové skupině, jak označují mí kritici. Kriminalisté k popisu pachatelů samozřejmě používají popisy rasových rozdílů. Jde zase o slovíčkaření, důležité je se v tom vyznat a k tomu je třeba znát právě ty rozdíly. Americký lékař třeba v New Yorku musí vědět, zda jeho pacient je nebo není černoch, tedy Afroameričan, protože ten nesnáší určité léky. Čili ano, všichni jsme příbuzní z Afriky, ale každý je přece jen jiný a někdy dost podstatně.

Další korektnost, která se mi příčí je v označování určitých skupin obyvatelstva. Tato vlna přišla evidentně z USA, kde trpí stigmatem z otrokářství a z vybíjení indiánů, asi tak jako v Evropě Němci trpí stigmatem z nelidských hrůz prováděných během 2. světové války. A tak přišla vlna těchto změn názvů, čili de facto určitá móda, abychom si nezadali a ukázali jim vlídnou tvář. Jenže to jsou jen slova, slova, slova. A jen povrchní kosmetická nic neřešící změna. Co se stalo s černochem v USA od doby, kdy jsou z nich Afroameričané? Absolutně nic. Nejde přece, jak někoho nazýváme, ale jak se k někomu chováme. A tato skupina, jako mnohé jiné na světě, stále trpí stejnou společenskou marginalizací vycházející ze sociálního zařazení, což je frustruje a v určitých okamžicích nějaké tenze, nějaké jiskry, propuknou vášně. Černoši v Americe vytvářejí mohutné komunity a jen některým se podaří svými schopnostmi, uměním, znalostmi, výchovou, proniknout z těchto vlivů a zcela se integrovat do většinové komunity Američanů. Jenže jak vidíme, právě v Americe většinová komunita není tvořena zástupci jedné rasy či jednoho etnika, ale jde o staleté přistěhovalecké směsice všech možných národností. Jde tedy o komunitu s určitou sociální úrovní. A do ní například patří i mnozí  úspěšní černošští sportovci, zpěváci, herci, umělci, lékaři, právníci, reverendi, atd., atp. , podobně jako Číňané, Japonci, Židé, Hispánci, Evropané….A ti samozřejmě nedemonstrují třeba proti bělošskému teroru policie, protože jsou už jinde. Nejsou už frustrování horší sociální situací než mají ostatní Američané, protože už to jsou i oni sami. A jim by možná ani nevadilo, kdybychom je nazývali černochy, asi tak jako to nevadí v Jižní Americe. Tam si nehrají na tuto korektnost a nazývají vše správnými názvy.

 

Cikáni a Eskymáci

Žil jsem pět let v Kolumbii. Tam černoch je černoch, asi tak jako tlusťoch je tlusťoch. Neustále jsem to slyšel, jak na sebe volají hola negrito, ahoj černoušku. Je to přátelské, kamarádské a nikdo se neuráží. Asi tak, jako si kamarádi u nás od dob Voskovce a Wericha říkají ty vole. Je v tom vyjádřen kamarádský vztah, žádný despekt. Asi tak, jako mé vnučce neříkám Anička, ale „vopice“. Ano, opice je možná despektní označení, ale ona jej miluje, protože v tom cítí hřejivý kamarádský vztah dědy. O to jde, ne o samotné slovo. A tak Kolumbijci volají jako hola negrito, hola gordito (ahoj tlusťochu), nebo hola flaquito (ahoj hubeňoure) a nikdo se nečílí.

Tato móda rušení jakéhosi despektivního, hanlivého označování ovládla svět. To je i případ našich Cikánů. Ti se rozhodli na počátku sedmdesátých let, že chtějí být označováni jako Rómové, protože Cikáni je prý uráželo. Jenže Rómové je přece jen část cikánského národa. Cikánů je prostě víc než Rómů. A tak zcela logicky ostatní cikánské kmeny, například Sintové v Německu se ohradili, že jsou tímto označením diskriminování, když k nim nepatří. Ti dokonce prohlásili, aby evropský památník cikánských obětí nacismu byl věnován všem Cikánům a nejen Romům. To samé je s Eskymáky. Ano, někteří eskymáčtí obyvatelé, ti v Kanadě a části Grónska, se sami označují svým autonymem Inuité. Tento název však nezahrnuje eskymácké obyvatele části Grónska a Sibiře. Tam žijí obyvatelé, kteří se sami nazývají třeba jako Kalaallité, potažmo Jupikové. Chceme – li je tedy nazvat společně, prostě užíváme slovo Eskymáci, které je zase jako etnonymum bráno za nekorektní. Za nekorektní ba despetivní by mohli i Němci brát jejich označení v češtině. Nejsou přece němí, odkud původně vzniklo naše etnonymum. Označování sousedních etnik bývalo, jak vidno po celém světě, zpravidla despektivní. Všichni přece dobře víme, kdo jsou třeba žabožrouti, ale když to frantíkovi řeknu s láskou a porozuměním, nemůže se zlobit. Je to prostě tak.

 

Terorismus a řezání hlav

Další kapitolou je můj názor, že jádro pudla současných problémů s terorismem a stěhováním národů do Evropy je skryt v dávných praktikách koloniálních velmoci. Ty si rozdělily svět podle svých potřeb, aby z něj drancovaly bohatství, z kterého dodnes žijí a z tohoto piedestalu ekonomické nadřazenosti se i na nás dávají zvysoka. Dělením Afriky, Asie a Ameriky bez ohledu na etnické hranice zadělali na budoucí války a nevraživost mezi tamějšími obyvateli. Svou nadvládou jim neumožnili vybudovat si vlastní inteligenci, střední vrstvu a tím i ekonomické bohatství, které stále odchází k původním pánům. I současné války v Iráku, Libyi, potažmo ve vyburcovaném tzv. arabském jaru jen otevřely stavidla nespokojenosti vůči Západu. Tyto zásahy měly nakonec zcela opačný výsledek a směšná snaha o instalaci demokracie odstavením diktátorů jen narušila určitou stabilitu v oblasti. Ano, byli  tam diktátoři, ale v jejich rámci měli svoji řádnou úlohu, protože se jedná o kmenové a klanové společnosti.  A tam jsou jiné zákonitosti, nemající s demokracií nic společného. Tak, jako u nás a jinde po celém světě před stovkami a stovkami let.  A proto opakuji, že my jsme se nepodíleli na dělení světa a na dělení kořisti.

Moji kritici hledající za každou cenu nějakou trhlinu v mých názorech, argumentují, že české země byly vlastně administrativní součástí španělské říše v době Karla V. Habsburského, který byl současně španělským králem Carlosem I. a tak jsme v tom také namočeni. Bylo to však jen administrativní spojení území pod Habsburky a pochybuji, že jsme získávali podíl na kořistí třeba z inckého zlata. Teprve až za vlády Filipa IV., tedy o sto let později v polovině 17. století, mohli do Ameriky jezdit i naši misionáři, zejména jezuité. To byl náš podíl na kolonizaci, když jak známo, jezuité indiánům spíš pomáhali.

Cesta běženců je logické vyústění jejich nespokojenosti s dělením světového bohatství. Kdybych to řekl natvrdo, západní země dostávají zpět, co zasely. Proto nesdílím solidaritu s původními koloniálními státy, ale vůbec nikdy jsem neříkal, že nemáme běžencům pomáhat. A zvlášť těm z území trpících válečným konfliktem z okolí tzv. Islámského státu. Samozřejmě, přijměme klidně desítky tisíc syrských křesťanů, kteří trpí nejvíc, a u nás najdou křesťansky vlídné klima, i když Češi nejsou moc věřící, ale křesťanské principy mají v krvi. A trpící muslimové u nás přece nemohou najít muslimské klima, jak ostatně říkal jeden z mnoha teroristů, který při zabíjení křičel: „Tady se nedá žít!“ Přirozeně, lidé nemají v krvi muslimské tradice a je přece přirozené, že by jim měli pomoc jejich bratři v Arábii, jak jim přikazuje korán. Jsou bohatí a mají i spoustu volného prostoru. Azylanti se totiž přece musí podrobit zákonům azylantské země, tedy i způsobu života, tak jak ostatně píše článek evropské úmluvy o asylu. A nemůže docházet přesně k opaku, jak imigranti požadují. Směšné, něco žádají a přitom si ještě diktují. Evropským politikům to nějak nedochází. Paní Merkelová, jakož i ostatní němečtí politici, zřejmě trpí stigmatem z 2. světové války, a chtějí napravovat zlo svých rodičů.

Opět opakuji, že my jsme Evropě pomohli v době, kdy Sulejman stál před Vídní. Tehdy nepřišla z Německa ani noha, ale my jsme vyslali dva tisíce bojovníků a jezdců a Evropu jsme před vpádem musulmanů uhájili. Tak ať nyní činí pro změnu  ti druzí, kteří nás navíc zradili v Mnichově i  Jaltě a po roce 1989 si z naše průmyslu udělali byznys a jejich řetězce nás zavalují druhořadým zbožím. Jsme jako jejich chudí příbuzní, kterým to stačí a to, že nám dávají jisté zdroje na jisté programy, je takové pozlátko, které mají zcela určitě dobře spočítané. Pochybuji, že by západní firmy a státy na nás prodělávaly. Jejich obchodníci jsou pěkní lišáci a nejsou hloupí, aby jen zbůhdarma pomáhali. A závazky NATO?  Jistě, hezky se to poslouchá, ale když se Francouzů nedávno ptali, zda by vstoupili do války po obsazení pobaltských států Ruskem, většina odpověděla, že ne. Určitě NATO vstoupí v takové situaci do války s Ruskem? Bylo by to fajn, ale nejsem si tím moc jist. Nakonec vidíme, jak v Sýrii si obě velmoci vzájemně vycházejí vstříc, protože navíc jim ta situace vojenské střelnice proti Islámskému státu docela vyhovuje. Kdyby chtěli, museli by je převálcovat už dávno. Mají k tomu dost prostředků sofistikované techniky i zpravodajství.

Teror vychází obecně z nespokojenosti, která má důvody ve zpackaném životě teroristy, který je ochoten se mstít komukoliv. A nemusí to být jen muslim, který sem přichází nebo už žije či je z druhé nebo třetí generace. Může to být kdokoliv. Černoch v Americe či Čech v Uherském Brodě. Marginalizace velkých skupin obyvatel je líhní teroru a teroristů, který se dá velice rychle zmanipulovat a sjednotit pod jednotnou fangli právě třeba islámu a nenávisti proti bývalým kolonizátorům, zvlášť proto, že jsou nyní velmi a velmi bohatí. Cítí to jako újmu, jako marginalizaci, odstrčení od bohatství, které vidí na internetu. Tak ať jej nemají ani ti dnes bohatí, si možná říkají, a doufají, že zítra z nich učiní chudé a nastoupí na jejich místa. A tak jakýkoliv zločin i vyšinutého jedince je pro ně součástí jejich svatého boje, ke kterému se hlásí. Jenže i ten vyšinutý jedinec zabíjí z nemožnosti se integrovat do evropské společnosti, která je mu tak cizí. Vrah z Mnichova křičel zcela jasně: „…sedm let jste mně šikanovali….“ Když přijdou v islámu na řadu vášně, třeba v bývalé Jugoslávii, tak se uřezávají hlavy, což zřejmě patří k jejich vzorcům chování, jak slavit vítězství. To ostatně dělali indiáni dobyvatelům a z jejich lebek si dělali poháry k oslavnému pití. Amazonští indiáni nechávají zabitého nepřítele shnít, pak mu z jeho stehenní kosti vyrobí flétnu a zahrají na ní vítěznou melodii imitující kroužení supů nad mršinami nepřátel. Docela poetické, že? My jsme se našemu vyřezávání jazyků a vypichování očí z dob Přemyslovců přeci jen už vzdálili.

A to, že jsem proti míšení různých etnik, je zase pouhá špinavá pomluva. Již před mnoha lety jsem napsal a všude to proklamuji. Ano, bezva, ať přijede třeba tisíc nebo deset tisíc takových Lejl Abbásových, či jí podobných. Je to jen potřebná očista krve, příchod nových kulturních myšlenek a invencí, ostatně, jak to v Čechách vždy bývalo. Jsme směsice Čechů, Němců, Židů, Francouzů, Turků, Řeků, Ukrajinců, Srbů a co já vím koho. Já sám mám ve svém rodokmenu řadu z nich a zdaleka mi to nevadí, jak se mi mí kritici snaží vnutit. Jenže všechny tyto národnosti se u nás postupně integrovaly, protože jejich příslušníci nepřišli v obrovských davech, které by si udržovali své komunity, potažmo ghetta, kde by se utvrzovali ve své jinakosti, nenávisti a získání nadvlády. Davy vždy nesou v sobě dračí vejce zla, ať už na fotbalových stadionech či u pochodujících hnědokošiláčů. Právě proto vidím v pozvání milionů běženců asi nacismem stigmatizovanou paní Merkelou jako snahu o genocidu bělochů v Evropě. Její nebývalá vstřícnost vůči muslimům neznající hranic však temný stín nacismu nezažene, ale naopak jej opět vyvolá vznikem nových extrémních sil v nitru Německa.

 

Lekář je dobro i zlo

Mí kritici také velmi rádi vytrhávají věty z kontextu. Tím nejtypičtějším příkladem je mé prohlášení, že lékař je největší zlo pro lidstvo. Nikdo už ale neříká, že jedním dechem dodávám, ale největší dobro člověka. Soudný člověk pochopí, o co tady jde. Ten nesoudný se čílí. Prý mi to nepřiznali ani ve Fokuse pana Moravce. Chyba, můj „protivník“ profesor neurochirurg Vladimír Beneš, kterého si nelze nevážit, jako i jiné experty našeho zdravotnictví mezi nimiž mám řadu přátel, na konec debaty dodal něco jako : „…ano, mne nezajímá, jak bude lidstvo vypadat za 50 let.“ Ale to je přece jasné, lékař léčí, aby vyléčil za každou cenu, což je jeho úkol, na který přísahal, i když bez ohledu, jaké to bude mít v budoucnu následky. Zejména stále mohutnější až zbytečné používání léků a antibiotik, které náš genofond zapleveluje a vlastně ničí pod taktovkou farmakologického byznysu je velkým zlem. Jsou přece i jiné formy uzdravování, kterým bychom měli dát šanci a podporu. Jde přece o budoucnost našich dětí a vnuků.

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pondělí, 01 Srpen 2016 09:06 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB