Typy a osudy umělců po způsobu K. M. Čapka-Choda (1/4)

Email Tisk PDF

 

Čapek Chod 1860Ať umělec dosáhne jakýchkoli met, vždy je vlivným fenoménem (světovým, národním, regionálním, místním), který recipienty provokuje zahaleným či naopak demaskovaným soukromím, osobnostním profilem, životním příběhem.

 

 

 

Historie české literatury zná autora, který jako první a především jako tematicky objevitelský zavádí čtenářstvo do světa psaného uměleckého slova v míře dobově z nejširších, totiž autora jednoho románu „na zkoušku“ (V třetím dvoře, 1895), jednoho s přívlastkem senzační (Kašpar Lén mstitel, 1908), pěti románů společensky převýznamných, morálně ostatně i oceněných a čtenářské komunitě dosud nepoznané profesně-sociální světy objevujících (Turbina, 1916; Antonín Vondrejc, 1917-18; Jindrové, 1921; Vilém Rozkoč, 1923; Řešany, 1927), a konečně jednoho románu víceméně experimentálního (Větrník, 1923).

 

Tím spisovatelem je domažlický rodák Karel Matěj Čapek-Chod (nahoře na snímku), písemnictvím pamatován též jako dramatik a novinář (jenom v Národních listech působil dvacet sedm let!). Letošního listopadu si (jak kdo a jak kde) připomeneme, že paměť národní kultury se dopočítala devadesáti let uplynulých od skonu OSOBNOSTI (*21. února 1860 v Domažlicích; + 3. listopadu 1927 v Praze).

 

Ještě pro pořádek. Těmi ze světa uměleckého slova jsou v našem hledáčku komponista a pianista Rudolf Vážka, nadaná a perspektivní operetní pěvkyně Klementina Ulliková, umělec-knihvazač, ale také falzifikátor Armin Frey, pod nepříznivým během osudu kapitulující básník Antonín Vondrejc, a také sochař Vilém Rozkoč. V našem textu o čtyřech částech neseřadíme tyto umělce tak, jak je spisovatel přiváděl do "komunity" románových postav. Až tak velmi významným nám to nepřipadá. Jedno je důležitější - oni jsou už tu!

 

Armin Frey napřed... Ten pro sebe sama vymyslel pohrdavé pojmenování hrbatec, švagr Bohumil Ullik, zchudlý továrník-majitel tak řečené Papírky, jej má za bláznivého Armina a pro vypravěče Čapka-Choda je Frey složkou maniaka, dětiny, šarlatána a umělce a také pitvorný "krasavec", podobný zakrslému druidovi, z kterého ovšem udělala jiného člověka něžná "vetřelkyně" - kartonářka Žofka Pučelíková. Jak? Zkrátka jej povýšila na svého boha.

 

Frey, osudovým údělem znetvořence přespříliš tvrdě zkoušený, má ovšem srdce na pravém místě: je nezištným dobrodincem dospělým neteřím Tyndě a Máně: potají totiž připlácí za hodiny zpěvu pro Tyndu a Máně nejprve koupí mikroskop a potom přispěje hotovostí na vdavky.

 

Přesto musíme říci na světoběžníka Armina tak nepěknou věc, že nejeden čtenář jím dozajista pohrdne. Cane corso toho člověka přece zpochybní fakt, že Frey přišel ke svým penězům podvodem. Je totiž také knihvazačem-falzifikátorem a pro židovského šejdíře z Bardějova zhotovil v rozpětí dvanácti let dva falzifikáty „Stanov řádu svatého Ducha“, v roce 1578 samotným králem Jindřichem III. založeného. A tak si Armin, podivínsky létem i zimou žijící v podstřeší věžovité knihařské velkodílny, užívá svérázného existování beze strázně a bez neshod, dokud ... dokud mu mladičká kartonářka z přízemí nepřinese oblíbeného, ale zatoulaného kocourka.

 

Zůstala do rána. A po rozednění ne a ne mít se k odchodu. Vší silou ji zkoušel ze svého „apartmánu“ vystrčit, nic platno. Neodešla. Co s ní jenom je? Já mrzák v letech – a ona zrovna dorostlá v ženu! Co se to jenom děje, probůh?!

 

Po čtrnácti dnech se Armin vzdá nadobro. Žofka je málořečná, tiše, jako by tu nebyla, šije a poklízí, družka věrnější než pes. Když si Frey do kořene uvědomil, jak krutě s ní zacházel, bylo mu do pláče. "Odpusť," řekl – a – a – políbil ji, Žofku Pučelíkovou.

 

Ovšem v blízkosti je nebezpečí. Krachující továrník Ullik spustí reakční turbinu, ale sotva spustí - neštěstí! Hřídel zlomena. Následky katastrofální.

 

Armin Frey prohlíží pukliny ve stěně svého věžovitého příbytku. Pukliny se rozšiřují... "Ne, neuteču. Raději zde zemřu! Jen Žofku musím zachránit!" Žofie Pučelíková: „Bez tebe se odtud nehnu!“

 

A tak se přetahují ve dveřích. Řekne mu, že s ním čeká dítě. Dal jí své jmění, aby dítě mělo z čeho žít. Teprve potom vyběhla z domu ven...

 

Armin? Co to? Co to s ním najednou je? Chce být žijícím tátou! Moc a moc to chce!... Ale ještě musí zachránit Fatimé. Kotě ho prosí shůry o pomoc. To by Armin nikdy neudělal, aby to boží stvořeníčko nezachránil.

 

 

Už leze, už šplhá za zvířátkem. Už má kotě v náruči a už - - - už NIC. Našli ho pod sutinami. Tak skončil - Armin Frey. Zvířátko nepustil z objetí do poslední chvíle.

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pátek, 06 Říjen 2017 15:14 )  

Miroslav Vejlupek

foto osobní5Narodil se v chodské metropoli Domažlicích (*1952). Byl ze zakladatelů uměleckého uskupení Občanské sdružení V-ART a v letech 2000 – 2004 editoval jeho filozoficko-umělecký projekt Litterate /28,086. Kolem projektu vznikla virtuální komunita tvůrců a recipientů připojujících se ze šedesáti zemí všech obydlených kontinentů. Knižně debutoval novelou „Chlapi se nebojí“ (1979) a románem „Hlava plná mozolů“ (1981). Poté tvorba samizdatová. Do literatury se vrátil novelistickým triptychem  „Vyvřeliny“ (1998) a sbírkou povídek „Nemocný život“ (1999). Následovaly čtyřdílný literárně-historický soubor  „Dějiny literárně-výtvarného útvaru Litterate“ (2002-06),  románová tetralogie „Země podvedená“ (2009), výběr z literárních a publicistických textů „Cílová rovina“  (2010), cyklus drobných próz „Stoly“ (2011) a próza „Sezona strachu“ (2014).

Od roku 2010 se zaměřuje programově na popularizaci kybernetiky a informatiky ve spisovatelské veřejnosti a na tematiku literárně-historickou. Formou elektronických knih vyšly eseje a studie „Z Parnasu do Českého lesa. Josef Abraham a Jack Flor, nezapomenutí umělci Domažlicka“, “Pomník Jana Sladkého Koziny, fenomén a svědectví“ (obě 2010),Cesty a tvorba Jozefa Kelemena. Rozměr života“, „Literatura v proměnách světa počátku tisíciletí. Nad elektronickými projekty uměleckých sdružení V-ART“ (2011), „Slovo k životu a dílu Jana Vrby básníka“ (2012), „Druhý život spisovatele Jindřicha Šimona Baara“, „Okrajem k románové tvorbě Karla Matěje Čapka-Choda“, „Spisovatel, komentátor a literární dokumentarista Jack Flor“ (2013), „Mnémosyné, nová dobrodružství“ a „Příznačné v umělecké reflexi přírody literaturou Podčerchoví“ (2014).



banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB