Literární pohlednice: Ze Zahořanska (2)

Email Tisk PDF


Záhořansko kaplička vyrez foto M VejlupekV začátcích svého literárního pokusnictví jsem psala, jen když jsem sehnala papír." M.L.

Literární pohlednice: Ze Zahořanska (1]

 


Nemáme iluze, že by geometrickým vyjádřením člověkova života měla být přímka, a jen infantilní může takto nazřít maratonský běh společenský. Jacku Florovi vyšla v sedmatřicátém třetí, žel poslední kniha. V sousedních Oprechticích se v sedmatřicátém narodila Miloslava Ledvinová.

 

Ze Stanětic do Oprechtic jsme to měli všeho všudy dva kilometry.

 

Čtenář nejspíš neví, kdo je Miloslava Ledvinová. Takový ona má úděl, tvůrkyně z plzeňského literárního kruhu. Povolaný znalec tamní literatury Viktor Viktora o ní napsal: „Miloslava Ledvinová píše pro náročného čtenáře. Její knihy jsou spíše zpověď a hledání. Je velká škoda, že stále je známa spíše v našem regionu a širší čtenářské publikum ji ještě neobjevilo."

 

Ledvinová se narodila v rodině dobře si stojícího hospodáře dvacátého čtvrtého listopadového dne toho roku, kdy v Lánech zemřel první prezident republiky. O tom děvčátko Miluše nic neví: jejího osudu se zmocní dějinná přítomnost republiky poválečné a poúnorové. Když je Miluši třináct, maminka podlehne (kolektivizace zemědělství se zovoucímu) dramatu, ve venkovském společenství se odehrávajícímu. Když je Miluši čtrnáct, tatínka, který vstup do družstva nepodepsal, odsoudí prý za "sdružování proti republice" na dva roky do vězení. Stráví je v jáchymovských uranových dolech.

 

Tak se začal odvíjet proklatě bouřný, půlčtvrtého desetiletí se táhnoucí příběh nešťastného člověka, příběh člověkova lidského zdegradování a lidskoprávního znevolnění.

 

Předně se Miluši zkomplikovala cesta ke vzdělání. Na střední školu nesměla. Vyučila se tedy elektromechaničkou a po peripetiích na Večerní škole pro pracující přece nastoupila do denního studia Jedenáctileté střední školy v Plzni. Nedostudovala. „Našel" si ji školní inspektor, kdysi ředitel osmiletky ve Kdyni, a ten když se zakousl, už nepustil: Miloslava byla vyloučena ze studia rok před maturitní zkouškou.
To se psal letopočet 1954. Miluše smí jen tam, kde je na ni dobře vidět a odkud ona sama nevidí takřka nikam: do rostlinné výroby a na traktor oprechtického jézetdé.

 

(Hoře narůstá. Je to ovšem hrdé a tvrdošíjné hoře - nikdy se vnitřně nepoddá, nikdy nesmíří a - neodpustí. I vzdoru se odváží, za ten je však vždycky neslitovně ztrestáno.)

 

Ta žena duševně živoří na samé periferii společnosti s jen velmi zřídkavými a pouze krátkodobými šancemi uniknout. Jako v osmašedesátém. Miloslava Ledvinová se seznámila s plzeňským literárněspolečenským prostředím, časopisecky publikovala několik drobnějších textů, dostala povolení k cestě do Států a – když se koncem roku vrátí, soukolí nepřízně opět pracuje na zmaru její plnohodnotné existence. Pracuje následujících jednadvacet let – více jak třetinu člověkova produktivního života.

 

Do roku 1969 působí Ledvinová jako dělnice v Jednotném zemědělském družstvu Oprechtice, v sedmdesátých letech opět jako dělnice v plzeňských Dílnách pro opravu vozidel a v letech osmdesátých jako dělnice ve Škodě Plzeň.

 

- - - Blížila se jí už šedesátka, když knižním debutem „Bratři" (1995) dosáhla k takzvané velké literatuře. V polistopadovém politicko-společenského klimatu už jí pravidelně vycházejí neoddechová literární díla (po „Bratrech" kupříkladu prózy „Otec a syn", 1977, a „Kateřina", 2000). Vděčí za to Středisku západočeských spisovatelů a Magistrátu města Plzeň. Ví to.

 

- - - Přehouplo se sedmé desetiletí bytí, když obrazení kdyňského periferního venkova padesátých let završilo „Víření" (2008) a Miloslava Ledvinová si odnesla Plzeňskými považovanou Cenu Bohumila Polana. Jedno z mála společenských uznání, které se jí kdy dostalo, když uvyklá spíše stihomamu zavilých. Když smířena s odříkáním. („V začátcích svého literárního pokusnictví jsem psala, jen když jsem sehnala papír.")

 

Na straně „Dal" autorské rozvahy má oprechtická rodačka Miloslava Ledvinová, do Plzně natrvalo přesídlivší v osmdesátém třetím, osm knih próz. Nedopsala ještě. Kritik Bohumil Jirásek o Ledvinové míní, že sepětí s přírodou na Kdyňsku, s domovem i se společenským bičováním v ní prohlubovaly vážnost, pokoru a mlčení. Pokory a mlčení jsme si nepovšimli. Míní-li kritik, že spisovatelčiny příběhy vstupují do bezčasí a nadčasovosti, čímž se stávají i podobenstvím a realita splývá s mýtem, netvrdíme, že za maratonského běhu společenského to není možné. Je.

 

Máme to štěstí, že nám literární tvůrkyně Miloslava Ledvinová pomůže uvidět nitro: „Hlavním motivem každé mé prózy je hledání lásky. Moji hrdinové ji nenajdou. Odcházejí ze života, aniž by lásku poznali."
V pokoře před životem, který je silný tak, že troskám navzdory přerodí se v architekta inteligentního existování, dopsali jsme na druhou literární pohlednici ze Zahořanska fragment básně: „Borcení jsem neměl rád / k vášním obrátil se zády / v přízni Apollona byl jsem hrát / bídě světa vzpurné tóny."

 

Zahořansko vzpurné, Zahořansko plodivé, vyrovnané Zahořansko... Byli jsme tam, a nejspíš se vrátíme...

 

 

Záhořansko M Ledvinove foto M VejlupekZáhořansko kaplička

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Titulky k fotografiím (foto autor):
1 – V této chalupě se začal odvíjet životní příběh příští spisovatelky Miloslavy Ledvinové.
2 – Dominantou vesničky Oprechtice na Kdyňsku je kaple zasvěcená Povýšení sv. Kříže.

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pondělí, 08 Září 2014 08:18 )  

Miroslav Vejlupek

foto osobní5Narodil se v chodské metropoli Domažlicích (*1952). Byl ze zakladatelů uměleckého uskupení Občanské sdružení V-ART a v letech 2000 – 2004 editoval jeho filozoficko-umělecký projekt Litterate /28,086. Kolem projektu vznikla virtuální komunita tvůrců a recipientů připojujících se ze šedesáti zemí všech obydlených kontinentů. Knižně debutoval novelou „Chlapi se nebojí“ (1979) a románem „Hlava plná mozolů“ (1981). Poté tvorba samizdatová. Do literatury se vrátil novelistickým triptychem  „Vyvřeliny“ (1998) a sbírkou povídek „Nemocný život“ (1999). Následovaly čtyřdílný literárně-historický soubor  „Dějiny literárně-výtvarného útvaru Litterate“ (2002-06),  románová tetralogie „Země podvedená“ (2009), výběr z literárních a publicistických textů „Cílová rovina“  (2010), cyklus drobných próz „Stoly“ (2011) a próza „Sezona strachu“ (2014).

Od roku 2010 se zaměřuje programově na popularizaci kybernetiky a informatiky ve spisovatelské veřejnosti a na tematiku literárně-historickou. Formou elektronických knih vyšly eseje a studie „Z Parnasu do Českého lesa. Josef Abraham a Jack Flor, nezapomenutí umělci Domažlicka“, “Pomník Jana Sladkého Koziny, fenomén a svědectví“ (obě 2010),Cesty a tvorba Jozefa Kelemena. Rozměr života“, „Literatura v proměnách světa počátku tisíciletí. Nad elektronickými projekty uměleckých sdružení V-ART“ (2011), „Slovo k životu a dílu Jana Vrby básníka“ (2012), „Druhý život spisovatele Jindřicha Šimona Baara“, „Okrajem k románové tvorbě Karla Matěje Čapka-Choda“, „Spisovatel, komentátor a literární dokumentarista Jack Flor“ (2013), „Mnémosyné, nová dobrodružství“ a „Příznačné v umělecké reflexi přírody literaturou Podčerchoví“ (2014).



Akademie Literárních novin

vás zve na kurz

Problémy současné češtiny

Kurz je určen všem těm, kteří denně pracují s naším rodným jazykem, nebo těm, kteří o něm rádi přemýšlejí a uvědomují si, jak se mění. Budeme mluvit o tom, jak se dnes mluví a píše, a zaměříme se i na to, proč se nám v jazyce něco nelíbí. Na příkladech konkrétních jazykových provinění proti správné češtině si ukážeme dnešní nejčastější chyby ve vyjadřování psaném i mluveném v úřednických, reklamních i mediálních textech.

3. prosince od 10:00 do 16:00 hod.

AKADEMIE.LITERARKY.CZ

Telefon: 234 221 131

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB