„Volil bych Porošenka“


Zemanův výrok ze setkání hlav států Visegradu s ukrajinským prezidentem nebyl podle všeho žádným prvoplánovým projevem podpory, ale uváženým a dobře mířeným výrazem, který zohlednil realitu mezinárodní i vnitřní ukrajinské situace. Chápu, že se líbit nemusí janičářům z jedné i druhé strany. Avšak v momentě, kdy premiér jím jmenované vlády odlétá na návštěvu do USA, kde se má setkat s viceprezidentem Bidenem a české postoje „vysvětlovat“, je to krok, který definuje možné stanovisko.


Jestliže Zeman po jednání uvedl, že pokud by byl ukrajinským občanem, podpořil by v nedávných parlamentních volbách Porošenkův blok, současně dodal „chci věřit, že Porošenko vstoupí do dějin jako prezident míru, nikoliv jako prezident války a že se mu podaří naplnit minské dohody a že se mu podaří dosáhnout toho, aby v této válce neumírali nejen vojáci, ale i civilní oběti".

Podle posledních dostupných údajů je na území ČR něco přes 105 tisíc Ukrajinců s povoleným pobytem. Jejich víra v to, že se v jejich vlasti něco zásadně změní, je však minimální. V říjnových volbách jich volilo jen něco přes dva tisíce.

Slova českého prezidenta tak byla primárně určena zahraničnímu, nikoli tuzemskému publiku. Porošenko je po nedávných volbách ve složité situaci, kdy stojí se svými snahami o zmírnění či ukončení konfliktu jak proti premiérovi vlastní vlády Jaceňukovi, tak proti mocným oligarchům, kteří disponují jimi financovanými dobrovolnickými prapory, jež se nově mají začlenit do pravidelné armády. Právě kontrola nad těmito dobře vyzbrojenými, ideově i finančně motivovanými jednotkami je zásadní. Porušování minských dohod, o němž se u nás píše takřka výhradně ve spojení s povstalci, jde přinejmenším stejně na vrub těchto sil, které o jednání či smír vůbec nestojí a „vítězství“ za jakoukoli cenu je pro ně jedinou alternativou.

Porošenko vidí situaci přece jen realističtěji. Přestože vystupuje ve vojenské uniformě (jak jinak…), je mu jasné, že „vítězství“ dosáhnout cestou občanské války nelze. Reprezentuje na současné Ukrajině sílu, která má určitý potenciál k tomu, aby politickými prostředky zastavila totální destrukci, ale její možnosti jsou limitovány řadou faktorů.

Zemanova podpora „prezidentovi míru“, který by měl plnit minské dohody a ukončit vzájemné vraždění, tak má svou logiku. Ukrajině by jen prospělo, kdyby vůči ní takovou politiku uplatňovala celá Evropa.

Do stejného balíčku „reálpolitiky“ ovšem patří i jeho opakované odsouzení občanské války na Ukrajině a protiruských sankcí jako „strategie, při níž nikdo nezískává, nýbrž všichni ztrácejí“, jak to formuloval ve víkendovém rozhovoru pro ruský Pervyj kanal.  

Sledovat veřejná vyjádření či vystoupení prezidenta České republiky je pro organizované voliče Karla Schwarzenberga zážitek zjevně stejně otřesný jako když jejich knížecí ikona musela sledovat v parlamentu páteční vzpomínkový akt na události před pětadvaceti lety. V případě knížecích voličů jde bohužel o projev intolerance a davové psychózy. Vyvolávají ji nenávistná média, která patrně nikdy nestráví politiku hlavy státu, která se se slastně zavřenýma očima netulí k americkému prezidentovi.

Miloš Zeman získal svůj mandát v přímé volbě. Dostal jej s ambicí zastupovat „dolních deset milionů“. Jistěže to znamená, že by se ve své funkci měl chovat o to zodpovědněji a vyvarovat se neuvážených excesů. Kritika způsobu výkonu tohoto mandátu je tedy na místě. Měla by však být racionální, slušná, spravedlivá a hodnotit nejen jeho chyby, ale i znalost politického řemesla.



AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

Milan Daniel

Milan DanielNarozen 1946, v roce 1969 vyloučen ze studia žurnalistiky,  v letech 1970 - 1973 vězněn za pošťuchování republiky, poté vnitřní emigrace v lesích a na folkových festivalech, v dělnických povoláních až do roku 1990. Krátce vedl okresní noviny v Chrudimi, působil jako komentátor Deníků Bohemia ve východních Čechách, v roce 1998 založil občanské sdružení Most pro lidská práva, které původně vydávalo stejnojmenný časopis věnující se rasismu a xenofobii. Současně publikoval komentáře v řadě deníků (Lidové noviny, Právo, Hospodářské noviny) a další materiály (Listy, Romano hangos, Deníky Bohemia a jiné). Základním tématem pro něj byli cizinci a lidská práva se širším přesahem do vnitřní i zahraniční politiky. V rámci sdružení Most pro lidská práva, které později působnost omezilo na Pardubický kraj a pomoc cizincům v něm žijícím, působil jako jeho jednatel až do svého odchodu do důchodu v roce 2011.

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB