Ze středu Evropy k lidem stromovým



 

Papua"Co nás čeká na druhém největším ostrově zeměkoule? Jaká hrozí nebezpečí v odlehlých a neprobádaných oblastech? Jaké klimatické podmínky, havěť a nemoce? Co budeme jíst, pít a co si vůbec vzít s sebou? Tyto a  mnoho dalších otázek se stále vynořují a nedají mi spát. Oblast, která je vybrána za cíl naší výpravy, se nachází poblíž pomyslné čáry oddělující od sebe Západní Papuu (dříve Irian Jaya), náležející k Indonésii, a Papuu Novou Guineu. Máme se pohybovat po území jednoho z nejizolovanějších a nejvýbojnějších kmenů, který si staví své příbytky vysoko v korunách stromů."

 

 

* * *

 

Ačkoli uplynulo již deset let od doby, kdy královohradecká REPROBA s.r.o. vydala Balcarovu výpravnou knihu "PAPUA. S fotoaparátem ke stromovým lidem", držíme v rukách stále ještě nezevšednělý klenot, kterému čas neubral nic z půvabu, do díla vpravenému především fotoaparátem Daniela Balcara.

 

Na záložce knihy se o cestovateli a profesionálním fotografovi, v roce 2008 ještě bytem v Domažlicích, dozvídáme, že fotoaparát je jeho nenahraditelným společníkem vlastně už od dětství, kdy Daniel pořizoval fotografie Českého lesa a Šumavy. S přibývajícími roky přibyly do Balcarových fotosbírek snímky divokých zvířat z Keni, příroda Laponska a amerických národních parků, ale také snímky motivů kubánských .

 

Časného jara roku 2008 podnikl Daniel Balcar výpravu do světa víc než exotického - na Západní Papuu, přidruženou k Indonésii. Z České republiky s ním přes Mnichov vycestoval přítel Libig (to se psal zrovna třiadvacátý březen), dva dny nato - a již na Papui - se k dvojici přidalo ostatních šest členů výpravy. Na území kmene Dani, kam posléze přiletí, potkají první domorodé obyvatele - a poznávají jejich osadu a životní zvyklosti. To je začátek.

 

Již v osadě Yaniruma, obývanou kmenem Korowai zvídaví Středoevropané nahlédnou, že domorodci si stavějí chýše na stromech ve výšce až několika desítek metrů - to jako ochranu před napadením jiným kmenem. Jedinou přístupovou cestou je chatrný žebřík.

 

V chýši žije povětšinou okolo deseti příslušníků jedné rodiny. Malé děti jsou přivazovány za nohu, aby nevypadly ven, a výjimkou, píše Balcar, není ani domácí prase, které zde "bydlí" spolu s lidmi.

 

Autor knihy se nepachtí za senzacemi: vždyť existence lidských bytostí v deštném pralese je událostí sama o sobě, a tak místo senzačních výstředností dává Balcar poznat samozřejmé detaily existování inteligentního života zde. My si všímáme toho nejzákladnějšího: jak osadníci a jejich rodiny získávají to nejzákladnější ze své stravy, totiž ságovou dřeň.

 

Cestovatel popisuje, jak muži obnaží a rozpůlí kmen palmy a jak ženy  dřevěnými nástroji-motyčkami zpracují dužinu stromu na dřeň. "Když je tato fáze u konce," dozvídáme se následně, "domorodí lidé přenesou hmotu do koryta, které je pro tento účel vyrobené z dříku mohutného palmového listu." Jiným korytem přilévají vodu, přičemž ságovou dřeň promyjí. Po nějaké době "jedna z žen začne na spodním konci vodu pomalu upouštět a na dně se objevují první sedimenty škrobu. Zanedlouho, když už je všechna voda pryč, uhnětou ženy z bílé ságové usazeniny úhledné bochánky" a ty odnesou do osady. Spižírnu mají v džungli, koupelnu v řece.

 

V jiném místě poučného textu zpozorní i čtenáři spíše apatičtí: "Muži i ženy fungují po celý den odděleně. Samostatně si připravují jídlo, zvlášť také pracují a dokonce i odděleně spí.  Vůbec oblast intimního života Papuánců je pro nás obestřena tajemstvím. Zajímavé je, že si nespojují sex s narozením dítěte. Věří, že pohlavním stykem je potřeba ženu otevřít, aby do ní mohl vstoupit duch džungle."

 

"Na Papui věci ztrácejí svoji cenu a žebříčky hodnot jsou úplně jiné. Lidé zde nemají představu o mnoha věcech. Mnozí nevědí ani to, kdy se narodili. Jména dostávají až v jednom roce svého věku, protože úmrtnost novorozenců je tady jedna z nejvyšších na Zemi. Jsou to lidé, kteří by byli v našem světě ztraceni a nikdy by se mu nedokázali přizpůsobit. Ale tady v hloubi deštného pralesa dokazují, jak bravurně umí využít prostředí, ve kterém se narodili," načrtl cestovatel další faktografickou skicu. Přidal: "Papua sice je zatím ještě úžasným místem, kde se čas zastavil, ale neexistuje síla, která by dokázala zabrzdit rychle jedoucí vlak civilizace. Za několik let už nejspíše nebude na co se dívat."

 

Vedle Balcarových fotografií a deníkových textů knihu faktograficky obohatil Libor Štěpánek, zatímco Michaela Štěpánková se uvedla jako ilustrátorka. Kniha "PAPUA. S fotoaparátem ke stromovým lidem" každopádně je z počinů. Těch mimořádných.

 

                    

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Miroslav Vejlupek

foto osobní5Narodil se v chodské metropoli Domažlicích (*1952). Byl ze zakladatelů uměleckého uskupení Občanské sdružení V-ART a v letech 2000 – 2004 editoval jeho filozoficko-umělecký projekt Litterate /28,086. Kolem projektu vznikla virtuální komunita tvůrců a recipientů připojujících se ze šedesáti zemí všech obydlených kontinentů. Knižně debutoval novelou „Chlapi se nebojí“ (1979) a románem „Hlava plná mozolů“ (1981). Poté tvorba samizdatová. Do literatury se vrátil novelistickým triptychem  „Vyvřeliny“ (1998) a sbírkou povídek „Nemocný život“ (1999). Následovaly čtyřdílný literárně-historický soubor  „Dějiny literárně-výtvarného útvaru Litterate“ (2002-06),  románová tetralogie „Země podvedená“ (2009), výběr z literárních a publicistických textů „Cílová rovina“  (2010), cyklus drobných próz „Stoly“ (2011) a próza „Sezona strachu“ (2014).

Od roku 2010 se zaměřuje programově na popularizaci kybernetiky a informatiky ve spisovatelské veřejnosti a na tematiku literárně-historickou. Formou elektronických knih vyšly eseje a studie „Z Parnasu do Českého lesa. Josef Abraham a Jack Flor, nezapomenutí umělci Domažlicka“, “Pomník Jana Sladkého Koziny, fenomén a svědectví“ (obě 2010),Cesty a tvorba Jozefa Kelemena. Rozměr života“, „Literatura v proměnách světa počátku tisíciletí. Nad elektronickými projekty uměleckých sdružení V-ART“ (2011), „Slovo k životu a dílu Jana Vrby básníka“ (2012), „Druhý život spisovatele Jindřicha Šimona Baara“, „Okrajem k románové tvorbě Karla Matěje Čapka-Choda“, „Spisovatel, komentátor a literární dokumentarista Jack Flor“ (2013), „Mnémosyné, nová dobrodružství“ a „Příznačné v umělecké reflexi přírody literaturou Podčerchoví“ (2014).

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB