To nám naši Turci neměli dělat!

Email Tisk PDF

Němečtí Turci ilustraceErdogan to u Turků žijících v Německu vyhrál, aneb český pohled na Turky v Německu.

 

 

 

 

Bílé Turecko v Blatničce
Do vinárny Blatnička v Michalské ulici vešla před časem drobná černovláska s obličejem jako panenka, usadila se na barové židličce a požádala o jídelní lístek. 
Vybrala si jídlo se spoustou zeleniny, které přišlo na obrovském talíři. 
Napadlo mě, že doba potřebná k tomu, aby byl celý obsah talíře přepraven na místa, kde bude předán odpovědným orgánům, bude spíše delší než kratší a dala by se zpestřit nějakou konverzací.
Pokus byl úspěšný. Slovo dalo slovo a za chvíli řeč takzvaně plynula.

Dozvěděl jsem se, že se slečna jmenuje Selin, pochází z Istanbulu a vrací se z Belgie, kde byla navštívit svého přítele.
O Praze už hodně slyšela, tak si řekla, že si tu udělá zastávku a podívá se na město. Nezklamalo ji, naopak.
Studuje medicínu ve druhém ročníku. Mluvila elegantní angličtinou s dobrou slovní zásobou, Evropu měla procestovanou.
Snažil jsem se, aby naše konverzace nebyla příliš náročná a neumenšovala gastronomický zážitek. Kuchař Martin je totiž vyhlášeným mistrem.
Přístupová jednání Turecka k EU a další prekérní otázky jsme tedy neprobírali.

Spíše jsem se pokoušel na evropské poměry současné i minulé nahlédnout z humornější stránky. Překvapilo mne, jak dobře Selin „respondovala“ na české černohumorné historky. Jelikož jsme seděli několik set metrů od kavárny Montmartre, kam chodíval Jaroslav Hašek, dozvěděla se něco i o něm.

O tureckých ženách a dívkách jsem toho moc nevěděl. Pokud jsem měl ale do té doby dojem, že turecká žena je domácí puťka, která chodí dva metry za svým manželem, Selin mě z něj rychle vyvedla.
Předvedla chování individualistické zcestovalé ženy se samostatnými názory, dobrým přehledem o situaci v Evropě a vyhraněným smyslem pro humor – to vše v míře větší než malé, zvláště vzhledem ke svému mládí.

 

Bílí a černí Turci
Na Selininu návštěvu jsem si vzpomněl, když jsem četl reakce na výsledek hlasování „západních“ a hlavně německých Turků při referendu o změně turecké ústavy.
Selin patří jednoznačně k takzvaným bílým Turkům a podle toho také asi volila. Jako bílí Turci se označují vzdělanější sekulární a evropštější obyvatelé velkých měst na západě Turecka s lépe placeným a kvalifikovanějším zaměstnáním. Černými Turky jsou nazýváni obyvatelé východních částí země nebo přistěhovalci odtamtud, zemědělci a venkované, kteří upřednostňují tradiční hodnoty a islám. Erdogan se považuje za Turka černého.

Německá reakce na to, že 63 % německých Turků volilo ve prospěch Erdoganovy změny ústavy, byla hodně odmítavá. Německá média jsou plná úvah a diskusí na toto téma. 

Většina se podivuje, že se Turci žijící v liberální německé společnosti mohou vyslovovat pro utužení poměrů ve své domovské zemi a volit ve prospěch Erdogana.
Považuje se to za určitý druh nevděku:
„Vy si tady žijete v demokracii se svobodným tiskem a lidskými právy a přitom volíte ve prospěch režimu, který směřuje k diktatuře,“ zní častá výčitka.
Sociálně-demokratický poslanec Spolkového sněmu Mahmut Özdemir s tureckými kořeny říká: "Očekávám od lidí, kteří v Německu absolvovali mateřskou školku, školu, odborné vzdělání nebo univerzitu, určitý vděk.“
Objevují se i hlasy, aby se lidé, kteří fandí Erdoganovi, vrátili do Turecka. Připomíná to dobu, kdy byli levicoví kritici v západním Německu posíláni do NDR, „když se jim ten komunismus tak líbí“.

Při průzkumu příčin se dochází k různým výsledkům. Redaktor Respektu Tomáš Lindner, který týden zkoumal situaci mezi berlínskými Turky i dr. Serhat Karakayeali, vědecký pracovník v oblasti migrace z Humboldtovy univerzity v Berlíně s tureckými kořeny, shodně hovoří o tom, že ti, kdo hlasovali pro Erdoganovu reformu, nemají pocit, že by volili cestu k diktatuře.
Jejich chápání demokracie je jednodušší, prostě vyhrává většina, máme tu parlament, tak jaképak strachy z diktatury.
Ve velké většině jsou to lidé z Anatolie, „černí Turci“, kteří nejsou „stavěni“ na nějaké politologické finesy (jako dělba moci zákonodárné, výkonné a soudní, nezávislá média a systém brzd a rovnováh/check and balances). Demokracie, kterou jim nabízí Erdogan, jim vyhovuje, zvlášť, když jim to jako dobrý řečník všechno hezky vysvětlí.
Karakayeali v rozhovoru pro Spiegel online komentuje onu zdánlivou rozpolcenost:
„Podle výzkumů by turečtí státní příslušníci v Německu, pokud by mohli volit, volili z 60 procent sociální demokraty, pak Zelené a Levici. To je diametrálně odlišné od jejich volebních preferencí v Turecku“.

Karakayeali říká: „Tito lidé ale postupují zcela racionálně. V Německu volí strany, které jsou přátelské vůči migrantům nebo vůči dělníkům. Mnoho přistěhovalců pochází z dělnického prostředí. V Berlíně máte Turky, kteří volí stranu Levice a na druhé straně Erdoganovu pravicovou AKP.
Oni si nemyslí, že jsou antidemokratičtí. Považují naopak ústavní reformu a Erdoganovu linii za plně demokratické. Bohužel se jedná o dost primitivní chápání demokracie, u něhož takové věci jako dělba moci a právní stát nehrají roli; hlavním demokratickým výdobytkem je, že většina prostě rozhodne o tom, kudy se půjde.
A že to německá veřejnost nechápe, je jim tureckými státními médii vysvětleno následovně: Němci jsou rasisté a nepřátelé muslimů. Nejhorší je, že na tom něco je. Když má například někdo jméno jako já, bude to mít s hledáním bytu těžší“.
Otázka Spiegelu: „To ale nevysvětluje, proč turečtí voliči v Německu volili tak jednoznačně. Ve Velké Británii a USA to bylo jinak“.
Karakayeali odpovídá:
„V turecké diaspoře v Německu pocházejí lidé z jiných prostředí než v USA, Velké Británii nebo Norsku. Tam se přistěhovalo mnoho těch, kteří utekli před vojenským pučem v roce 1980 nebo pocházejí z jiných sociálních vrstev. Do Německa přišli jako ´gastarbeiteři´ v šedesátých letech jiní lidé.“
Redaktor Lindner upozorňoval v rozhovoru na Radiu Plus na ostré debaty, které se vedou o věci v politických talkshow v německé televizi.

 

Talkshow Maybritt Illnerové a volby
Jedna z hlavních je čtvrteční debata u Maybritt Illnerové na ZDF.
Minulý týden byli pozváni Bülent Bilgi, generální sekretář Unie evropsko-tureckých demokratů, Ali Ertan Toprak, předseda Kurdské obce v Německu, Mustafa Karadeniz, německo-turecký podnikatel z Berlína, Serap Güler, mluvčí sekce Integrace za CDU v zemském sněmu Severního Porýní-Vestfálska a viceprezident Evropského parlamentu Alexander hrabě Lambsdorff. 
Zjednodušíme-li důvody volby pro a proti, rýsují se u hlasů proti jako hlavní důvody přemíra pravomocí, kterými bude prezident Erdogan vybaven i jeho osoba jako taková. Podle odpůrců reformy to vše povede k diktatuře jednoho muže s omezením práv opozice, médií atd.

 

„Erdoganovi němečtí fandové"

Takto byla pojmenována talkshow Maybritt Illnerové minulý čtvrtek (podtitulek – hrdí, frustrovaní, cizí?). Název pořadu kritizoval jediný pozvaný „proerdoganovec“ Bülent Bilgi, který moderátorce Illnerové vyčetl, že Erdogan přece není nějaké fotbalové mužstvo, aby se hovořilo o jeho „fanoušcích“, paní Merkelová má přece taky příznivce a ne fandy (i když byl Erdogan zamlada poloprofesionálním fotbalistou – otec byl ovšem proti a Erdogan musel kopačky schovávat v uhláku).

Když se mluví o německých Turcích, kteří Erdogana podpořili, je si třeba uvědomit, že nešlo o nějakou drtivou převahu. Uvádí se číslo 63 procent (450 000). To jsou ovšem procenta z těch, kdo k volbám šli volili (750 000 z 1 500 000 oprávněných voličů). Spočítáme-li to celkově z počtu Turků žijících v Německu (3 000 000 – 3,5 000 000), vychází nám procent čtrnáct.
To zdůrazňuje místopředseda Evropské komise hrabě Lambsdorff, když vybízí, abychom ode dneška nepovažovali Turky v Německu za nějaký jednotný proerdoganovský blok.

Zatímco o motivech těch, kdo Erdoganovu reformu odmítli, nejsou velké spory, je u jeho příznivců situace záhadnější. Z důvodů, pro které to voliči současnému prezidentovi „hodili“, jsou nejčastěji uváděny následující (možné jsou i jejich kombinace):
O první kategorii – voličích, kteří si nemyslí, že hrozí nějaké zhoršení demokratických poměrů směrem k diktatuře, už byla řeč, prostě hlavní věcí pro ně je – pod Erdoganem to půjde kupředu.
U další velké skupiny se předpokládá, že se jednalo o vzdorovitou reakci na to, že se s nimi v Německu jedná jako s občany druhé kategorie, že německá média Erdogana a poměry v Turecku stále a přehnaně kritizovala. „Erdogan nám dodal pocit hrdosti na naši vlast“. Výsledkem byl prý postoj „tak my to Němcům ukážeme“.
Ve Spiegelu se to označuje jako „diskriminační faktor“. Šéf Turecké obce v Německu Gökay Sofuoglu říká: “Chtěli tak vyjádřit protest proti tomu, co zde už po desetiletí zažívají.“
Mnoho lidí to pokládá za dostatečné vysvětlení, mnozí Němci z toho sebekriticky vyvozují, že jejich snaha o integraci Turků selhala a že se musí snažit dále a lépe.

 

Manžel proti, manželka pro
O téhle kategorii „trucujících“ ovšem nic neví Mustafa Karadeniz, turecko-německý podnikatel z Berlína, který se svojí manželkou představují příkladně tolerantní dvojici, kdy ona volila pro a on proti Erdoganovi. Když se ho moderátorka ptá, zda on chápe manželku a ona chápe jeho, je odpověď kladná. 
Když vysvětluje, proč má pro volbu své ženy pochopení, říká:“Erdogan vypadá dobře, je vysoký (smích v publiku), umí mluvit, nemá za sebou žádné skandály, je příkladným otcem a manželem. V posledních letech dodal sebevědomí ´malému člověku´, stará se i o ty, kteří doma v Anatolii ´zasekli sekeru´ a přistěhovali se do Německa, dává jim hlas.

Když je dotázán, jestli voliči pro Erdogana volili „z trucu“ nebo z opravdového přesvědčení nebo z obou důvodů, Karadeniz odpovídá:
“Nemyslím si, že by to bylo z ´trucu´nebo aby to ´Němcům ukázali´. Až se jednou vrátí, chtějí se prostě vrátit do Turecka prosperujícího.
To, co Erdogan dosud pro Turecko jako prezident a ministerský předseda udělal, bylo i podle Karadenize přínosem, země se značně pozvedla.
Tihle lidé si přejí, aby to pokračovalo, a mají to spojeno s jeho osobou, ne s určitým systémem; v jejich chápání nejde o to, jestli budeme mít nějakého sultána nebo jaká bude demokracie …“.

Karadeniz vysvětluje, jak on sám musel mezi tureckými známými a přáteli obhajovat svoje NE. Vyzýval je, ať mu uvedou něco konkrétního, kde dojde ke zlepšení, ať už v ohledu hospodářském, sociálním nebo politickém.
Nic se nedozvěděl, prostě ti lidé věří „že s Erdoganem bude lépe“, říkají, „počkejme a uvidíme“. Ale na pouhé víře se přeci nedá stavět žádná reforma a změna systému, říká Karadeniz.
Na otázku po politickém nátlaku během kampaně uvádí Karadeniz, jak mu vstávaly vlasy na hlavě, když se doslechl, že se při výuce koránu v německých mešitách ptali vyučující dětí, koho budou rodiče volit nebo když slyšel, že kazatelé v mešitách byli aktivní jako zpravodajci turecké tajné služby. “To jsme v 21. století?“, ptá se německo-turecký podnikatel.

 

Proč jich tolik zůstalo doma?
Když přijde řeč na to, proč byla účast voličů tak nízká – z 1 500 000 oprávněných voličů přišlo k urnám 750 000 (z toho bylo 450 000 pro Erdogana), hovoří Kurd Toprak o tom, že mladí lidé prostě asi takový zájem neměli, ale také o tom, že někteří Turci se na konzulát bojí zajít.
Byly totiž případy, že když si tam zašli, aby se vzdali tureckého občanství, byl jim cestovní pas zabaven a teď se nemají vůči německým úřadům čím prokázat.
Bilgi jako důvod nízké účasti uvádí, že míst, na kterých Turci mohli volit, bylo málo – celkem jen 13 volebních místností. Když byly v Německu evropské volby, bylo míst, na kterých se mohlo volit, 8 000.

Konkrétní výtky na adresu Erdoganovy nové ústavy chce slyšet jediný obhájce prezidenta „v rundě“, Bülent Bilgi, generální sekretář Unie evropsko-tureckých demokratů; ten odmítá, že by šlo o diktátorskou ústavu. „Z čeho tak usuzujete“, ptá se opakovaně Bilgi Serap Gülerové, poslankyně za CDU. Ta odpovídá: „Erdogan parlament zbaví pravomocí“.
Bilgi to odmítá a vysvětluje, že pokud prezident předloží určitý dekret a v této věci už bude existovat usnesení parlamentu, bude prezidentský dekret tímto usnesením zablokován, čili systém „checks and balances“ (takový, jaký je ve Francii nebo v USA) tu bude existovat.
Mimoto může parlament prezidenta i odvolat. Bilgi dále obhajuje novou ústavu a vybízí oponenty, aby mu jmenovali konkrétní body, které jsou podle nich sporné a nemluvili jen v obecné rovině.

Kurd Ali Ertan Toprak žádá výše uváděnou moderátorku Illnerovou o slovo a vybízí ji, ať mu řekne, že pan kolega Bilgi je satirik nebo to prý jinak už nevydrží.
To přece pan kolega nemůže myslet vážně; když maluje idylický obraz vyvážené ústavy podle vzoru USA nebo Francie, Toprak neví, zda se má smát nebo plakat.
I jej vybízí Bilgi, ať mu řekne, který z 18 bodů nové ústavy mu nevyhovuje.
Poznamenává také, že má dojem – shodně i s oponentkou Gülerovou – že tady šlo o volbu ze sympatie nebo antipatie k Erdoganovi a lidé, kteří šli k urnám, se o obsahu nové ústavy informovali velmi málo nebo vůbec ne.

Tento dojem dělají všechny debaty a úvahy kolem referenda – spíš se probírají osoba Erdogana, aktivity jeho vlády a policie od pokusu o puč, uvěznění novináři a oponenti.

 

Řeč se mluví, voda teče a Turci – veselé kopy
Leckterý skeptik by mohl poznamenat, dobrá, dobrá, probralo se to i ono, z té i oné stránky, ale jak to půjde dál? V německé talkshow v Kolíně nad Rýnem s elegantní moderátorkou Maybritt Illnerovou se to všechno dá pojednat s mnoha úsměvy i s tolerancí k názoru oponenta; jak to ale půjde dál v zemi samotné? Jaký bude prostor pro kritiku „pána nejvyššího“?


Tužší režim se, jak známo, snáze přežívá s humorem. Jestli bude na cestě k novému Erdoganovu Turecku zapotřebí více či méně humoru, a jestli to bude spíš humor černý, ukáže čas. Zvláštní je, že to, co čteme o slábnoucí pozici politické satiry v Turecku, by se dalo aplikovat i na situaci u nás, kde zatím diktátora nemáme.

Socioložka Melike Boylanová z Middle Eastern Technical University, která minulý rok napsala knihu o satirické scéně v Turecku, v rozhovoru pro Deutschlandradio Kultur říká:
“V Německu si možná lidé myslí, že Turci nemají humor. Ale opak je pravdou. Jen si Turci – na rozdíl třeba od Angličanů – nejsou vůbec vědomi toho, jaké jsou veselé kopy. Přitom se to opírá o prastarou tradici. Od Osmanů až dodnes existuje v této zemi průběžně politický tlak. A humor byl a je vždy cestou, jak se s ním vypořádat“.
Situace kolem politické satiry v televizi se zhoršuje:
„Dříve bylo úplně normální, že člověk viděl i v televizi, jak se politici imitují a parodují. Ale jejich kůže je čím dál tenčí – to je vidět podle toho, že dneska už se takové věci objevují jen v magazínech s karikaturami a na sociálních médiích. Televize, která osloví opravdu masy, se stále více cenzuruje."
Ceren Sözeri, vědecká pracovnice zabývající se médii na univerzitě Galatasaray v Istanbulu k tomu poznamenává:
"Téměř všichni bossové z médií jsou v Turecku současně investory v energetickém, stavebním a turistickém sektoru. Stát v těchto hospodářských odvětvích hraje velkou roli, a proto si dávají mediální bossové při všem, co dělají, pozor na to, aby pěstovali dobré vztahy s vládou. Kritika je prostě tabu".

Kreslíři a karikaturisté z Istanbulu a odjinud přesto i nadále nacházejí dost prostoru v magazínech s karikaturami vydávaným často vlastním nákladem. Satirické internetové noviny "Zaytung" pravidelně obveselují celou zemi. Nepěstují se urážky, ale jemný slovní humor a hodně ironie.
„Melike Boylanová ale varuje:
Je zjevné, že tolerance vůči politické satiře se u nás v Turecku stále zmenšuje. Ale právě ve společnostech, kde se tlak stupňuje, je vidět, že se humor stále vyvíjí. Myslím si, že turečtí satirici jsou nejodvážnější a nejkreativnější lidé v naší společnosti.“
Situaci Erdoganových oponentů přirovnává k situaci dítěte po výprasku:
"Představte si dítě, kterému táta nabije a ono ještě se slzami v očích volá: ´Heč, stejně mně to nebolelo´. Samozřejmě, že ho to bolelo, ale těmi slovy si uleví. Takhle je to v Turecku: skupina, která se neúčastní politických rozhodovacích procesů a je potlačována, se brání a pomáhá si humorem“.

Když se v talkshow Maybritt Illnerové hovořilo o tom, že bude možná zaveden trest smrti, přichází ke slovu turecký smysl pro černý humor, o kterém byla řeč úvodem.
Po ukázkách nadšení v německých ulicích, kde oslavovali Erdoganovi příznivci, se televizní kamera vydala do čajovny v Kolíně nad Rýnem, kde sledovala rozhovor dvou tureckých důchodců Birkana a Sezera.
Birkan se ptá:
„… ale proč zrovna Erdogan, proč zrovna on?“
Sezer odpovídá:
„Protože pod ním půjde země kupředu“.
Birkan pokračuje:
„Zavede trest smrti. To je nezákonné“.
Sezer odpovídá:
„Když nebudeš zlobit a nestaneš se teroristou, o hlavu nepřijdeš“.

 

 

 

Illner

 

 

 

 

 

 

 

VIDEO: Talkshow Maybritt Illnerové

 

 Autor příspěvku je překladatelem. Mimo jiné se zabývá humorem v německy mluvících zemích.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pátek, 28 Duben 2017 15:07 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB