Nenáročným jenom dluhopis

Email Tisk PDF

logo SZSCo na věci nejhoršího – splatnost dluhopisu časově neomezena. Vystavil jej Havlíček Brain Team z Prahy, Přemyslovská 11, přičemž sumární položku vykalkulovali Milan Čechura, Markéta Čekanová, Ivo Fencl, Jiří Hlobil, také Tamara Kopřivová, také Daniela Kovářová a ještě Jaroslava Málková, s ní Květa Monhartová, Jitka Prokšová, David Růžička, Jan Sojka, Marie Špačková a Vlasta Špinková, Zdenka Ulčová-Gallová, k tomu Eva Válková či Marek Velebný a s nimi řada dalších.

 

 

 

Jde tedy o (případně i bývalé) členy Střediska západočeských spisovatelů. Za svůj Plzeňský literární almanach 2015 si naúčtovali kupodivu nepříliš, a to vzdor přítomnosti několika tvůrců těšících se přízni čtenářských komunit i kulturních a správních institucí. Tak třeba Karla Erbová je dvojnásobnou laureátkou Ceny Bohumila Polana, jméno Václava Grubera vyslovují s úctou i v Německu, Josef Hrubý si došel pro cenu Magnesia Litera (2011), přičemž za další dva roky byl poctěn Uměleckou cenou města Plzně za celoživotní dílo. Také Janu Sojkovi se dostalo uznání Cenou Bohumila Polana a k té Alena Vávrová přidala ještě cenu Pražské imaginace od Nadace Bohumila Hrabala.

A nejde jen o tyto tvůrce. Myšlenkové specifikum vtiskl své tvorbě Lubomír Mikisek, originální kompozice literatury, filozofie a etiky se daří Karlu Pexidrovi, umělci vícestranně nadanému, podobně jako jím je Květa Monhartová.

Ale…

Ale kdo si to chce dělat šoufky z příliš vážných věcí?!

Cenu Bohumila Polana do září 2015 nedostali: Markéta Čekanová, Václav Gruber, Jiří Hlobil, Bohumil Jirásek, Jiří Kolář Doubravický (už ji nedostane), Jaromír Komorous, Tamara Kopřivová, Daniela Kovářová, Květa Monhartová, Jitka Prokšová, David Růžička, Marie Špačková, Vlasta Špinková, Vlastislav Toman, Zdenka Ulčová-Gallová… Zatím nevybyla ani na Evu Válkovou, ani na Marka Velebného.

Na stránkách Plzeňského literárního almanachu 2015 se více dařilo takovým, kteří nepohrdají stránkami věstníku Plzeňský literární život. My však máme na zřeteli, jaké to protiklady Plzeňský literární almanach 2015 vůbec nabízí. Totiž. Je-li čtenář do té míry urážen, že musí vstřebat téměř tři stránky triviálně laciného, místy spíše hloupoučkého humoru („All inklusive aneb z deníčku důchodce“) Milana Čechury (*1949), tak potom od Karly Erbové (*1933) je přínos do knihy („Cíp jejího šatu“) přímo velkorysou obětí.

Jiní tři - Květa Monhartová (*1938), Jaromír Komorous (*1951), Jan Sojka (*1973) - jako by se dohodli: zůstali u jednostránkových reflexí pocitových stavů chvályhodně nezávislých reprezentantú tří generací.

Sotva, jen sotva může recipient s uměním literární stylistiky obeznámený tolerovat neumětelství několika sice ambiciózních, nicméně laborujících v logice významotvornosti.

V tomto směru mimořádně „vynikl“ Jiří Kolář Doubravický (1935 – 2015), kterému se nevyplatil pokus své drobné texty "vyzdobit". Napsal třeba: „Hloubavé ticho, a přec slyšíš lehké čeření. V zákmitech okamžiků šumí tvá krev…“ („Lehké čeření“). Jinde: „Je čas, jeden z mnoha, kdy nevíme, z které kosmické laboratoře jsou zadávány příkazy s pravidelností kosmického rychlovlaku.“ („Je čas poohlédnout se po něčem starém“)

Naopak zákaznice Jitky Prokšové (*1952) „se zastaví v ošuntělém penzionu“. („Tři příběhy“) Je jen dobře, že pracovní kostým číšníka ošuntělý patrně nebyl.

To před paní Trepkovou z literární dílny Vlasty Špinkové (*1950) „tady byl najednou ještě větší prostor pro rozvinutí fantazijních představ“. („Veliký rozsévač“) Bože, mít takové štěstí i my!

Editorka Daniela Kovářová napsala v prologu mimo jiné toto: „Koneckonců i přijetí této sbírky mezi lidem českým, a zejména západočeským, ovlivní, zda v dalších letech budeme v započatém díle pokračovat.“

Jsou-li záměry výboru západočeské organizace literárních autorů (ne každý je tam spisovatel!) až tak chvályhodně ambiciózní, zdá se nám, že je nejvyšší čas přidat na nárocích. Pokud Daniela Kovářová opravdu věří, „že každý“, citujeme, „z mých kolegů ve Středisku je svébytným drahokamem", pak se vskutku, ale vskutku mýlí. A publikuje-li přiznání k tak bezpříkladné domýšlivosti dokonce v knize, potom literaturo, jestlipa si tám za vodami ňák pomůžeš?

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Miroslav Vejlupek

foto osobní5Narodil se v chodské metropoli Domažlicích (*1952). Byl ze zakladatelů uměleckého uskupení Občanské sdružení V-ART a v letech 2000 – 2004 editoval jeho filozoficko-umělecký projekt Litterate /28,086. Kolem projektu vznikla virtuální komunita tvůrců a recipientů připojujících se ze šedesáti zemí všech obydlených kontinentů. Knižně debutoval novelou „Chlapi se nebojí“ (1979) a románem „Hlava plná mozolů“ (1981). Poté tvorba samizdatová. Do literatury se vrátil novelistickým triptychem  „Vyvřeliny“ (1998) a sbírkou povídek „Nemocný život“ (1999). Následovaly čtyřdílný literárně-historický soubor  „Dějiny literárně-výtvarného útvaru Litterate“ (2002-06),  románová tetralogie „Země podvedená“ (2009), výběr z literárních a publicistických textů „Cílová rovina“  (2010), cyklus drobných próz „Stoly“ (2011) a próza „Sezona strachu“ (2014).

Od roku 2010 se zaměřuje programově na popularizaci kybernetiky a informatiky ve spisovatelské veřejnosti a na tematiku literárně-historickou. Formou elektronických knih vyšly eseje a studie „Z Parnasu do Českého lesa. Josef Abraham a Jack Flor, nezapomenutí umělci Domažlicka“, “Pomník Jana Sladkého Koziny, fenomén a svědectví“ (obě 2010),Cesty a tvorba Jozefa Kelemena. Rozměr života“, „Literatura v proměnách světa počátku tisíciletí. Nad elektronickými projekty uměleckých sdružení V-ART“ (2011), „Slovo k životu a dílu Jana Vrby básníka“ (2012), „Druhý život spisovatele Jindřicha Šimona Baara“, „Okrajem k románové tvorbě Karla Matěje Čapka-Choda“, „Spisovatel, komentátor a literární dokumentarista Jack Flor“ (2013), „Mnémosyné, nová dobrodružství“ a „Příznačné v umělecké reflexi přírody literaturou Podčerchoví“ (2014).



banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB