Senzitivita a lyričnost – to jsou „Písecké oblázky“



písecké oblázky obal(1) „V patnácti letech jsem se zamilovala do Jana Ratkina, šestnáctiletého chlapce, který měl duši bouřliváka. Je hlavní postavou psychologického románu Fráni Šrámka „Stříbrný vítr“. Myslím si, že stříbrný vítr pocítí každý mladý člověk a nemusí žít v Písku. Každý z něj může čerpat sílu, raduje se s ním a někdy i smutní. Je o první lásce, naději i víře.“

 

 

Národ knihovnic a knihovníků bývalou vedoucí oddělení regionální literatury v olomoucké okresní knihovně dodnes ctí, uznává její erudici i tvořivost a cit estetický. Ostatně jak jinak by mohla slout publicistkou (Telegraf; Kdy, kde, co v Olomouci…) bibliografkou a medailonistkou (se slabostí pro Helenu Lisickou, 1982; Karla Hynka Máchu, 1986; Josefa Ladu, 1987; Zdeňka Janíka, 2008 a jiné a jiné), neúnavnou regionalistkou (zakládající členkou Literárního klubu Olomouc, členkou Vlastivědné společnosti muzejní v Olomouci; autorkou Slovníku osobností Valašska, studie Haná v dětské literatuře…) a nakonec i bloggerkou (http://otavinka.blog.cz/)

Její jméno znají též Písečtí, a město samo – říká ona – „se natrvalo zapsalo do mé duše.“ Co na tom divného? Na svět poprvé pohlédla sice z Českých Budějovic (to se psal třináctý říjen pětačtyřicátého), ale první dvě dekády jejího žití jsou písecké. V Písku rostla, jak jen to (rozmáchlý) život dovolil a (kultivovaný) život, ten si ji vypodobnil k obrazu svému. „Pozorovat kapky, jak pleskají o hladinu řeky, nad kterou se vznáší lehký opar anebo se dívat na duhu, která se jako slavobrána klenula na nebi, opravdu neznám nic krásnějšího. V těchto vzácných chvílích mne napadaly verše o lásce, přírodě i letních radovánkách. Někdy se mi zdálo, že déšť je jakoby oddechovým časem léta. Sluníčko zašlo za mraky a horký vzduch osvěžen kapkami vody dodal do atmosféry milióny perliček, které posilovaly dech živototvárnou energií. Pamatuji na čas mých sedmnácti let, kdy jsem se ráda líbala v dešti či dokonce bosa šla v bouřce přes náměstí, kde byly ohromné louže odrážející obrazy historických domů jako od nějakého malíře. O rok později jsem si psávala volným veršem básně o dešti, mrholení, duze i mlze a nechala jsem se unášet jarní a letní fantasií daleko za realitu všedního dne. Někdy ta mokrá písmenka sezobl racek na kamenném mostě, jindy vyschla a ztratila se úplně.“

Nenaznačujeme pranic. Sami se rozpomeňme, jak k tomu došlo, když si dětskou duši získala kniha a zůstala s ní na celá desetiletí. Mezi vzrostlejšími dětmi nebylo málo takových, které duchovně souzněly s literárními postavami, jakou byl třeba …

„Jde o titul knihy Antoine de Saint-Exupéryho „Malý princ“. V různých údobích vás tato kniha zaujme jinak. Nejvíce jsem si ji doslova vychutnávala v patnácti letech a pak v osmnácti. Dodnes umím některé pasáže nazpaměť.“

My známe zpaměti její jméno. Hana Ševčíková.

 

(2)

„Když je člověk mladý, tak většinou z domova prchá, protože si myslí, že všude jinde to bude lepší. Záhy zjistí, že vše je jinak, ale cesta zpět už není možná. Provdala jsem se na Moravu, do krásného královského města, které mne očarovalo svými památkami i zelení. Upnula jsem se na knihovnu, abych nějak přežila prvních deset let s manželovou maminkou.“

Hana Ševčíková (na obrázku vpravo) se v pohádkovém městě, jímž kráčela historie, setkala s pány básníky Janem Čarkem, Františkem Hrubínem a Ladislavem Stehlíkem. To Ševčíková archiv M Vejlupekbyl návdavek ke stovkám a tisícům stránek, v kterých se kolem své osy otáčel svět a v tom světě velcí i malí vzývali prozřetelnost, aby právě jejich příběhy patřily k těm šťastnějším.

Také Hana Ševčíková napsala příběh lásky. Totiž lásky k Písku - a s příběhem své vlastní curriculum vitae. Ono nebylo možno jinak.

Písecké oblázky“ – dala své knížce jméno a připsala ji in memoriam manželu Janovi, který odešel dva roky před zlatou svatbou. Připadla by na tento rok. Nezmínit se o tom, co dělá Ševčíkové knížku ozvláštnělou, by znamenalo čtenáře podvést a venkoncem podvést i samu autorku. Poměrně útlá publikace totiž je skutečně oblázkovou.

 (Pelhřimov: Nová tiskárna Pelhřimov, nákl. vl., 2015. Foto autorka a Antonín Mareš.)

Ševčíkové oblázky jsou trojího druhu. První v barvě lyrických memoárků, jiné jsou z nosičů slok a ještě další mají původ ve fotoobjektivech. Aby se přesvědčivě vyznala ze vztahu k městu svých dětských a dorosteneckých let, k tomu Haně Ševčíkové stačilo sotva padesát stran. Máme za povinnost neopomenout, jaká lidská individualita oblázky nastřádala: Ševčíková nazírá lidi očima člověka vědoucího a skrze sebe samu povznáší člověkovu pouť časem a vůkolním fyzickým koloritem z toho nejosobnějšího do obecně platného. Činí tak po způsobu filantropa. Za estetického účinku její nedělitelné umělecké trojkompozice etud, strof a (foto)obrazů vyvstává v našem vědomí potřeba co možná nejadekvátnější reflexe. V té naše představivost vytvořila za stórou snivosti nápadný obelisk ze shloučených duchovních krystalů neobyčejně vnímavého jedince a o nic méně obelisk otisků staleté práce tvořivých generací a tisícileté práce neznavených přírodních živlů.

Memoárové etudy autorky „Píseckých oblázků“ nejsou výlevem emocí vzkypělých v roce  životního jubilea. Jsou nastřádané v blogu „Píseček“  za období let 2008 – 2015. Jestliže na jeden takový oblázek Hana Ševčíková napsala „možná, že jsem díky knihám žila i druhý život“, je to jediný moment, kdy chceme s autorkou polemizovat: nikoli možná, nýbrž dozajista, nazdáváme se.

Miroslav Vejlupek (Čerchovský)

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Čtvrtek, 24 Prosinec 2015 11:22 )  

Miroslav Vejlupek

foto osobní5Narodil se v chodské metropoli Domažlicích (*1952). Byl ze zakladatelů uměleckého uskupení Občanské sdružení V-ART a v letech 2000 – 2004 editoval jeho filozoficko-umělecký projekt Litterate /28,086. Kolem projektu vznikla virtuální komunita tvůrců a recipientů připojujících se ze šedesáti zemí všech obydlených kontinentů. Knižně debutoval novelou „Chlapi se nebojí“ (1979) a románem „Hlava plná mozolů“ (1981). Poté tvorba samizdatová. Do literatury se vrátil novelistickým triptychem  „Vyvřeliny“ (1998) a sbírkou povídek „Nemocný život“ (1999). Následovaly čtyřdílný literárně-historický soubor  „Dějiny literárně-výtvarného útvaru Litterate“ (2002-06),  románová tetralogie „Země podvedená“ (2009), výběr z literárních a publicistických textů „Cílová rovina“  (2010), cyklus drobných próz „Stoly“ (2011) a próza „Sezona strachu“ (2014).

Od roku 2010 se zaměřuje programově na popularizaci kybernetiky a informatiky ve spisovatelské veřejnosti a na tematiku literárně-historickou. Formou elektronických knih vyšly eseje a studie „Z Parnasu do Českého lesa. Josef Abraham a Jack Flor, nezapomenutí umělci Domažlicka“, “Pomník Jana Sladkého Koziny, fenomén a svědectví“ (obě 2010),Cesty a tvorba Jozefa Kelemena. Rozměr života“, „Literatura v proměnách světa počátku tisíciletí. Nad elektronickými projekty uměleckých sdružení V-ART“ (2011), „Slovo k životu a dílu Jana Vrby básníka“ (2012), „Druhý život spisovatele Jindřicha Šimona Baara“, „Okrajem k románové tvorbě Karla Matěje Čapka-Choda“, „Spisovatel, komentátor a literární dokumentarista Jack Flor“ (2013), „Mnémosyné, nová dobrodružství“ a „Příznačné v umělecké reflexi přírody literaturou Podčerchoví“ (2014).

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB