Začátek století básníka Vladimíra Stibora



 

Stibor ilustrace k básni modlitba„Člověk se stává básníkem, / pozná-li krajinu, / kde nikdy před tím nebyl / a najde-li poslepu místo, / kde může léčitelům slov /umýt nohy /a pak spočinout... / Ale jen na chvíli.“ Vladimír Stibor: Snad i cesta (ze sb. Trhání hořců)

 

 

Jméno Vladimíra Stibora, příštím rokem teprve šedesátiletého rodáka v Benešově, není v českém uměleckém písemnictví nijak neznámé. V naší knihovně jsme nasbírali sice jen část ze Stiborova novodobého díla (rozuměj díla tohoto století), ale i tato nám dá proniknout do všeho nadčasového, co autorovu tvorbu charakterizuje.

 

Za nejvhodnější ke vstupu do textu nám připadá být Kniha aforismů a fejetonů aneb Nezbedárium, neboť v ní rozeznáme Stiborova myšlenková východiska a identifikujeme ho z hlediska jeho estetické vytříbenosti.

 

Jak už sám název napovídá, stočtyřicetistránkový svazek sestává ze dvou částí: Knihy aforismů a Knihy fejetonů. Vladimíra Stibora tu poznáváme jako autora vtipného, schopného jedinou větou, respektive myšlenkou, podnítit čtenářovu obrazotvornost či rovnou ho přimět k domýšlení i celé škály souvislostí.

 

Jen namátkou a pro příklad. Ze škol tvůrčího psaní jde na mne chandra i spaní. * Kniha nejednou zpřetrhá naše myšlenky. * Jen smrt se může spoléhat na svou nesmrtelnost. * Všichni mladí a nezralí spisovatelé píší nejraději o smrti, zpravidla nic jiného neznají.* Náhorní lidská planina je plná stromů, jež jinde nerostou. * Slova jsou nepostradatelná jen do dne svého zániku.

 

Také ve fejetonech nás upoutají pasáže, které si rádi přečteme znovu. Jako třeba v Drobných překlepech:

 

„Nepodstatné překlepy jsou tu vlastně od toho, aby nás v pravou chvíli kleply přes prsty a varovně vztyčily ukazováček. Ještě jeden prohřešek či trochu ospraveditelný úlet a přidám na síle, klepnu tě mnohem víc! Drobné překlepy, ať chceme nebo nechceme, přidělávají práci našim shovívavým vychovatelům, dobrosrdečným rádcům, koneckonců i andělům strážným.

 

Až budeme jednou skládat účty a popsané stránky našeho života převazovat ozdobnou šňůrkou či provazem z lýčí, snad se pod námi kolena nerozklepou. Všechny minulé drobné překlepy by na to měly, budeme-li jim stát za to, dohlídnout.“

 

Abychom čtenářům nedlužili: Knihu aforismů a fejetonů aneb Nezbedárium vydaly Severočeská vědecká knihovna a Severočeský klub spisovatelů právě, když se psal rok 2010.

 

Tak tedy Vladimír Stibor...

 

S předešlým stoletím se rozloučil a s novým se přivítal v roce 2000, kdy vydal vlastním nákladem básnickou sbírku Trhání hořců. Knížečka kapesního formátu dala o Stiborovi vědět, že tatam je doba ostýchavých začátků, z regionu Sedlčansko přišel do české poezie tvůrce, kterého není dobře přehlížet či podceňovat. Ostatně:

 

„Nevím, o čem se vede řeč, / když odshora dolů psí víno / zakrývá obrazy svatých i zeď, / takže se drolí prastaré zdivo // a jen u paty oblohy, / kde se vítr točí a nabírá na síle, / jsou možná příští bažiny / i stopy nejedné bohyně, // jež má svá ústa jistá i štíhlý krk, / předlouhý seznam mrtvých vln / a také nové lodě v přístavech, // očekávající bouři i oči srn, / uvnitř zatoulaný obzor a dlaně samý trn, / musí-li znovu mluvit o tvých snech...“, pohladil Stibor své čtenáře Podivným snem české krajiny.

 

Báseň Z modlitebny Čech jsme přečetli až později – ve sbírce Návrat měsíčních vzducholodí (Knihovna Jana Drdy v Příbrami, 2005). Zaznívá v ní životní zkušenost tónem melancholickým poněkud: „Ještě jednou chtěl bych slyšet: / Já jsem úvoz, / cesta i život, / ale také především vypálené místo v obilí, / o němž nikdo neví, / kde se tu vzalo... / Vzápětí železný kruh / v býčích nozdrách, / úhledné lidské nádvoří, / kde se výběrčí daní ošívají, / mají-li připustit / a posléze i podepsat, / že s hasnoucími hvězdami / od nás odchází i Krása. / Občas nám poplete hlavu / jako dětství / vracející se o pár let později. // Ještě jednou chtěl bych slyšet: / Já jsem úvoz, / hory v povzdálí...“

 

Ještě ve dvouletí 2008–2009 poslal Stibor čtenářům sbírky Conquistadoři noci a jejich psi a Jablko smírčího soudce, obě vydané opět Severočeskou knihovnou a Severočeským klubem spisovatelů. Do sbírky první vřadil autor též báseň Přání v podpaží : „Na nepoložené otázky / odpovídá jen jižní stráň / a to ještě vyhýbavě / s rukama hluboko v mlýncích / znachovění. / Schody kalvárie / připomínají námel, / z dětství vytlačené velkokvěté / divizny, / pár seschlých drobtů, / po nichž se vrhají ptáci. / Nevezmou si nic, / co by jim nepatřilo. // Nejvyšší mě zastavil / nepřipraveného. / Měl bych po tobě něco hodit, / ale řekni sám, / jaké slovo by všechno spravilo?“ - - -

 

Jakoby rukou podanou druhému desetiletí je deset básní shrnutých do sbírky Jablko smírčího soudce (2009). V Sonetu o cestě už se nemůžeme zmýlit – z Nechvalic na Příbramsku si řekla o slovo osobnost, která neopisuje, nýbrž vnáší do novodobé poezie novum myšlenek i jejich vyústění. („Jeskynní mrazíky / po stěnách z oltářního křemene / roztahují náruč, / dotýkají se ušních lalůčků, / sají tmu.“)

 

Vladimír Stibor (*1959) se vyučil knihkupcem (v Luhačovicích, 1977), ovšem stačil dálkově vystudovat i gymnázium (Praha, 1984). Do literatury poprvé přispěl v roce 1999, kdy vydal básnický debut Zpráva o zranitelnosti lidí.

 

 

 

 

 

Conquistadoři noci a jejich psi (Severočeská vědecká knihovna a Severočeský klub spisovatelů, 2008)

Conquistadoři = Označení španělských dobyvatelů Mexika a Peru v 16. století. Dvěma nejznámějšími conquistadory jsou Hernán Cortés (1485—1547), který dobyl Mexiko, a Francisco Pizarro (1470?—1541), který operoval v Peru a založil Limu.

Jablko smírčího soudce (Severočeská vědecká knihovna a Severočeský klub spisovatelů, 2009)

Jeřabinové hory (Milan Hodek, 2013)

Lehké škrábnutí (Milan Hodek, 2015)

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pondělí, 10 Září 2018 14:22 )  

Miroslav Vejlupek

foto osobní5Narodil se v chodské metropoli Domažlicích (*1952). Byl ze zakladatelů uměleckého uskupení Občanské sdružení V-ART a v letech 2000 – 2004 editoval jeho filozoficko-umělecký projekt Litterate /28,086. Kolem projektu vznikla virtuální komunita tvůrců a recipientů připojujících se ze šedesáti zemí všech obydlených kontinentů. Knižně debutoval novelou „Chlapi se nebojí“ (1979) a románem „Hlava plná mozolů“ (1981). Poté tvorba samizdatová. Do literatury se vrátil novelistickým triptychem  „Vyvřeliny“ (1998) a sbírkou povídek „Nemocný život“ (1999). Následovaly čtyřdílný literárně-historický soubor  „Dějiny literárně-výtvarného útvaru Litterate“ (2002-06),  románová tetralogie „Země podvedená“ (2009), výběr z literárních a publicistických textů „Cílová rovina“  (2010), cyklus drobných próz „Stoly“ (2011) a próza „Sezona strachu“ (2014).

Od roku 2010 se zaměřuje programově na popularizaci kybernetiky a informatiky ve spisovatelské veřejnosti a na tematiku literárně-historickou. Formou elektronických knih vyšly eseje a studie „Z Parnasu do Českého lesa. Josef Abraham a Jack Flor, nezapomenutí umělci Domažlicka“, “Pomník Jana Sladkého Koziny, fenomén a svědectví“ (obě 2010),Cesty a tvorba Jozefa Kelemena. Rozměr života“, „Literatura v proměnách světa počátku tisíciletí. Nad elektronickými projekty uměleckých sdružení V-ART“ (2011), „Slovo k životu a dílu Jana Vrby básníka“ (2012), „Druhý život spisovatele Jindřicha Šimona Baara“, „Okrajem k románové tvorbě Karla Matěje Čapka-Choda“, „Spisovatel, komentátor a literární dokumentarista Jack Flor“ (2013), „Mnémosyné, nová dobrodružství“ a „Příznačné v umělecké reflexi přírody literaturou Podčerchoví“ (2014).

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB