Daleko, ale nikdy vzdálen: Pavel Šrut

Email Tisk PDF

Šrut Pavel foto prstc youtueb ČT „Rozstíněný obraz - / Moorovy krajiny. Stojí tam, / pod obnaženým nebem, / čistá jako vejce, / socha ženy. / Vzepjatá na patách, / tam, někde… / odkud a kam / je stejně daleko, / rameny zvedá svah / a loktem hloubí / rokli.“ (Pavel Šrut: Kámen v září; in: Červotočivé světlo, 1969 a 2014)

 

 

 

 

 

Pokud se kdokoli ze seniorů majících slabost pro poezii už nerozpomenul, komu Mladá fronta vydala v devětašedesátém sbírku Červotočivé světlo, ten užasl nad obsahem fyzicky nenápadné knížky o dlouhých čtyřicet pět let později, když ji čtenářské komunitě nabídlo jiné pražské nakladatelství, Pulchra.

Ve vzpomenutém devětašedesátém to zajiskřilo v české národní bibliografii autorským jménem Pavel Šrut.

Pavel Šrut, třeba mladý, básnicky už plodný a navíc schopen evokovat standardy kontinentálního umění, poučeného konfrontací s uměním nadčasových a geograficky nelimitovaných parametrů. Umění, jaké přinesl dvacátému věku kupříkladu Angličan Moore.

A právě Moore to byl, komu Pavel Šrut přidal literárního života v českojazyčném dominiu Evropy. Sochaře a malíře mimoevropským uměním tak ovlivněného fascinoval krajinný prostor. V roce 1935 si pořídil v hrabství Kent usedlost s dvacetihektarovým pozemkem, na kterém instaloval své sochy v přírodě, rodinná sousoší a figury žen zejména. Pavel Šrut, Pražan rozený: Kámen v září: „Nyní a zde a znovu / pod obnaženým nebem, / v Moorově krajině / se sochou ženy / s ústy rozbolavělými / skelnými chloupky broskví. / A nikdy právě jen nyní / a nikde právě jen zde. / V kruhu. // Cesta vzhůru je cestou dolů / a já v návratech / zas jednou nohou na útěku. / Pomalý střípek koluje v krvi / Moorovy sochy. / Kámen let padá. / Kámen letu. // Slova se mění, stejná řeč. / Nacházíme jen to, s čím se míjíme. / Poblíž a nikdy blízko. / Umíme promlouvat jen mlčením. / Jsem vyzáblý a vrhám kyprý stín / Daleko, ale nikdy vzdálen. / Umím se hájit jen vlastní obžalobou. / Kámen dne padá. / Kámen dna.“

Henry Spencer Moore (1898 – 1986) si získal přízeň uměnímilovné veřejnosti do té míry, že oslava jeho osmdesátin se stala společenskou událostí. V roce 1984 umělce navštívil v Perry Green francouzský prezident Mitterrand, aby mu udělil Řád čestné legie.

Dvojjazyčné Červotočivé světlo (čili básně z podzimu pražského jara) sestává z oddílů Znamení a Krajina s erbem. Žádný oddíl nezapře Moorův inspirativní vliv na českého básnického démona - vždyť v Šrutově knize krajina a v krajině rybník i strom i kámen, ovšemže též žena a hned i její výtvarné zvěčnění, ostatně: a) „Mráz / zvedá krajinu s praštící pumpou na řetězu, krajina // Obrací naběhlý jazyk / hlíny“; b) „V rybničném bahnu, opodál, / leží, pohozeno, / tvrdé hnízdo, znak“; c) „U nás / teď chladno, stromy / Smirkuje jinovatka“; d) „…nevěsta / na kameni drží hádka, / a on slepýš“; e) „Stojí tam, / pod obnaženým nebem, / čistá jako vejce, / socha ženy.“ Je prostě nemožné jenom si představit, že český básník Šrut nezná nebo dokonce nechápe doznání velikána světového formátu: „Lidská postava je to, oč se co nejhlouběji zajímám, ale zákony tvaru a rytmu jsem našel při studiu přírodních objektů, kamenů, skal, stromů, rostlin atd.“

Ta podobnost si říká o zaznamenání, posouvá totiž tvořivého ducha básníka a překladatele Šruta daleko za tuzemská kulturní léna. V domácích společensko-politických okolnostech  přitom „vysoké bláto, / obrácené tankem, snímá podobu / krajiny“, takže „je / pozdě, u nás, má žena / to ví, už jenom pýcha / mne nutí hledat znak // Pro sykot dřeva vzníceného / deštěm, křik bažanta / a kámen, který se, než / usnu, převaluje ve zdi.“

Básnickou sbírku Červotočivé světlo napsal Pavel Šrut už před půlstoletím (1968, kdy mu bylo osmadvacet) a Mladá fronta ji vydala rok nato. Červotočivé světlo přeložila do angličtiny generačně mladší americká básnířka a Šrutova přítelkyně a spolupracovnice Deborah Garfinkle. Šrut sbírkou reflektuje dobu druhé poloviny šedesátých let, kterou intenzivně prožíval a prostřednictvím psaní se s ní vyrovnal jako se vypořádal s počátkem šedesátých let prvotinou Noc plná světel (Československý spisovatel, 1964). Již zde se v básni Léto 45 objevuje slovní znak tank, který považujeme v básníkově tvorbě za příznačný a za vícerovýznamný: „V oranici za fotbalovým hřištěm / leží překocený tank // Až včera zahořel vysoko do noci / a nikdo z kluků nemusel jít spat // Celou noc jsem vymýšlel jak uprchnout / ze zamčeného pokoje / a když se mi to konečně k ránu podařilo / vítr unášel již od vesnice pach spáleného oleje / a zuhelnatělý tank / ležel uprostřed pole / bezvládně / jako obrovská popelavá vrána“. Poslední báseň Šrutovy prvotiny se jmenuje Nádherně nevytyčená a končí veršem „Nádherně nevytyčená / cesta přede mnou.“

 

Cesta přivedla umělce na piedestal, který rezervován jen individualitám. Chceme říci výrazným individualitám. V případě Pavla Šruta vedla ještě v šedesátých letech přes druhotinu Přehlásky (Českoslovnský spisovatel, 1967). Právě ty Přehlásky, v kterých čtenář našel Kámen Henryho Moora. Tato báseň říká: „Je kámen s ženským pohybem: / Ležící socha kroků a červená skála / Slunce jí z boku jako sten / potichu vyvěrá a sálá… // (Je noc dovnitř otevřená / a kámen do kamene / A holé slovo stěna / je náhle opeřené) // Kámen se tehdy rozpomíná: / Svíce ve stehnech do rozbřesku klína - / Ta socha kamene // (Pomalý střípek / v krvi ji skřípe: / A kámen vzpomene…)“

Co jsme zapomněli?!

Básník, překladatel, autor písňových textů a knih pro děti Pavel Šrut se narodil 3. dubna 1940 v Praze. Časopisecky dal o sobě vědět v roce 1960. Pět let po maturitě (1957) začal studovat znovu, tentokrát anglistiku a hispanistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Třebaže tato studia nedokončil, samostatně či v týmu přeložil část tvorby takových autorů, jako jsou či byli William Shakespeare (Sonety), John Updike (Domácí biograf), Arnold Lobel (Pan Sova), David Herbert Lawrence (Sopečná růže) a další. Pavel Šrut se uplatnil například jako redaktor nakladatelství Naše vojsko či redaktor Českého rozhlasu 3 – Vltava. Tvorbu pro děti publikoval i pod pseudonymem Petr Karmín.

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Miroslav Vejlupek

foto osobní5Narodil se v chodské metropoli Domažlicích (*1952). Byl ze zakladatelů uměleckého uskupení Občanské sdružení V-ART a v letech 2000 – 2004 editoval jeho filozoficko-umělecký projekt Litterate /28,086. Kolem projektu vznikla virtuální komunita tvůrců a recipientů připojujících se ze šedesáti zemí všech obydlených kontinentů. Knižně debutoval novelou „Chlapi se nebojí“ (1979) a románem „Hlava plná mozolů“ (1981). Poté tvorba samizdatová. Do literatury se vrátil novelistickým triptychem  „Vyvřeliny“ (1998) a sbírkou povídek „Nemocný život“ (1999). Následovaly čtyřdílný literárně-historický soubor  „Dějiny literárně-výtvarného útvaru Litterate“ (2002-06),  románová tetralogie „Země podvedená“ (2009), výběr z literárních a publicistických textů „Cílová rovina“  (2010), cyklus drobných próz „Stoly“ (2011) a próza „Sezona strachu“ (2014).

Od roku 2010 se zaměřuje programově na popularizaci kybernetiky a informatiky ve spisovatelské veřejnosti a na tematiku literárně-historickou. Formou elektronických knih vyšly eseje a studie „Z Parnasu do Českého lesa. Josef Abraham a Jack Flor, nezapomenutí umělci Domažlicka“, “Pomník Jana Sladkého Koziny, fenomén a svědectví“ (obě 2010),Cesty a tvorba Jozefa Kelemena. Rozměr života“, „Literatura v proměnách světa počátku tisíciletí. Nad elektronickými projekty uměleckých sdružení V-ART“ (2011), „Slovo k životu a dílu Jana Vrby básníka“ (2012), „Druhý život spisovatele Jindřicha Šimona Baara“, „Okrajem k románové tvorbě Karla Matěje Čapka-Choda“, „Spisovatel, komentátor a literární dokumentarista Jack Flor“ (2013), „Mnémosyné, nová dobrodružství“ a „Příznačné v umělecké reflexi přírody literaturou Podčerchoví“ (2014).



banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB