Milan Blahynka o básnické generaci pětatřicátníků

Email Tisk PDF

Blahynka výřez přebal"Má kniha o generaci někdejších pětatřicátníků stále píšících je zcela jiná; je to jasně přiznávaná apologie. Nemá pošetilou ctižádost vynést jakýkoli konečný soud. Ten je věcí sudího jménem Budoucí čas. Ráda by jen oponovala - a vůbec ne ex offo - hloupým křivdám." Milan Blahynka: Byla jednou jedna... básnická generace takzvaných pětatřicátníků.

 

 

(1)

Milan Blahynka (*1933) je v České republice literárním vědcem z nejpovolanějších. Už dlouhá desetiletí tomu tak je. V loňském roce rozšířil svoji bibliografii knihou pojednávající o dělné generaci tvůrců slovesných děl - básníků především, ale také prozaiků a překladatelů. Knihu nazval sobě příznačně Byla jednou jedna... básnická generace takzvaných pětatřicátníků. Do zmíněné generační mikrokomunity vřadil jména a tvorbu takových osobností, jakými byli a jsou fenomény, kterýmžto matriční úřady přiznaly jména-ornamenty nadčasového významu. Vždyť na matriky přicházeli ti opravdu disciplinovaní a ti opravdu mnoho slibující. První v řadě Petr Skarlant (*1939), jemuž čtyřletý časový náskok připustili Jaroslav Čejka, Petr Cincibuch, Michal Černík (všichni *1943). Podle dalších v řadě bychom mohli psát víceročenky: Josef Peterka (*1944), Jiří Žáček (*1945), Karel Sýs (*1946), Josef Šimon (*1948) a Jaromír Pelc (*1952).

 

Milan Blahynka nadto  uvažuje o štěstí, které zmíněné slovesné tvůrce potkalo, když "si našli vynikající vstřícné redaktory nebo jim je přihrála velká kamarádkaBlahynka přebal básníků náhoda".

 

Nicméně čím si nás pozoruhodná kniha získává především, to je nezměrné bohatství faktografické, když dlouhá řada málo známých či dokonce  veřejnosti už zcela neznámých detailů odhalí literárně tvůrčí a literárně společenské procesy jako události nadrežimních dimenzí. Ostatně Milan Blahynka k našemu tvrzení téměř podtextově (!):

"Nevím, jestli Josef Peterka jako vedoucí tajemník spisovatelského svazu měl svou vlastní Tatru 613 a zda se jí zřekl, ale ví se, že skutečně začal "přímo u sebe": propůjčoval své jméno jednomu z předních disidentů ke knižnímu publikování překladů; a dobře je také známo, že Jaroslav Čejka otiskl v Tvorbě verše Ivana Wernische pod jeho plným jménem už dávno před rokem 1989; že se Jaromír Pelc po instalaci do funkce šéfredaktora nakladatelství Mladá fronta obrátil na řadu autorů, zbavených po roce 1970 možnosti legálně publikovat, s nabídkou publikace, že podobně jednal ve Kmeni Karel Sýs a ve stejném duchu koncipoval svou práci ve Svazu českých spisovatelů Michal Černík a také Čejka po nástupu do vysoké funkce v Ústředním výboru KSČ.

Toto úsilí "postrčit svět, aby byl zase trochu spravedlivý" lze jistě demagogicky vykládat jako snahu zachránit dosažené pozice v čase, kdy už byla na spadnutí radikální změna poměrů, tak jako se dá zas každý dřívější skutek pomluvit jako perfidní záměr "zastírat nelidskost" režimu, v němž "generace pětatřicátníků" využila možnosti se nenápadně zformovat, prosadit,  dostat "k lizu"..."

 

Jenže Milan Blahynka si nás odvede ještě hlouběji, hlouběji do minulosti. Shledáváme, že každý - byť obvykle jen dočasný - režim si dělá ambice na přivlastnění si třeba i té nepočetné složky obyvatelstva, která produkuje básnické krásno. Tak třeba! Vědec, jehož knihou se probíráme, se netají sobě vlastní otevřenosti, když říká, že "moc panující v čase geneze "generace pětatřicátníků" si namlouvala, že generace narozená ve strašných letech čekání na osvobození a v prvních letech po něm nemůže přece mít proti ní vůbec nic, když se budou - i verši největších národních básníků - válečné hrůzy a útrapy stále připomínat a když se s radostí z osvobození bude - zprvu nenápadně, pak už manifestačně - slavit i ta moc jako sama legitimní dědička osvobození a garantka šťastných zítřků.

 

Jak se i tato jistě nesrovnatelně méně brutální moc, na rozdíl od okupační moci nacistické slibující brzké a trvalé osvobození všech od hladu, dřiny a válek, mýlila a nebyla s to uhlídat ani "své" básníky, kteří snili o nedalekém světě aspoň "trochu spravedlivém" a chtěli se na jeho podobě tvořivě podílet! Moc si jimi byla příliš jista a dávala jim, "věčným zelenáčům", na úvěr zelenou."

 

Považme. Dopočítal se autor netuctového, ba neobyčejného spisu, že v osmdesátých letech měli "pětatřicátníci" už "obrovskou čtenářskou obec, jež neshledávala rozpor mezi tím, co hlásali a co psali. První vydání Sýsovy Knihy přísloví stejně jako Šimonova Vyvolávače si ve výběrové řadě Klubu přátel poezie objednalo 12 000, Žáčkova Domácího přítele dokonce 25 000 čtenářů, průměrný náklad jedenácti kolibříků devíti "pětatřicátníků" činil 13 000 výtisků, Žáčkovy Hovory s mým horším já dosáhly 70 000."

 

 

(2)

"Doživotní nepřátele devítky "generace pětatřicátníků", kteří až do omrzení píší o ní jako o kohortě spříseženců, kteří se vlichotili soudobé panující moci, usadili se na publikačních pramenech a dbali, aby se k nim už nikdo z vrstevníků a dalšího pokolení nedostal, samozřejmě žádným sebepádnějším důkazem nepřesvědčím o opaku; u lizu jsou dnes oni, u lizu žel málo vydatného, svět volného trhu o poezii nestojí, a oni se ne bezdůvodně hrozí, že by se jejich verky ocitly v normální soutěži s dílem pomlouvaných, a podle povzdechu slimáků mnoho a kapustičky málo nebyli by na kapustičku sami." Samozřejmě: je nám dáno snadno se zorientovat... Milan Blahynka touto pasáží přece přestoupil na trať, po níž se kodrcáme my všichni, ať už nám zákony volného trhu podsunuly přízeň, nebo nás uvrhly do léčky.

 

Milan Blahynka se dokonce přiznává, že píše následující kapitolky v jistotě, že "už zase přibývá čtenářů, kteří nedají na nálepky a cejchy, kteří si neucpávají uši a nedávají klapky na oči, aby neslyšeli a neviděli nic z toho, co vyvrací pomluvy a nařčení, diktovaná závistí, žárlivostí, pocity méněcennosti a úsilím vytěsnit konkurenci nebezpečnou nikoli politicky, ale esteticky, úrovní tvorby, a navíc konkurenci, jejíž minulost se dá jen zostuzovat jako prý pochybná, ne prokázat."

 

Milan Blahynka neopomíjí příklad lidového recenzování a líčí zkušenost Karla Sýse. "Newton (sb. Newton za neúrody jablek - pozn. MV) roku 1967 ani 1968 nevyšel, a to kupodivu ne na příkaz shora, ne zásahem cenzora ze státní Hlavní správy tiskového dozoru, jemuž se mohla nelíbit už v titulu "neúroda", vyložitelná jako narážka na režim, že nedokázal poručit větru a dešti. Oficiální cenzura tehdy už postupně polevovala, přesněji: měla jiné priority. Zato Sýsův debut tehdy nevyšel přičiněním přehorlivé bdělosti zdola.

 

Jak k tomu došlo, Sýs vysvětlil v odpovědi do ankety Ústavu pro českou literaturu Akademie věd ČR:

"V básni Zapadající pokoj byl verš sem tam ňákej mrd a odpovědnost prd. Sazeči (nebo sazečky?) odmítli knihu vysadit a protestovali u tehdejšího šéfa ČSM Miroslava Zavadila. Sám prý proti verši nic neměl, ale odpor tiskárny nezlomil, respektive ani nelámal - dělnická třída tenkrát přece vládla, a tak kniha nevyšla."

 

Pravý opak si prožil jiný z "devítky" - Josef Peterka. Jeho příběh vypráví, že ani četní Peterkovi  přátelé nevěděli o tom, že je to on, kdo dělá tzv. pokrývače Červenkově básnické práci překladatelské. Miroslav Červenka se revanšoval Peterkovi rovnocenně: pomohl mu najít důstojnou práci v oboru, na Pedagogické fakultě Karlovy univerzity, kde on pak přednášel teorii literatury.

*

Blahynkův vědecko-popularizační opus Byla jednou jedna... básnická generace takzvaných pětatřicátníků vyšel v roce 2017 s podporou politicko-kulturního seskupení Sjednocená evropská levice/Severská zelená levice existujícího při Evropském parlamentu.

 

Slova úvodního se zhostil Jiří Maštálka.

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Miroslav Vejlupek

foto osobní5Narodil se v chodské metropoli Domažlicích (*1952). Byl ze zakladatelů uměleckého uskupení Občanské sdružení V-ART a v letech 2000 – 2004 editoval jeho filozoficko-umělecký projekt Litterate /28,086. Kolem projektu vznikla virtuální komunita tvůrců a recipientů připojujících se ze šedesáti zemí všech obydlených kontinentů. Knižně debutoval novelou „Chlapi se nebojí“ (1979) a románem „Hlava plná mozolů“ (1981). Poté tvorba samizdatová. Do literatury se vrátil novelistickým triptychem  „Vyvřeliny“ (1998) a sbírkou povídek „Nemocný život“ (1999). Následovaly čtyřdílný literárně-historický soubor  „Dějiny literárně-výtvarného útvaru Litterate“ (2002-06),  románová tetralogie „Země podvedená“ (2009), výběr z literárních a publicistických textů „Cílová rovina“  (2010), cyklus drobných próz „Stoly“ (2011) a próza „Sezona strachu“ (2014).

Od roku 2010 se zaměřuje programově na popularizaci kybernetiky a informatiky ve spisovatelské veřejnosti a na tematiku literárně-historickou. Formou elektronických knih vyšly eseje a studie „Z Parnasu do Českého lesa. Josef Abraham a Jack Flor, nezapomenutí umělci Domažlicka“, “Pomník Jana Sladkého Koziny, fenomén a svědectví“ (obě 2010),Cesty a tvorba Jozefa Kelemena. Rozměr života“, „Literatura v proměnách světa počátku tisíciletí. Nad elektronickými projekty uměleckých sdružení V-ART“ (2011), „Slovo k životu a dílu Jana Vrby básníka“ (2012), „Druhý život spisovatele Jindřicha Šimona Baara“, „Okrajem k románové tvorbě Karla Matěje Čapka-Choda“, „Spisovatel, komentátor a literární dokumentarista Jack Flor“ (2013), „Mnémosyné, nová dobrodružství“ a „Příznačné v umělecké reflexi přírody literaturou Podčerchoví“ (2014).



banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB