Je nám spolu hezky?


Před pětadvaceti lety jsem redigoval časopejsek, který vydávalo Občanské fórum v našem okresním městě. Pamatuji si, že jsme v něm přetiskli jakýsi traktát o demokracii ve Švýcarsku, které se pro nás stalo, podobně jako další státy na západ od Chebu, vzorem. Mezi pilíři na písmeno „S“, o něž se opírala, byla Solidarita, Slušnost a Skromnost. Tak to jo, takovou demokracii bychom chtěli, říkali jsme si.



Čtvrtstoletí nás dosmýkalo někam jinam. Solidaritu, slušnost a skromnost aby dnes člověk ve veřejném prostoru prstíčkem hrabal. Podstatně snadněji by našel egoismus, sprostotu a nenažranost.

Pokud laskavý čtenář dočetl až sem, budiž varován: toto není oslavný článek k výročí Velké Sametové Revoluce. Jestliže žijeme v zemi, která není uprostřed Evropy zadrátovaná a místo StB naše zařazení se v systému sleduje BIS, není to zas tak velký důvod k jásotu. K bilancování ale snad ano.

Do roku 1989 bylo tehdejší Československo, o němž je dnes známo, že hospodařilo extrémně špatně, bez většího dluhu. Vlastníkem většiny podniků byl stát nebo družstva. Na startovní čáře v roce 1989 činilo zadlužení 114 mld. Kč (Miloš Pick, Stát blahobytu nebo kapitalismus). Nyní je státní dluh ve výši 1,68 bilionu Kč, což je cca 160 tisíc Kč na každého občana včetně nemluvňat. Mnoho jen trochu zajímavých firem se za hubičku rozprodalo zahraničním vlastníkům. Nejčastějšími vlastníky původně českých firem jsou dnes Rusové, Němci a Ukrajinci, největšími zahraničními vlastníky, z pohledu ovládaného základního kapitálu, jsou Nizozemci, Rakušané a Němci. Dohromady disponují téměř polovinou základního kapitálu v republice. Na tom by samozřejmě nebylo nic špatného, kdyby… Kdyby téměř polovina této poloviny nebyla ovládána z daňových rájů a český stát tak od těchto daňových subjektů neviděl ani vindru.

Jak píše Květa Pohlhammer – Lauterbachová ve svém článku Český státní dluh v letech 1989 - 2011, „státní rozpočet socialismu představoval základní volby. Buď stavíte byty a nezbývá na tanky; nebo vyrábíte tanky, a pak nejsou zdroje na ty byty. Anebo to vezmete půl na půl a vznikne takový kočkopes. A soudruzi stáli částečně s nohama na zemi. Stavěly se i ty paneláky a zaplať Pánbůh za ně, protože většina české populace má teď alespoň střechu nad hlavou. A po letech svobody si většina obyvatel může pouze nechat zdát o vlastním bytě bez dluhů. Je fakt, že nebyly banány, auta, elektronika, což jsme těm na druhé straně ostnatého drátu záviděli. Jenže… Oni měli sice obchody plné zboží, ale měli i ty dluhy!“

Přesto: na okrajích českých měst vyrostla satelitní sídliště rodinných domků. Ale průměrná cena bytu v rodinném domě s užitkovou plochou 100 čtverečních metrů je (s výjimkou Prahy, kde jsou ceny téměř o polovinu vyšší) cca 2,5 milionu korun. Kdo na to má? Má na to prodavačka v samoobsluze? Servisní technik? Montér? Agenturní pracovník s vykleštěnými právy? Jak mohou bydlet mladí lidé, kteří právě založili rodinu a chtějí, aby jim „spolu bylo hezky“? Nebo matka samoživitelka?
Bydlet ve svém tihle lidé rozhodně nemohou. Mohou si však koupit banány, někteří i velkou televizi, v níž je mezi detektivkami, vyčichlými estrádami a sofistikovanou propagandou poštívá reklama k tomu, aby si vzali výhodnou půjčku na nové a ještě lepší auto. To je ostatně dost často nutné, aby se vůbec dostali do práce a půjčku tak mohli splácet. Nákup však proběhne ne v auto salonu, ale v auto bazaru.

Hezky jim není. „Levicové strany“ jim zařídí, že nebudou platit za návštěvu u doktora a recept, ale nezajistí to, aby zaměstnavatelé, snižující ve vlčí konkurenci (a také kvůli tomu, aby měli na bydlení, nová auta a jiné repre potřeby) náklady na holou dřeň, neustále nesnižovali cenu jejich práce. „Průměrná mzda“ přesto impozantně stoupá – zachraňují to výdělky nepostradatelných drábů. Pardon, manažerů.

Slavné vítězství nad komunismem přineslo i něco, na co už si vzpomene jenom pamětník – před každou fabrikou byla tabule cti, na niž byli umisťováni „nejlepší pracovníci“. Často vybíraní podle politického klíče, nezřídka však i lidé, kteří ve svém oboru něco znamenali, něco uměli, jejich práce přinášela společnosti hodnoty. Machři. Práce je však dnes pro mnohé mladé lidi „posledním prostředkem jak vydělat peníze“. Nástrojář, kovář jako vzor? Pche! Přece manažer! Právník! Doktor v Německu! A jak má synka přesvědčit o prestiži svého povolání otec, který musel vzít druhé zaměstnání, aby uživil rodinu a doma se ukáže možná jednou za týden? Stejně tak máma, která přijde vyždímaná z práce? Přesvědčí ho snad slečny z obálek barevných časopisů či to, čemu se říká „celebrity“? Nebo veselý moderátor, který se bezelstně ptá „to snad mám místo herců zvát nějakého soustružníka“? Soustružník je ovšem na rozdíl od herce člověk zcela bezcenný…

Solidarita, skromnost slušnost. Ne, nevymřeli lidé, kteří jsou připraveni udělat něco pro druhé zadarmo a s láskou. Dnes jsem jednoho takového důchodce potkal. Zveleboval studánku, sázel kolem ní keře, zatloukal k nim tyčky. „Včera jsem kousek poodešel a jeden mizera mi tu hned ukradl sekeru. Pět set sedmdesát korun,“ stěžoval si. Ten člověk nepotřebuje televizi ani auto. Ani zájezd na Kanáry. Nepotřebuje ani růst růstu. Vidí skutečný život, žaludek se mu nezvětšuje a nohy slouží. Ti, kdo podlehli vábničkám lepšího života v konzumu, jsou na tom hůř: dnes je v zemi téměř 76 tisíc důchodců zatížených exekucemi. A voda stoupá. Chudí se neorganizují na obranu proti bohatým, mají strach i o tu hovniválí kuličku. Ale sočí na ty ještě chudší, kteří už neseženou žádnou práci, nebo ji za léta beznaděje prostě odvykli…

Solidarita, slušnost a skromnost, hodnoty, které jsme si vzali před čtvrt stoletím za vzor, se nevytratily, ale jsou často zdrojem útrpných úsměšků. Dnes nejde přece o demokracii. Jde o ten kapitalismus, o ten (výběrový) blahobyt. Na druhém břehu o to jak přežít. Ať chceme či nechceme, jsme účastníky nelítostné války, v níž se odhazují všechny mravní hodnoty, platí jen ostré lokty, otevřený fašismus je bagatelizován, tedy podporován, na fauly se nehraje, pravda je lež a lež je pravda, přesně podle Orwella.

„Jsem unaven a za smrt prosím Boha - jen nevidět už, jak je bita ctnost,“ praví klasik. „A lumpové se posmívají pravdě, a Dobro babě Zlu jak smejčí dům.“ Shakespeare ovšem také uzavírá: „tím světem unaven, tak rád bych zhas! Leč tebe zůstavit mu napospas?“

Často jsem si na ty verše vzpomínal před více než čtyřiceti lety v bolševickém kriminále. Nezbývá, než si je říkat dál.

 

P. S. Kousek od té studánky jsem potkal kupu dětí, které šly s učitelkou roztroušené po cestě. Schválně, řekl jsem si. Jestli pozdraví. Bylo to nejdřív trochu nesmělé, takové špitnutí - dobrý den… Všem jsem odpovídal. Pěkně nahlas, s úsměvem od ucha k uchu, trochu zpěvavě a s opravdovým přáním: „Dobrý den!“ Představte si, že to pochopily. Ty další už na mne hlaholily svými hlásky úplně stejně – Dobrýý den!

Tož hlásím nejen do rádia: bylo mi s nimi hezky! A mohu-li mít přání marnivé (až marné) - kéž by jim to vydrželo a nikdo je nezkazil! Jak to ale zařídit, to opravdu nevím.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

Milan Daniel

Milan DanielNarozen 1946, v roce 1969 vyloučen ze studia žurnalistiky,  v letech 1970 - 1973 vězněn za pošťuchování republiky, poté vnitřní emigrace v lesích a na folkových festivalech, v dělnických povoláních až do roku 1990. Krátce vedl okresní noviny v Chrudimi, působil jako komentátor Deníků Bohemia ve východních Čechách, v roce 1998 založil občanské sdružení Most pro lidská práva, které původně vydávalo stejnojmenný časopis věnující se rasismu a xenofobii. Současně publikoval komentáře v řadě deníků (Lidové noviny, Právo, Hospodářské noviny) a další materiály (Listy, Romano hangos, Deníky Bohemia a jiné). Základním tématem pro něj byli cizinci a lidská práva se širším přesahem do vnitřní i zahraniční politiky. V rámci sdružení Most pro lidská práva, které později působnost omezilo na Pardubický kraj a pomoc cizincům v něm žijícím, působil jako jeho jednatel až do svého odchodu do důchodu v roce 2011.

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB