Sýrie: vpřed do minulosti



Nejnovější události v Sýrii nahrávají obavám, že nespokojenost s režimem na sebe bere podobu ozbrojeného povstání části sunnitů, což je konflikt, který země důvěrně zná z počátku 80. let. První zřetelné signály přišly ze severu země. Zvlněná krajina, kterou se vine jedna z nejpůsobivějších železničních tras na Blízkém východě mezi Aleppem a přístavem Latakia, plná obilných polí, ovocných stromů a olivovníků, působí na rozdíl od vyprahlého zbytku země takřka idylicky středomořským dojmem. Proud uprchlíků mířících k turecké hranici, jejich svědectví o ukrutnostech páchaných vládními silami a těla zabitých policistů a vojáků však od června ukazují, že mimo kamery světových médií se tam odehrává něco hrozivého.


Následně přišly nepokoje a násilí ve městě Hamá, proslulém povstáním proti vládě Háfize Asada. Na masové demonstrace, snad největší od začátku protestů v polovině března, reagoval nervózní režim nejen represí, ale i okamžitým odvoláním tamního guvernéra. Pro krvavé události z roku 1982 je Hamá symbolem odporu, který nelze podceňovat. Nejnověji pak přicházejí zprávy o násilí v Homsu, konfesně smíšeném třetím největším syrském městě. Dusná atmosféra po potlačení prvních demonstrací a staré i novější křivdy si už začínají vybírat svoji daň v podobě růstu napětí mezi jednotlivými komunitami. Minulý týden neznámí útočníci unesli, zavraždili a zohavili těla několika lidí, alawitů. To rozpoutalo zatím bezprecedentní pouliční boje, jež se bezpečnostním složkám stále nedaří dostat zcela pod kontrolu. Otazníky se vznáší nad baštou sunnitů Aleppem, které je od začátku demonstrací až na ojedinělé incidenty podezřele klidné.

 

Ozbrojený odpor proti baasistickému režimu v Damašku není v Sýrii naprostou novinkou. Už před třiceti lety země zažila stupňující se povstání, především na severu země, kdy vláda ztrácela kontrolu nad některými městy a městskými částmi, zvláště po setmění. Už tehdy byly skloňovány nejen velká centra jako Aleppo, Hamá či Homs, ale i malá města Idlib, Džisr uš-Šughúr nebo Maarat un-Numan. Byli napadáni a vražděni policisté, vojáci, státní úředníci a partajníci Baasu, někdy i s rodinami. Vláda odpovídala stejnou mincí a po několik let byl sever Sýrie polapen v bludném kruhu násilných akcí a protiakcí. Tehdejší opozice se zcela v duchu doby mobilizovala na základě islámských symbolů, prim hrálo ilegální Muslimské bratrstvo.

Nespokojenost s režimem však měla hluboké socioekonomické příčiny. Strana Baas po uchopení moci roku 1963 transformovala celou společnost svou shora řízenou revolucí, přičemž zlomila moc a nezávislost staré městské oligarchie, obchodníků a vlastníků půdy, kteří zemi řídili do baasistického převratu. Baas razil etatistickou cestu rozvoje, znárodnil část průmyslu a banky, provedl pozemkovou reformu, investoval do venkova a zavedl striktní kontrolu zahraničního obchodu. Netřeba dodávat, že reformy byly prováděny nesmlouvavě autoritářským způsobem. Někdejší vládnoucí vrstvy se tak ocitly politicky bezmocné a ekonomicky stále závislejší na státu. Ačkoliv „opravné hnutí", jak se v Sýrii nazývá převrat, který vynesl k moci Háfize Asada, korigovalo největší excesy radikálního období Baasu a přineslo částečnou liberalizaci ekonomiky (infitáh) - na samotném faktu politické marginalizace tradičních elit se nic nezměnilo.

V druhé polovině 70. let už bylo jasně patrné, že směsice autoritářství, státního dirigismu, korupce a sektářství vytváří nová privilegia a nerovnosti, jenž popíraly rovnostářský étos Baasu. Tento fakt spojil někdejší elity a pauperizované lidové vrstvy na pozadí sunnitské identity a islamistické ideologie, která delegitimizovala samotné základy baasistického státu, který se deklaroval jako sekulární a socialistický. Politický islám v Sýrii tedy z povahy věci kombinoval ekonomický liberalismus tradičních elit a zášť vůči alawitům, šíitské sektě, ke které patří rodina Asad a která za vlády Baasu zaujala privilegované postavení. Přelomový rok 1979, kdy revoluce v Íránu, mírová smlouva mezi Egyptem a Izraelem, sovětská invaze do Afghánistánu a útok na Velkou mešitu v Mekce otřásly muslimským světem, vliv krev do žil i sunnitskému odporu vůči režimu Háfize Asada.

Na stupňující se násilí islamistů odpověděl režim nemilosrdným státním terorem, mučením a vražděním vězňů, rychlými rozsudky smrti a raziemi, které se často zvrhly v zastrašování všech potencionálních příznivců opozice. V této kampani hrál prominentní roli mladší bratr prezidenta Rifaat Asad. Jemu svěřená Republikánská garda byla efektivní a spolehlivou silou při úderech na centra odporu, angažovala se i militantní ženská organizace Dcery revoluce, jejíž členky pod Rifaatovou patronací napadaly a ponižovaly konzervativně orientované ženy. Současně ale vláda dokázala účinně využívat strachu střední třídy a náboženských menšin z islámské revoluce a sunnitské dominance a získat si jejich loajalitu. Klíčová byla také tichá podpora sunnitské buržoazie v Damašku.

V únoru 1982 obě strany vědomě směřovaly k rozhodujícímu střetnutí, jenž se odehrálo ve městě Hamá. Na rozsáhlé povstání, provázené vražděním lidí loajálních vládě, režim odpověděl tak bezprecedentním terorem, jenž si vyžádal deset až třicet tisíc mrtvých a destrukci celého historického centra Hamá, že opozice už nedokázala zareagovat a rozložila se. Barbarská reakce na povstání v Hamá zajistila Sýrii třicet let vnitřní stability, kterou neohrozila ani smrt Háfize Asada a nástup jeho nepřipraveného syna Bašára, a demonstrovala loajalitu elitních ozbrojených sil i při té nejtěžší zkoušce. Masakr v Hamá je dodnes bolestivé téma syrské historie a tabu ve veřejné debatě i během toho nejliberálnějšího období těsně po Bašárově nástupu na jaře roku 2000.

 

Syrský historik Burhán Ghalijún, působící ve francouzském exilu na Pařížské univerzitě, v reakci na revoluce v Tunisku a Egyptě napsal, že jsou prvním krokem Arabů k politické modernitě založené na suverenitě lidu. Ta byla po prvních nesmělých krůčcích uloupena autoritativními režimy, které se postupně etablovaly ve všech arabských státech. S mezinárodní podporou, včetně Spojených států a zemí Evropské unie, se tyto státy změnily v „monstrózní mašinérie útlaku", ovládané „aristokratickou elitou, která pohlíží na své poddané jako na podřadnou masu, postrádající sebeuvědomění a vůli". „Zákaz jakékoliv politické komunikace vedl k znovuobnovení kmenových, konfesních a sektářských pout", jejímž důsledkem je silný vliv tradičních hodnot, jenž jsou v protikladu k individuální, racionální a intelektuální kultuře. Ghalijún svou esej uzavírá: „Uplatnění suverenity lidu, které někdy povolá masy do ulic a ke krvavým revoltám, je esencí politické modernity. Je také základem demokracie, jejíž rozšíření je stále zdrojem moderního společenského myšlení po celém světě. To je samozřejmě tím největším přínosem lidových revolucí v Tunisku a Egyptě - revolucí, které vykročily k tomu, aby vrátily arabský svět zpět do světové historie."

Spontánní vystoupení lidí, inspirovaných událostmi v Tunisku a Egyptě, bylo také snad to jediné, na co syrský režim nebyl z bohatého výčtu potencionálních hrozeb připraven. Překvapivá odolnost systému vytvořeného Háfizem Asadem, opírajícího se o konfesní a sektářské menšiny, neochvějná vůle k sebezachování sebe sama, nejlépe demonstrovaná událostmi počátku 80. let a masakrem v Hamá a nezávislost na Spojených státech a Evropské unii vedla před začátkem demonstrací k většinovému názoru, že Sýrie nebude tuniský a egyptský příklad následovat. Také to byla částečně pravda - syrští demonstranti zpočátku nežádali pád režimu a odchod prezidenta, naopak, Bašár Asad pro ně byl z celé vlády nejvhodnějším partnerem k dialogu. Dezorientovaný režim však nedokázal najít způsob, jak s protestujícími komunikovat, syrský prezident zvolil špatnou kombinaci nedostatečně jasného příslibu dalších reforem a paternalistického vystupování. Jeho bezpečnostní složky pak sáhly k jim důvěrně známým metodám razií, zastrašování a mučení a spolehlivě vyrobily první mučedníky rodící se revoluce.

Poslední události však ukazují, že lidová revoluce, ono „uplatnění suverenity lidu", je v Sýrii mařeno nejen nemilosrdnou a masovou represí zpravodajských služeb a elitních složek armády, ale i vystoupením lokálních protivládních milicí. O masovém porušování lidských práv a zvěrstvech syrských bezpečnostních složek nemohou být pochyby, ale i těla vojáků a policistů, každý večer ukazovaná na obrazovce syrské státní televize, jsou skutečná. Skutečná jsou i jejich zranění a truchlící rodiny v pozadí. Tvrzení představitelů syrské opozice, že se jedná o vojáky a policisty zastřelené vlastními kolegy, poté co odmítli střílet do demonstrantů či se dokonce pokusili přeběhnout na druhou stranu, zní jako obrácená verze státní propagandy o prosbách obyvatel Derá, Džisr uš-Šughúru či Homsu, aby vojáci zasáhli proti řádění ozbrojených band. Nejznámější incident se stal v červnu v Džisr uš-Šughúru, kdy při útoku na komplex Vojenského zpravodajství zemřelo až 120 jeho příslušníků. Západní diplomaté, kteří místo navštívili, potvrdili důkazy tvrdého boje s dobře vyzbrojenou a početnou skupinou, kterou tamní posádka nebyla schopná odrazit. Odpor vůči režimu tak místy sklouzává k ozbrojené rebelii, jejíž epicentra evokují sunnitské povstání z počátku 80. let.

Takový vývoj samozřejmě nahrává vládě. Namísto lidové revoluce podle tuniského, egyptského vzoru čelí důvěrně známé hrozbě ozbrojené revolty části sunnitů. A je přesvědčen, že to je výzva, se kterou si dokáže poradit. Masivní vojenská odpověď Republikánské gardy, ironicky vedené Bašárovým mladším bratrem Máhirem - stejně tak cynickou a bezskrupolózní obdobou Rifaata - zemi dále vrací do časů třicet let starého povstání. Sýrii se tak vzdálila nejen prchavá perspektiva lidové revoluce, ale i možnost účinného tlaku na režim, aby přistoupil k zásadním reformám, především brutálního a zastaralého bezpečnostního aparátu. Horečná snaha vlády budit zdání pronikavých reforem, včetně dnešního zákona o zakládání nových politických stran, jen stěží přinese pronikavou změnu, po které tolik Syřanů touží. Dokonce i kompromisní stanovisko, vyslovované hlavně příslušníky menšin - „prezident ať zůstane, ale lidé kolem něj musí jít" - se nezdá jako příliš pravděpodobný scénář. Vystrašený, do kouta zatlačený režim, zcela závislý na loajalitě bezpečnostních složek, které ho dnes drží nad vodou, bude jen stěží schopen reagovat na požadavky protestujících - kde mezi nejdůležitější položky patří stížnosti na brutalitu represí. Naopak, po dekádě váhavých, přesto citelných reforem a „tání" Bašára Asada se země vrací do časů jeho otce, jež sami Syřané nazvali politickou dobou kamennou.

 

Tento text je rozšířenou verzí článku publikovaného v Literárních novinách 23. června 2011.


AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pondělí, 25 Červenec 2011 20:36 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB