Jihočeské povídky a povídání

Rada přebalNení to výročí bůhvíjak výrazné, ale i těch deset let právě letos uplynulých od vydání knihy Jihočeské povídky a povídání, kterou Bohumilu Radovi (*1950) vydalo nakladatelství Karmášek, je dobrou příležitostí přečíst, nu - pokochat se literaturou, která doslova polaská.

 

 

Takovou schopnost mají prózy Kutač vltavínů, Povídka z Plání, Komandante a Povídání o řece, rybách a lidech, vyprávěných poprvé kutačem vltavínů domorodcem Václavem, kdysi havířem v Karviné, nyní ve snovém prostředí Pošumaví rybářem, myslivcem, hledačem a prodejcem vltavínů, až do Prahy rozvážených.

 

Už tak nevšední příběh dějově zbohatne, když u vrátek stane neznámá, záhadná žena a on ji přese všechno to pozve do stavení. Co víc - nechá u sebe Kateřinu bydlet. I vltavíny spolu nasbírají.

 

Po čase Kateřina z kraje mokřadů a niv zmizí stejně záhadně jako se v něm objevila a bodrému hostiteli na revanš pošle takový obnos peněz, že se z toho Václavovi tají dech. Ovšem zůstane svým - on a jeho čtyřnohý společník se opět potulují po zákoutích krajiny.

 

To v Povídce z Plání je vypravěčkou víla, která "spatřila světlo světa na pláních pod Roklanem". Vyprávěný děj je zasazen do krajinné lokality Pláně a jejího okolí. Třebas jen teoretičtí znalci, či jen znalci-čtenáři mají potuchy a povědomí o Černé hoře, Černém potoku, pramenu Vltavy, Zdíkovu...

 

Politicko-společenský vývoj dospěl do druhé sv. války a do doby poválečné. Povídka končí znovu na Pláních a "zas už se tu dějí věci. Po Kvildě se prohánějí auta, voní kafíčko se šlehačkou, čekají nastlané podušky".

 

Pro tvoji důkladnější představivost: Na Pláních se potkáš s dřevorubci i skláři, cestu ti zkříží Marinchen z dolní chalupy ..., jindy Sepp hamerník, a minout se nemůžeš s Janem Barvířů, prodělavšího na frontě první světoválečný běs, když domů na Šumavu se pak vrací přes dálný Vladivostok...

 

Apropos. Ještě zdánlivý detail:"V Honzíkově domě byly postele nastlané těmi nejbělejšími poduškami. Rády v nich o prázdninách spávaly rodiny pražských kamarádů z legií. Namluvil si dceru Marinchen z dolní chalupy, co uměla tak pěkně malovat na sklo. Moc pořádné děvče, z moc pořádné rodiny."

 

(Toť polovina z úhlů náhledů Bohumila Rady. V knize jsou ovšem ještě další.)

 

Hlavními postavami prózy Komandante jsou pytlačící chalupník Josef Vrátný a jeho manželka Anna, Josefem zvaná Komandant.

 

Vypravěčem tentokrát je sám autor. Ten přivede k chalupě manželů Vrátných pár šejdířský, naoko se zajímající o nákup bylinek - ona je pětačtyřicetiletá restaurátorka obrazů, on čtyřicetiletý kameník. I letos pracují na zámku jako už vloni, kdy (říká kastelán) "začamrali nějaký věci z depozitáře". Letos si za své oběti vyhlédnuté k obelstění vybrali Josefa s Annou. Těm však dobře poradila jejich vlastní duchapřítomná prozíravost.

 

"Řeky se totiž nerodí u pramene, řeky se rodí v srdci. Ne, že by mne přímo kolíbala. Musel jsem udělat nějaké ty krůčky, abych ji mohl spatřit. Stužku, zamáčknutou do těsného sevření skal. V zářezu do krajiny mírné, zvlněné jen do povlovných návrší. Tam, pod Novým Dvorem, jsme šli cestou. S maminkou, dolů svahem. Chalupy na obou březích že jsou Hladná, pověděla mi, když mne vzala do náručí. Na louce kvetly vstavače. Čtyřleté dítě má příliš málo rozumu, než aby nevztáhlo ruku a neutrhlo. Zato má paměť. Do dneska vidím ten obrázek, který už nemůže nikdo znovu objevit. Domky na břehu, cesta, které se říkalo šífařina, pramice.

 

Tehdy se ve mně zrodila ta touha. Vídat ji znovu a znovu. Tahal jsem maminku za ruku, když jsme opět vyšli do louk... A ukazoval dolů svahem, k řece," začíná své vyprávění hoch, bezmezně milující řeku Vltavu.

 

Chlapec vyspívá a řeka metr po metru s ním. Oba vprostřed krajiny, kterou si z roku na rok přizpůsobuje civilizace.

 

Místy až lyrický jazyk Jihočeských povídek a povídání a s ním takřka pohádková konstrukce dějů a obrazů z přírody i mezilidských vztahů, to vše jakoby zarámovalo ilustrátorské kumštýřství Augustina Lišky.

 

A tak po románové prvotině Pachtění (2006) a po románu pro ženy Nenapravitelná učitelka (2007) jsou to - sesterské knižní svazky - Jihočeské povídky a povídání (2008) a Jiné povídky a povídání (2010), čím vrcholí Radova literární tvorba prvního desetiletí nového věku.

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Miroslav Vejlupek

foto osobní5Narodil se v chodské metropoli Domažlicích (*1952). Byl ze zakladatelů uměleckého uskupení Občanské sdružení V-ART a v letech 2000 – 2004 editoval jeho filozoficko-umělecký projekt Litterate /28,086. Kolem projektu vznikla virtuální komunita tvůrců a recipientů připojujících se ze šedesáti zemí všech obydlených kontinentů. Knižně debutoval novelou „Chlapi se nebojí“ (1979) a románem „Hlava plná mozolů“ (1981). Poté tvorba samizdatová. Do literatury se vrátil novelistickým triptychem  „Vyvřeliny“ (1998) a sbírkou povídek „Nemocný život“ (1999). Následovaly čtyřdílný literárně-historický soubor  „Dějiny literárně-výtvarného útvaru Litterate“ (2002-06),  románová tetralogie „Země podvedená“ (2009), výběr z literárních a publicistických textů „Cílová rovina“  (2010), cyklus drobných próz „Stoly“ (2011) a próza „Sezona strachu“ (2014).

Od roku 2010 se zaměřuje programově na popularizaci kybernetiky a informatiky ve spisovatelské veřejnosti a na tematiku literárně-historickou. Formou elektronických knih vyšly eseje a studie „Z Parnasu do Českého lesa. Josef Abraham a Jack Flor, nezapomenutí umělci Domažlicka“, “Pomník Jana Sladkého Koziny, fenomén a svědectví“ (obě 2010),Cesty a tvorba Jozefa Kelemena. Rozměr života“, „Literatura v proměnách světa počátku tisíciletí. Nad elektronickými projekty uměleckých sdružení V-ART“ (2011), „Slovo k životu a dílu Jana Vrby básníka“ (2012), „Druhý život spisovatele Jindřicha Šimona Baara“, „Okrajem k románové tvorbě Karla Matěje Čapka-Choda“, „Spisovatel, komentátor a literární dokumentarista Jack Flor“ (2013), „Mnémosyné, nová dobrodružství“ a „Příznačné v umělecké reflexi přírody literaturou Podčerchoví“ (2014).

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB