Ticho hroznější než válečná vřava

Email Tisk PDF

Kníže Roman foto výřez z fotografie jeho přátel"Moře lidí se přelévalo // náhle - jako by to moře zastavili - / nikdo ani hnout, / provedli kolem mne / Ray Charlese s bílými vousy." Roman Kníže (výřez na snímku jeho přátel)

 

 

(1)

Snad abychom si je přečetli. Něco slov v nekrologu za Romana Knížete, Alenou Zemančíkovou v dobrém úmyslu napsaném a dvaadvacátého dubna loňského roku v éteru uveřejněném. Psáno tam: "Básník seděl v první řadě a už sám neúčinkoval, hudební doprovod nebyly žádné divoké jazzové improvizace a hraní na všechno možné od dvoukrké kytary, varhan, kravského zvonce až po kráječ na vajíčka, abych uvedla jen několik z množství nejrůznějších hudebních nástrojů, které Romanovy verše kdy doprovázely.

Ale nesmím zapomenout na zpěv, většinou Romanův vlastní. Zpěv, jímž se vyjadřoval i živil a který neopustil ani v nejtěžších chvílích své nemoci, kdy nemohl skoro nic. I tenkrát si zpíval spolu se sestřičkami v domově Longe Vita v Křimicích, kde poslední léta žil." Zemřel 15. dubna 2016.

Životní zápasy Romana Knížete byly dvojího významu. Poprvé zápas uměleckotvůrčí. Ten druhý existenciální, když básníkovi krutě nepřála Hygieia, bohyně zdraví. Bližší k tomu Kníže sám, samozřejmě slovem uměleckým.

"Motorický a psychický neklid, / psychózu, závratě, sucho v ústech, / poruchy vidění, zvýšenou citlivost na světlo, / kovovou pachuť, / halucinace, mimovolné pohyby, / vidění, slyšení, cítění něčeho, / co prý neexistuje, / zmatenost, těžké usínání, / neobvyklé sny, ospalost, deprese, slabost, / bušení srdce, třes prstů, nespavost, / nadměrné pocení, / euforii, letargii, útlum, demenci, stavy úzkosti, / tmavý pot, vypadávání vlasů, přítomnost démona, / samovolné pohyby úst, čelistí a jazyka... // Jeden z nich řekl, máme tě, Romku, rádi, / Tak nechceme, abys pracoval s takovými problémy. / A pan doktor se mne ptal, / Cos to, Romku, prodělal? // Sračku světa! / Tak zní má odpověď." (I seslali na mne poruchy spánku; ze sb. Insomnia) Sbírka Insomnia vyšla v roce 2008, ale už báseň Půlnoční slunce z roku 1990 zakončil Kníže veršem "jak stromy ve větru jsou mé naděje". To svědčí velmi dlouhém a velmi bolestném přemáhání osudu.

Vladimír Gardavský v té souvislosti dospívá k mínce "ukazuje se, že takto stíhaný tvůrce daleko přesněji vnímá rozpory okolního světa a snáze se dobírá jádra věcí" (Jít po proudu slov).

A tak především právě proto mohl Bohumil Jirásek na obálku Knížetovy shrnující knihy veršů Hořce prší (2015) napsat, že básník "v dynamice přírody i života vnímá rozpory, které rozrušují jeho výchozí romantickou touhu a jeho zraňovaný a neuskutečnitelný ideál harmonie, za kterým jde, přestože a protože není. Nepodléhá iluzím. Problémy evokuje a jimi provokuje, vyhýbá se didaktické mravokárnosti, komentáři a pointě. Nad vším je latentně všudypřítomná bolest, která prozařuje vnímání světa a života a přináší poznání o hojivé moci poezie, která sahá dále než strohá realita života, a proto si autor jasně vymezuje svou poetiku a smysl své poezie, která chce být zpovědí, balzámem, modlitbou i mší".

 

(2)

Jméno Roman Kníže má zvuk především v literárně-společenském prostředí Plzně a Plzeňska. Heroičnost básníkova existenciálního zápasu, jakož ostatně i sama tvorba ovšem ponouká k připomenutí toho, že ani ve fundovaných kruzích mimoplzeňských, s literaturou jakýmkoli způsobem spojených, není Roman Kníže zcela neznám. Tak tři jeho sbírky vyšly mimo Plzeň: v Českém Těšíně (Tisícem smyčců na tisíc zvonů, Olza 1994), v Praze (Divizny v dešti, Protis 2000) a v Červeném Kostelci (Hořce prší, Pavel Mervart 2015). Též prvotina básníka rozeného v Opavě (2. prosince 1952) vyšla v Praze. Šlo o prvotinu samizdatovou, v roce 1979 v edici Kde domov můj vydanou. Kabát můj větrný, pojmenoval ji autor.

V doslovu ke Knížetově sbírce Zvolání do mlhy (Poezie, která neztratila smysl) Vladimír Novotný označil básníkovy verše za nostalgické a esejistické. Tomu se nebráníme v přesvědčení, že mnoho autorových veršů mohlo být zpracováno kupříkladu jako básně v próze.

Umělecký a organizátorský profil Roman Knížete nelze vyznačit do úplnosti, pokud nezmíníme básníkovy autorské večery poezie. Ovšem o těch se rozvedeme v další části naší reminiscence.

Protentokrát si chceme zapamatovat:

"Já Erra, bůh moru, hrnu bílá těla, / já, měsíc, pod kterým honí se přízraky / a kočky. / Teď umírám. / Já, mající v hlavě Augiášův chlév, / já, slovo do vlasů, / slovo, hrách na zeď, / slovo od srdce, slovo od plic, / slovo před pochodem ... / Pustne mé knížectví - / jak jen tě napadlo o tom mlčet?" (Roman Kníže: Já prohlášen za blázna, prohlášen za mrtvého)

 

 (3)

"Navíc se mi neustále zastavuje budík. / Ticho hroznější než válečná vřava, / než tanky. / Cosi se ke mně přikradlo, / cosi mezi vodníkem a loveckým psem. / Ráda bys zazpívala ukolébavku své dceři, / ta ale dávno je vdaná. / Ráda zazpívala bys ukolébavku synkovi, / ten ale vojančí. / Bílé pole s paběrky kukuřice, / v níž v každé / zaklet je vlk. / Zadívej se a rozeznáš / zřetelné vlčí oči. / Co polských vdov učinil ten Gruzín / tam v lese - / žádná  nechce být jeho. / Kdy ustane krůpějový tambor? /  Z těch bubnů popraskají mi bubínky! / Ráda zazpívala bys ukolébavku své dceři, / ta ale sama kolébá. / Bílé pole s paběrky kukuřice, / v níž v každé zaklet je vlk. / Hořce prší." (Roman Kníže: Hořce prší)

Mýlil by se ten, kdo by považoval Romana Knížete za noblesního elegána  spisujícího po kavárnách báseň od básně. Je to naopak: dílem tvorby i životního stylu se Kníže blížil undergroundu.

V poukázáních na přínos Knížetovy tvorby plzeňské kultuře nám chyběly a dosud chybí víceré zmínky o tom, jak neokázale a nestrojeně básník reflektuje historicky vážná, protože tragická, údobí polského národa. Což je dáno příbuzenskými vztahy (Knížetova sbírka Krajina s mračnem, 2006, vyšla dvojjazyčně: česko-polsky) a ponětím o politické a historické minulosti Evropy. Nejde ovšem o tematiku výsadní, české společenské prostředí obrazí Kníže až impulsivně, až nenávistně a tak se děje vždy v těch momentech tvoření, kdy básníkovi diktuje jeho rozlomené zdraví a jeho neštěstí. "Mašu? / Dvojenci? / Prsa Matky Boží - / mezi nimiž slunce, / mezi nimiž drahokam... // Hlavně že je mír, / hlavně že máme práci, / hlavně že všichni čumíme do počítačů, / hlavně že každý jak pošuk běhá s mobilním telefonem, / hlavně že březnové slunce svítí / psům na ocas. / Hlavně že se kouří z hlavně! / Hlavně že zločin zůstal nepotrestán. // Jméno té hory znáš?" (Jméno té hory znáš?)

V každém případě nemáme za zmýlenou, když Romana Knížete označíme za básníka politických výzev.

Tam, kde Kníže tuší, že jeho konec není daleko, pak celkem pochopitelně opuštěn rozvahou a vyrovnáním, vyhrkne deprimovaně, že "svět je poušť poseta konstrukcemi / vyrobenými pro páření mezků s ženami, / svět je lauf namířený do týla, / svět je list pokroucený vedrem". (Syndrom neklidné hlavy, syndrom neklidných nohou)

 

(4)

"V černé noci černý dům / černými okny do tmy zeje. / Strach z očí, strach z vlasů, / strach z vousů, / strach z pavouků, strach z koček, / strach z uzavřeného prostoru, / strach z otevřeného prostoru, / strach z masky, strach z knih, / strach z šatů, strach z kabátů, / strach z děr, strach z dýmů a par, / strach z loutek ... / Chopin hraje na černých klávesách. / Se smrtí po boku, / až k samému konci." (Krajina s mračnem)

V medailónku Romana Knížete (O autorovi), který Karla Erbová přidala ke kolegově sbírce Píseň o zelené lampě (2004), básnířka postihla to nejpodstatnější z Knížetovy tvorby. Napsala: "Stačí se začíst nebo zaposlouchat při některém z jeho autorských večerů, a člověk je vtažen a stržen tam, kde BÝT bolí. Proto jeho básnické skladby, křičící o osamocenosti víry, naděje i lásky, oslovují, ba zasahují. Nejsou vypočítanými střelami pro efekt, jsou to výkřiky toho, který si uvědomuje svoji bezmocnost, a přesto se nemůže smířit s tím, co je. Neboť umění chce vždycky svět lepší."

Nepřejdeme bez povšimnutí, že Roman Kníže disponoval poměrně výraznými schopnosti organizátorskými. Přesvědčily o tom večery poezie, pořádané od roku 1975 takřka do posledních let básníkova života, přesněji do jara 2014.

Knížetovy samostatné večery předcházelo pět obdobných pořadů skupinových: ten vůbec první proběhl v roce básníkových třiadvacetin (1975) pojmenovaný na Konverzaci pólů. Vedle Knížete a básnířky Michaely Pánkové tehdy účinkovali také členové plzeňského divadla poezie Dominik.

Další dva skupinové večery poezie - První akordy (1976) a Dubnové přeháňky (1978) - už hostila pražská poetická vinárna Viola.

Ale individuální interpretační programy předvedl opavský rodák en gros. Bylo jich celkem třiačtyřicet, z toho rovné čtyři desítky v domovské Plzni. Pro ty se nabídl ateliér akademického malíře Vladimíra Havlice, zkušebna šermířů Duellum, Hifi-klub, galerie Esprit, barokní špejchar na Roudné, Galerie města Plzně, prostory vlakového nádraží Jižní předměstí a jiná místa.

Došlo i na vystoupení v objektu Soukromé střední uměleckoprůmyslové školy Zámeček v Křimicích nebo na faře v Holostřevech či v otevřené krajině pod šumavským nebem.

Pro Romana Knížete je typické, že do roku 1989 neprojevil zájem o vlastní knižní publikace. Byly to právě večery poezie, kde svoji tvorbu interpretoval, přičemž ke stejnému se angažovala Knížetova přítelkyně a obětavá spolupracovnice Eva Willigová. Samozřejmostí naprostou byl živý hudební doprovod.

Alena Zemančíková k tomu všemu podotkla: "Na divoké časy ve sklepech, ve staré synagoze, v gotickém podzemí, v lese, v bytě, v šermířské zkušebně i na zpustlém nádraží Jižní předměstí se pomalu zapomíná. A přitom to byl takový kulturní úkaz!" 

Roman Kníže: "Zemřel jsem dávno,/ ale proto, / že se nikdo nestará o můj hrob,/ proto ještě nepřestanu s poezií!" (Carmina diabolica)

 

(5)

"V noci navštěvují mne andělé. / Proč mají tygří oči, proč mají oči smrti? / Proč láska, smrt - jsou totéž?" (Theatrum mundi)

Nemůže překvapit, že v Knížetově básnické tvorbě z nejvyužívanějších slovních znaků je termín smrt a z nejčastějších nálad ty fenoménem smrti dané. Stranou ovšem nemůže zůstat obdiv k mužově vzdorování strachu z umírání. Vzdor je to nervavý, nedynamický, ba právě naopak takřka až nekonfliktní, často skrytý ve slovních znacích prší a déšť. Ty - jenom příkladem - jsou nejfrekventovaněji využity ve sbírkách Píseň o zelené lampě (2004) - 5x, Insomnia (2008) - 6x a Hořce prší (2015) - též 5x.

Což ovšem nemohlo změnit básníkův osud, byť emočně jej změkčit ano. Snad ano.

                                     

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Miroslav Vejlupek

foto osobní5Narodil se v chodské metropoli Domažlicích (*1952). Byl ze zakladatelů uměleckého uskupení Občanské sdružení V-ART a v letech 2000 – 2004 editoval jeho filozoficko-umělecký projekt Litterate /28,086. Kolem projektu vznikla virtuální komunita tvůrců a recipientů připojujících se ze šedesáti zemí všech obydlených kontinentů. Knižně debutoval novelou „Chlapi se nebojí“ (1979) a románem „Hlava plná mozolů“ (1981). Poté tvorba samizdatová. Do literatury se vrátil novelistickým triptychem  „Vyvřeliny“ (1998) a sbírkou povídek „Nemocný život“ (1999). Následovaly čtyřdílný literárně-historický soubor  „Dějiny literárně-výtvarného útvaru Litterate“ (2002-06),  románová tetralogie „Země podvedená“ (2009), výběr z literárních a publicistických textů „Cílová rovina“  (2010), cyklus drobných próz „Stoly“ (2011) a próza „Sezona strachu“ (2014).

Od roku 2010 se zaměřuje programově na popularizaci kybernetiky a informatiky ve spisovatelské veřejnosti a na tematiku literárně-historickou. Formou elektronických knih vyšly eseje a studie „Z Parnasu do Českého lesa. Josef Abraham a Jack Flor, nezapomenutí umělci Domažlicka“, “Pomník Jana Sladkého Koziny, fenomén a svědectví“ (obě 2010),Cesty a tvorba Jozefa Kelemena. Rozměr života“, „Literatura v proměnách světa počátku tisíciletí. Nad elektronickými projekty uměleckých sdružení V-ART“ (2011), „Slovo k životu a dílu Jana Vrby básníka“ (2012), „Druhý život spisovatele Jindřicha Šimona Baara“, „Okrajem k románové tvorbě Karla Matěje Čapka-Choda“, „Spisovatel, komentátor a literární dokumentarista Jack Flor“ (2013), „Mnémosyné, nová dobrodružství“ a „Příznačné v umělecké reflexi přírody literaturou Podčerchoví“ (2014).



Akademie Literárních novin vás zve na kurz

Soudobé československé a české dějiny – významná výročí 2018

Lektory kurzu jsou vědečtí pracovníci Ústavu soudobých dějin Akademie věd České republiky

Oldřich Tůma a Jiří Kocian.

Kurz se zabývá československými a českými soudobými dějinami v souvislosti s významnými výročími roku 2018: 1918 vznik samostatného státu ČR, 1938 Mnichovská dohoda, 1948 komunistický převrat a 1968 konec Pražského jara, a to v kontextu mezinárodních souvislostí včetně studené války.

Středa a čtvrtek 10. a 11. ledna 2018 * 10:00 hod. až 16:00 hod. * 20 účastníků * Korunní 810/104, budova D, Praha 10-Vinohrady * 2400 Kč včetně oběda a občerstvení

Kurz je akreditován MŠMT ČR

AKADEMIE.LITERARKY.CZ

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB