Spisovatel - a k tomu ritualista. Karel Matěj Čapek-Chod!

Email Tisk PDF

Čapek Chod 1860Je dvacet dva hodin čtyřicet minut. Je čtvrtek třetího listopadu devatenáct set dvacet sedm. Po těžké operaci střevního nádoru dodýchal v Podolském sanatoriu člověk, o němž literární a divadelní kritik Jindřich Vodák napsal, že „našel nadšené vyznavače právě a spíše také v mladších řadách, byl v nich s upřímnou horlivostí stavěn všude na první místo a čten i vykládán se zjevnou zálibou jako mistr mistrů, jako hlava zvlášť bystrá, úrodná a moderní“.

 

 

Čtenář se zřejmě dovtípil – to zemřel spisovatel. Karel Matěj Čapek-Chod. Stalo se tak několik málo dnů – a řekněme hodin – poté, kdy ministr školství a národní osvěty prohlásil Čapka-Choda laureátem Státní ceny za literaturu. Té cti se dostalo Čapku-Chodovi už potřetí, tentokrát za román Řešany – právě ve dvacátém sedmém poprvé vydaném.

Tím uznalým ministrem je Milan Hodža, v pomateném čase předválečném předseda vlády, jenž v devátém roce pojal za manželku Irenu Pivkovou. Čapek-Chod přivádí ve třiadvacátém do literárního komparsu mladého Československa továrníka Rudolfa Pivku – ten přijde o rozum v bizarně pomateném kruhu rodinném...

Život vskutku tvoří příběhy vyrážející dech v každém společensko-historickém románu veřejného dění. Jsou to příběhy  nefabulované a v různé míře až absurdně komplikované. Spisovatel ovšem fabulovat musí a tak donutí k pravidlům hry třebas –, ví už čtenář, takového démona bizarnosti. A romanopisec Karel Matěj Čapek-Chod z takových spisovatelů je.

Byť naprosto nepodceňujeme Čapkovu-Chodovu tvorbu celoživotní, půjde nám v tomto textu o bizarnost jako filozofii nad jiné hutně vyjevenou v prvním spisovatelově čtenářsky přeúspěšném románu Turbina – třebaže čtyř set stránkovém, v jediném roce napsaném i vydaném: 1916.

V Turbině, ostatně čtenářským publikem proto milované, že šlo o tematické i filozofické novum (!), autor předestřel, jak bude v jeho podání gradovat pesimistické nazření života individuální lidské bytosti i života kolektiva lidských bytostí: totiž od ironie (nu i výsměchu) přes grotesknost až k bizarnosti dekorované tragikomikou.

Ano, Čapek-Chod už se pohybuje zatím jen na okraji, ale přece jen (vlastního, osobitého) výhonku existencialismu, po světové válce tak výrazně se prosadivšího v německé literatuře. Právě ten Čapek-Chod, který je autoritami jednou srážen na čítankového naturalistu, druhdy naopak spontánně veleben jako do detailů jdoucí realista, právě ten Čapek-Chod nás snadno donutí pochopit bizarnost v jeho příbězích jako  n á s t r o j  s v ě t o n á z o r o v ý . Turbina je v Čapkově-Chodově románu pojem trojvýznamový: poprvé importované výkonné technické zařízení, dvorním radou a továrníkem Úllikem objednané pro povznesení hospodářských výsledků upadající firmy (a také pro znovunabytí společenské vážnosti rodiny), potom Úllikem souběžně a účelově založená akciová společnost k obrábění dřeva a výrobě klavírů Harwey, nu a naposledy přezdívka smíšků adresovaná slečně Klementině Úllikové, velmi talentované pěvkyni.

Již výše poukázáno na autorův fabulační systém vygradovávající příběhy od ironického výsměchu přes grotesknost až k (sarkastické) tragikomedii. Příklad toho. Pro bardějovského Žida Leiba Blumendufta, takto mezinárodního šejdíře, je převelikým problémem vnější úprava hlavy tak, aby si v pražské společnosti nenadělal ostudy. Ale je žensky trpělivý a úzkostlivý, přepečlivý autovizážista, grimasami a posunky do zrcadla se povzbuzující, až z toho ortodoxního Žida opravdu vyumělkuje laxního Pražáka. Co na to On? Je přece šábes! (Šábes nešábes, v Blumenduftově hierarchii hodnot je na té nejvyšší příčce kšeft, potažmo peníze, velké peníze.)

Grotesknost, ta je vůbec nejsvrchovanějším spisovatelovým mistrovstvím. Když je Blumenduftovi předložen falzifikát i předloha středověkého spisu, padělateli Freyovi nedělá žádnou potíž objednavatele Blumendufta zmást tak, že ten ani nedokáže rozpoznat co originál a co padělek.

Jenže aby toho nebylo málo: též domnělý originál, Blumenduftovi za úplatu zapůjčený londýnským knihovníkem, je ve skutečnosti falzifikát – z jednostejné dílny Freyovy.

Tragikomičnost? Havárie sotva spuštěné reakční turbíny poničí Freyovu věž, pětadvacet let mu skýtající bydlo, a pitvorný krasavec, který je složkou maniaka, dětiny, šarlatána a umělce,

vyvine to největší možné úsilí, aby přesvědčil milenku, že musí bortící se prastarou stavbu bez omeškání opustit, on že chce v troskách zemřít. (Narodil se zde, zemře zde!) Jen ovšem zví, že milenka nosí pod srdcem jeho dítě, zatouží být žijícím tátou. Z nejvyššího místa věže ho ještě poprosí o záchranu jeho kotě – a tomu Frey nedokáže odmítnout. Když zvířátku po akrobatickém čísle přece jen pomůže, zřítí se i s ním z věže do řeky a zemře.

Vzdor tomu, že posledních dvacet třicet stran románu jakoby nedopsala spisovatelova tvůrčí invence, ale rutinně popisné pero novináře, opouští čtenář děj, do něhož vtažen, jen velmi nerad. Tvůrcův smysl pro bizarní, jak jsme již napřed zmínili, je v literatuře první třetiny dvacátého věku nepřekonán. Připodotkneme-li pouhou namátkou, že básník Antonín Vondrejc se ožení s matkou své dcery upoután na smrtelné lože, přičemž – bezmocný, všemu odevzdaný – z téhož lože vidí novomanželčinu koketérii s lékařem jej ošetřujícím  (pomysleme, je to ženský lékař!), nejeden čtenář se patrně zeptá, měl-li Karel Matěj Čapek-Chod vůbec rád lidi, nebyl-li misantropem. A rozpomeneme-li se na nevěstu Evičku Hirschauerovou-Pivkovou opustivší lože novomanželské, aby svatební noc strávila v posteli sochaře Viléma Rozkoče, načež se úřední manžel zastřelí, odpovíme si ovšemže, že takový spisovatel člověka přece rád mít nemohl.

Jaká, jaká mýlka! Křivdili bychom Čapkovi-Chodovi velice. Nešťastný člověk, to ano, ale... Ale jenom si namátkou povšimněme! Po devastující havárii diletantsky zvoleného typu turbíny a po zpackaném debutu Klementiny na scéně Národního divadla přetrvává jako jediná nezničitelná hodnota ryzí cit – ten otcovský ke Klementině, ten Klementin k otci.

Napsal sice Josef Šach (1949), že Karel Matěj Čapek-Chod „nosil často masku, protože mnoha ranami zasažen a mnoha lidmi zklamán, nedovedl nabýti plné důvěry k lidem“, a napsal stejný Josef Šach, že „tento rys jeho povahy nezůstal bez vlivu na literární tvorbu“, my vzdor tomu všemu soudíme, že zpoza bezútěšnosti, jíž jsou autorovy romány plny, prosakuje do samé historie literatury duchovní portrét humanisty, důvěru majícího především v člověka prostého. Právě takovému spisovatel vpisuje do osudových zápletek naději či rovnou perspektivu.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Miroslav Vejlupek

foto osobní5Narodil se v chodské metropoli Domažlicích (*1952). Byl ze zakladatelů uměleckého uskupení Občanské sdružení V-ART a v letech 2000 – 2004 editoval jeho filozoficko-umělecký projekt Litterate /28,086. Kolem projektu vznikla virtuální komunita tvůrců a recipientů připojujících se ze šedesáti zemí všech obydlených kontinentů. Knižně debutoval novelou „Chlapi se nebojí“ (1979) a románem „Hlava plná mozolů“ (1981). Poté tvorba samizdatová. Do literatury se vrátil novelistickým triptychem  „Vyvřeliny“ (1998) a sbírkou povídek „Nemocný život“ (1999). Následovaly čtyřdílný literárně-historický soubor  „Dějiny literárně-výtvarného útvaru Litterate“ (2002-06),  románová tetralogie „Země podvedená“ (2009), výběr z literárních a publicistických textů „Cílová rovina“  (2010), cyklus drobných próz „Stoly“ (2011) a próza „Sezona strachu“ (2014).

Od roku 2010 se zaměřuje programově na popularizaci kybernetiky a informatiky ve spisovatelské veřejnosti a na tematiku literárně-historickou. Formou elektronických knih vyšly eseje a studie „Z Parnasu do Českého lesa. Josef Abraham a Jack Flor, nezapomenutí umělci Domažlicka“, “Pomník Jana Sladkého Koziny, fenomén a svědectví“ (obě 2010),Cesty a tvorba Jozefa Kelemena. Rozměr života“, „Literatura v proměnách světa počátku tisíciletí. Nad elektronickými projekty uměleckých sdružení V-ART“ (2011), „Slovo k životu a dílu Jana Vrby básníka“ (2012), „Druhý život spisovatele Jindřicha Šimona Baara“, „Okrajem k románové tvorbě Karla Matěje Čapka-Choda“, „Spisovatel, komentátor a literární dokumentarista Jack Flor“ (2013), „Mnémosyné, nová dobrodružství“ a „Příznačné v umělecké reflexi přírody literaturou Podčerchoví“ (2014).



Akademie Literárních novin vás zve na kurz

Soudobé československé a české dějiny – významná výročí 2018

Lektory kurzu jsou vědečtí pracovníci Ústavu soudobých dějin Akademie věd České republiky

Oldřich Tůma a Jiří Kocian.

Kurz se zabývá československými a českými soudobými dějinami v souvislosti s významnými výročími roku 2018: 1918 vznik samostatného státu ČR, 1938 Mnichovská dohoda, 1948 komunistický převrat a 1968 konec Pražského jara, a to v kontextu mezinárodních souvislostí včetně studené války.

Středa a čtvrtek 10. a 11. ledna 2018 * 10:00 hod. až 16:00 hod. * 20 účastníků * Korunní 810/104, budova D, Praha 10-Vinohrady * 2400 Kč včetně oběda a občerstvení

Kurz je akreditován MŠMT ČR

AKADEMIE.LITERARKY.CZ

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB