O zpívajících nádražích

Email Tisk PDF

Flash mob je podle Wikipedie blesková zábavná akce, při níž se náhle vyskytne vícero lidí spojených jistou společnou myšlenkou v předem určený čas na předem určeném místě. Čeština nemá pro tento fenomén srovnatelný výraz. Nemá ho ani ruština; když čteme o akcích, které v posledních týdnech oživují ukrajinská a ruská nádraží, setkáváme se s bizarním přepisem do azbuky: флешмоб.

 


Eh, proč o tom vlastně píši, když zdejší média soudí, že tuzemské konzumenty zajímají spíše nejnovější sliby sociální demokracie, EET, nebo skandál na Hradě a pokud jde zahraničí, tak tramping v Americe. O oněch „bleskových zábavných akcích“ při nichž na tom pro ně nezajímavém Východě zpívají lidé lidové písně, neztratí slovo.

Z podnětu ukrajinské pučistické vlády, která usiluje o přijetí země do „Evropy“ je ruština systematicky vytlačována z veřejného prostoru. Co je ruské, to je špatné – navzdory tisícileté kulturní vazbě, navzdory tomu, že pro téměř polovinu Ukrajinců je ruština dorozumívacím jazykem. K tomu je však nutno dodat, že jazyková situace na Ukrajině je v důsledku represivní politiky z doby carismu i komunismu značně deformovaná – dramaticky byla potlačována v minulosti naopak ukrajinština. Nyní však dochází k opačnému extrému, který je motivován politicky. Snaha o jazykovou emancipaci tak nabývá až bizarních forem a jde ruku v ruce s vyvoláváním nenávisti.

Ukrajinsky a rusky mluvící však nespojují jen historické a kulturní vazby, ale i obyčejné vazby osobní, pro ty či ony je ten který jazyk řečí, již používají v běžné komunikaci v rodinách či na pracovištích. Pro obyčejného člověka je podstatná možnost SE DOMLUVIT.

Tlak budí protitlak. V průběhu letošního podzimu se jak na Ukrajině, tak v Rusku začaly řetězit ony „bleskové zábavné akce“, před nimiž se skupina lidí domluví na tom, že na veřejnosti – nejčastěji v nádražních halách – společně zazpívá lidovou píseň v jazyce toho „druhého“ národa. Písňových „flashmobů“ v ukrajinštině a ruštině je na you tube mnoho a stále přibývají. V menších místech je to zpočátku i takové zakřiknuté, lidé se bojí. Jinde veselé. Třeba na moskevském tržišti, kde se ke zpěvu a tanci přidala i ochranka. Veselé je to tam, kde lidé společně překonají strach a vyvře z nich potřeba radovat se a zbavit se toho tlaku, který je nutí popírat přirozenou touhu po svobodě a přátelství. Na řadě záběrů je ovšem také vidět, jak je okoralá veřejnost takovým vystoupením zaskočena (ale v jeho průběhu roztává a většinou se přidává). Jsou vidět i lidé, kteří se na účastníky mračí. A policisté, kteří nemají instrukce.

Tam, kde se to povede – například přímo v Kyjevě – vytryskne na vás odhodlání nenechat se manipulovat a také radost z toho, že si ještě lze užít svobody. Ruské úřady se v průběhu minulých staletí nechovaly k ukrajinštině lépe, než jak činí současné ukrajinské úřady vůči ruštině. Obyčejní lidé to však dnes většinou cítí jinak. Nechtějí žádnou válku pro to, že soused mluví jiným jazykem. Protože mu většinou rozumí, protože na ně svítí stejné slunce a štípe je stejný mráz.

Přítel mi napsal, že ti lidé, kteří zpívají po nádražích a demonstrují tak, že se nenechají oficiální propagandou zotročit, by si zasloužili Nobelovu cenu míru. Cenu míru tedy určitě ano, ale tu Nobelovu ne. Ta jaksi upadla a je začerněná.

Moc bych si přál, aby se zpívalo na všech nádražích. Aby zpívali ti, kteří někam jedou, aby zpívali ti, kteří je provázejí, vítají i ti, kteří přijíždějí. Aby každý z nich zpíval o radosti, o žalu, o lásce. Jazykem svým, ale proč ne i jazykem toho, kdo jim je blízko.

O nenávisti zpívají jen patologické existence.

Moc bych si přál, aby se takové „bleskové zábavné akce“ děly i u nás v Česku. Abychom si dokázali navzdory útvaru pro boj s tzv. proruskou propagandou zazpívat třeba i rusky – už jen pro připomínku desítek tisíc lidí, kteří v naší zemi touto řečí mluvili, než u nás padli a zenechali doma opuštěné rodiny. Pro připomínku toho, že na východě je velká země, kde lidé mluví podobným jazykem, prožívají podobné životy a mají stejné obavy o život v míru. A konečně i jako just vrchnosti, která vtlouká do hlav tu opičí lásku, tu pohrdání, ale i nenávist.

Nezapomínejme, že ty hlavy nejsou této vrchnosti. Jsou naše.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Neděle, 11 Prosinec 2016 17:28 )  

Milan Daniel

Milan DanielNarozen 1946, v roce 1969 vyloučen ze studia žurnalistiky,  v letech 1970 - 1973 vězněn za pošťuchování republiky, poté vnitřní emigrace v lesích a na folkových festivalech, v dělnických povoláních až do roku 1990. Krátce vedl okresní noviny v Chrudimi, působil jako komentátor Deníků Bohemia ve východních Čechách, v roce 1998 založil občanské sdružení Most pro lidská práva, které původně vydávalo stejnojmenný časopis věnující se rasismu a xenofobii. Současně publikoval komentáře v řadě deníků (Lidové noviny, Právo, Hospodářské noviny) a další materiály (Listy, Romano hangos, Deníky Bohemia a jiné). Základním tématem pro něj byli cizinci a lidská práva se širším přesahem do vnitřní i zahraniční politiky. V rámci sdružení Most pro lidská práva, které později působnost omezilo na Pardubický kraj a pomoc cizincům v něm žijícím, působil jako jeho jednatel až do svého odchodu do důchodu v roce 2011.



banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz