Ke mně se přitiskni



 

Černík Michal foto web michalcernik„Michal Černík nepatří k chrličům na vysokých zdech katedrál, z nichž spolu s průzračnými verši tryská i kalná a kyselá dešťová voda. Poměřuje každé slovo na váhách srdce, protože věří, že báseň má vzbudit v člověku především naději. (...) Ostatně chrlení ani nepatří k jeho básnickému způsobu. Jakýsi vnitřní ostych, cudnost, biblická prostota, s níž oslovuje čtenáře, pramení z poznání, k němuž se věru nepropracuješ lehce: že působivější než veletok, který strhává břehy i lidské osudy, je kapka vody, v níž se zrcadlí svět.“ (Karel Sýs: Báseň bdí za nás)

 

 

 

 

(1)

Snil jsem a možná víc nežli jiní / bůh ví že jsem se tím neprovinil / Nemyslím si že je marné snění / ač nedojde k svému naplnění / Třeba pro to smysluplné málo / jinak by mi srdce okoralo". (Michal Černík: Snil jsem)

 

Černík (v Čelákovicích 28. února 1943 rozený), Josefem rodiči pokřtěný, literaturou na Michala překřtěný, zatoužil po spisovatelství, když mu bylo kolem dvanácti a hned začal psát román – Trosečníci na ostrově nazvaný. V šedesáti letech napíše do básnické sbírky Ke mně se přitiskni: „Ptáte se po smyslu života? / Říkám vám: / Život nemá smysl / pokud vy mu jej nedáte". (Smysl života).

 

Časopisecky (básnicky) debutoval v krajském deníku Svoboda jako sedmnáctiletý, kdy už zkoušel zrýmovat Staré pověsti české. Deset let nato mu vyšla knižní prvotina: sbírka Náhradní krajina.

 

* * *

„Mně patří noc / ta blízko od lidí / Možná napíšu báseň / která za nás bdí". (Dobrou noc)

* * *

 

Po prvotině vydal knih celé desítky. Kupříkladu ještě v sedmdesátých letech to byly sbírky Sklizeň srdce (1974), Kdybychom nechodili po cestách (1976), Milostná cestování (1977) či Daleko stín, daleko sad (1977). Naopak v tomto desetiletí čtenářům nabídl básnické počiny Spalte mé listí (2011), Vánoční dárky (2012), Plaché radosti (2015) a posléze ještě Stébla (2017). Sbírce Ke mně se přitiskni, jíž si v tomto textu hledíme přece jen více, je letos půl druhého desetiletí (v Praze ji vydalo nakladatelství BMSS-START, spol. s r. o.).

 

Už ze své přirozenosti snadno našel cestu k dětským čtenářům: jenom v našem století je počastoval zhruba třicetkrát.

 

„Pozoruji svou dceru a vím / že moje myšlení se usídlilo v její hlavě / moje pohyby vešly do jejích / a její povaha je ozvěnou mé / Nevybrala si nejlíp / S vážnou tváří se bude / tvrdošíjně prodírat houštinou světa / ke své pravdě". (Dědičný úděl)

 

 

(2)

„I když tolik pravd nám opět zbylo / a hluchým je k nim tento svět / dej bože aby se nám v srdcích rozednilo / a dovedli jsme uvidět", vloží Černík do básně Součet životních přání, přičemž mu to nebrání vyslovit naprosto nekompromisní krédo: „Sražte mne nebesa sražte mne navěky / kdybych se klaněl tak poddansky před někým!" (Sražte mne nebesa)

 

Ano. Michal Černík kormidloval organizaci československých spisovatelů z nejvyššího piedestalu. Klanět se mu v těch letech (1988 - 1989) nebylo třeba. „Za tu kratičkou dobu předsedování jsem zbohatl o mnohá poznání, dobrá i zlá," tvrdí a my mu to věříme. Tu už se nám opět připomíná jubilující knížečka Ke mně se přitiskni a v ní stránka dvaaosmdesátá: „Toužil jsem zasadit myšlenku jako strom / který překáží větru / a napsat knihu jako dům / který vidí slyší a volá / A hle na zahradě se košatí stromy / a dům je zalidněn // Co si lze ještě přát? // Večer se zaklapnu jako kniha / a budu to já sám / kdo se musí dočíst až do konce". (Rozečtený život)

 

Ale řekněte sami. Což se mohly píšícímu vystudovanému pedagogovi vyhnout tak říkajíc štace redaktorské?

 

Tak namátkou. Pro první ostruhy si přišel do redakce Sedmičky pionýrů, ovšem v časopisu Vlasta si „vydobyl“ pozici šéfredaktora stejně jako v periodiku Antique. V nakladatelství Panorama si Černíka považovali jako vedoucího redaktora dětské literatury. A konečně v týdeníku Sondy se na přelomu tisíciletí uplatnil jako editor.

 

Ne, nemohlo být v literatury milovné veřejnosti člověka, který by v poslední třetině minulého a začátku tohoto století neznal jméno MICHAL ČERNÍK.

 

Černíkovu tvorbu publikoval Československý voják či Host do domu, samozřejmě Literární noviny a deníky Rudé právo, Práce, Zemědělské noviny, Mladá fronta, Svobodné slovo, ale vycházela také na stránkách Kulturní tvorby, Literárním měsíčníku, Tvorby a Kmene. A v jiných a jiných tištěných, později i elektronických médiích.

 

*

Na stránkách letos patnáctileté knížečky básní Ke mně se přitiskni jsme prolistovali život muže, který i přes úspěšný život nesešel z pěšin vrozené mu skromnosti, cituplné hloubavosti a moudré smířlivosti. Dospěli jsme k tomu mínění, že Michal Černík si tím vším nakloní i ty recipienty, kteří teprve přicházejí.

 

„Léta jsem o něco zápasil / něčemu vzdoroval / a přitom jsem zapomínal že také / mohu něco darovat // Léta jsem usiloval být šťastný / Možná jsem i šťastný byl /a jen jsem nevěděl že štěstí / se nemusí podobat jásotu // Nečekám nic krásnějšího / než bylo / a úzkostlivě střežím aby slza / nezabila radost". (O štěstí)

 

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pondělí, 03 Září 2018 14:37 )  

Miroslav Vejlupek

foto osobní5Narodil se v chodské metropoli Domažlicích (*1952). Byl ze zakladatelů uměleckého uskupení Občanské sdružení V-ART a v letech 2000 – 2004 editoval jeho filozoficko-umělecký projekt Litterate /28,086. Kolem projektu vznikla virtuální komunita tvůrců a recipientů připojujících se ze šedesáti zemí všech obydlených kontinentů. Knižně debutoval novelou „Chlapi se nebojí“ (1979) a románem „Hlava plná mozolů“ (1981). Poté tvorba samizdatová. Do literatury se vrátil novelistickým triptychem  „Vyvřeliny“ (1998) a sbírkou povídek „Nemocný život“ (1999). Následovaly čtyřdílný literárně-historický soubor  „Dějiny literárně-výtvarného útvaru Litterate“ (2002-06),  románová tetralogie „Země podvedená“ (2009), výběr z literárních a publicistických textů „Cílová rovina“  (2010), cyklus drobných próz „Stoly“ (2011) a próza „Sezona strachu“ (2014).

Od roku 2010 se zaměřuje programově na popularizaci kybernetiky a informatiky ve spisovatelské veřejnosti a na tematiku literárně-historickou. Formou elektronických knih vyšly eseje a studie „Z Parnasu do Českého lesa. Josef Abraham a Jack Flor, nezapomenutí umělci Domažlicka“, “Pomník Jana Sladkého Koziny, fenomén a svědectví“ (obě 2010),Cesty a tvorba Jozefa Kelemena. Rozměr života“, „Literatura v proměnách světa počátku tisíciletí. Nad elektronickými projekty uměleckých sdružení V-ART“ (2011), „Slovo k životu a dílu Jana Vrby básníka“ (2012), „Druhý život spisovatele Jindřicha Šimona Baara“, „Okrajem k románové tvorbě Karla Matěje Čapka-Choda“, „Spisovatel, komentátor a literární dokumentarista Jack Flor“ (2013), „Mnémosyné, nová dobrodružství“ a „Příznačné v umělecké reflexi přírody literaturou Podčerchoví“ (2014).

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB