Lid, anebo televize?

Email Tisk PDF

Je již tradicí České televize, že přijde s velkolepým projektem, kdy předestřené téma slibuje mnohé, ale výsledek zůstane daleko za očekáváním (tedy, pokud ještě někdo nějaké větší očekávání měl).



 

 

Dne 23. 2. 2012 se ČT 24 prezentovala od 20:00 diskusním pořadem Planeta Země 2012. Moderování se ujal Václav Moravec. Zvolený tematický blok vyloženě lákal. Mělo se diskutovat zejména o současné krizi, postihující především Evropu a USA, a to z různých úhlů pohledu a v širokém kontextu. Projekt byl velmi ambiciózní a od pohledu zajímavých témat se vyrojila celá řada, namátkou: Kam směřují lidé na planetě Zemi? Čeho má být konec a čeho začátek?

Během celého pořadu jsme byli uklidněni, že systém nekolabuje a že se na nic zlomového připravovat nemáme. To vše v předvečer chystaného protestu studentů a v době, kdy kauzy Promopro, Drobil či nově Rampula a další spaly poklidným spánkem spravedlivých. Nemluvě o mračnech na mezinárodně politickém poli. Jakákoli alternativa byla zavržena jako něco nemyslitelného a bláhového.

 

Vláda lidu, nebo České televize?

Dne 8. 12. 2015 jsme mohli sledovat „diskusní pořad“ na téma Vláda lidu (role moderátora se opět zhostil Václav Moravec). Název zněl pompézně. Zpracování však bylo o poznání horší. Mnohé napoví již složení pozvaných hostů:

Jacques Rupnik – politolog
Martin Hilský – profesor anglické literatury
Petr Pithart – politik a publicista
Jakub Michálek – pražský zastupitel
Vilém Prečan – profesor historie
Petr Kolář – bývalý diplomat

Proč nebyl mezi pozvanými předseda odborových svazů, Josef Středula, aby představil projekt Konec levné práce? Nebo snad máme pocit, že sociální otázka s kvalitou demokracie nesouvisí?

Ať se koukám, jak koukám, chybí mi mezi diskutéry ekonomové. Rozebíráme-li současný systém v České republice, asi by neměla chybět Ilona Švihlíková. Již proto, že by mohla pojednat o participativních rozpočtech jako nástroji ekonomické demokracie.

Z otázek, které pořad uváděly, přímo čiší, jak velké sousto si ukously: Jaká je budoucnost demokracie? Je to ještě pořád vláda lidu? Dá se demokracie vyvážet? A jak moc v České republice za uplynulých šestadvacet let zakořenila?

Především otázka: Je to ještě pořád vláda lidu?, zní provokativně, neboť by šlo namítnout, že se ke skutečné vládě lidu zdaleka nepropracovala.

Abychom se ani omylem neubírali tímto směrem, chyběl v pořadu kdokoli, kdo by téma přímé demokracie nejen jako nástroje, ale jako politického i ekonomického systému, rozvedl.

Třetího prosince přitom proběhla v Českých Budějovicích konference na téma: „Demokracie versus Totalita peněz v 21. století.

Publiku, kde mimo jiné seděli pražští studenti politologie, patrně předvedené představení vyhovovalo. Ostatně, nikdo z nich nepoložil účastníkům otázku, která by s nastoleným diskursem polemizovala a nutila je vyjádřit se k zásadním problémům stávajícího systému.

 

Zamyšlení? Masáž…

Nebudu obsáhle rozebírat jednotlivé výroky – výše v textu je přiložen odkaz na pořad, kde si každý na něj může vytvořit svůj názor.

Chci se ovšem pozastavit zejména nad některými výroky Petra Koláře, bývalého diplomata a „obránce evropských hodnot“ (Připomeňme si, že 16. dubna 2015 představil think-tank Evropské hodnoty v prostorách Centra současného umění DOX novou platformu s názvem Iniciativa pro evropské hodnoty), jemuž vydatně sekundoval profesor Martin Hilský:

- Žili jsme z ozvěny V. Havla

- Americká demokracie je takový pták Fénix - americký orel s oběma křídly, pravým i levým se vznese ke hvězdám

- Sebeobrodná funkce demokracie založená na svobodě je nekonečná

- Ruští občané se bojí odpovědnosti

- Mně bylo úplně nejlíp v Americe, tam se mi dýchalo nejlépe (v Rusku to pak nestálo za nic)

Místo analytických rozborů založených na poznatcích z oborů ekonomie, historie, sociologie, geopolitiky či vojenské strategie jsme se dočkali sdělování bájí, dojmů a vroucích přání. Míra patosu potom objemově zabrala zhruba prostor, který měl patřit faktům. Obraty typu – „ono ta americká demokracie má také své vady, ale je prostě bezkonkurenční“ - působí vyloženě trapně. Nějaký komentář k vývoji americké demokracie po 11. 9. 2001 se zaměřením na omezování občanských práv a svobod? Ani náznak.

Pokud se již „diskutéři“ dotkli problému znevážení řeckého referenda, pak jen poznámkou, že někdy to má „rozumný balíček opatření těžké“ – protože stojí proti nevzdělané většině, která neví, co je pro ni dobré. Kdepak by někdo z publika vznesl dotaz, v čem že je ten balíček rozumný? Cyničtější hlas si potom mohl dovolit poznámku, nakolik se slučuje s demokracií, aby ti, kdo za většinu dluhu zodpovědnost nenesou, měli toto manko zamáznout?

Nic takového šeď veřejnoprávní „debaty“ nenarušilo.

Klišé střídalo klišé. Kdepak by pozvání dostala finská historička a politická komentátorka, Veronika Sušová-Salminen, která nedávno vydala velice objektivní, střízlivé a věcné shrnutí hybridního systému v Rusku.

Masáž zvítězila nad zamyšlením.

Nelze si nevybavit nedávná slova M. Zemana: „A zpravidla jsou to rádoby elity, které se tímto způsobem snaží pouze zviditelnit, aniž by je kdokoli zvolil, a tedy oprávnil k takovému postoji. A to úplně nejstrašnější označení se jmenuje „opinion makers“, tedy tvůrci veřejného mínění. Lidé, kteří se takto nazývají, pohrdají občany, domnívají se, že občané jsou něco jako plastelína nebo něco jako těsto, které je možné hníst do tvaru, který vyhovuje manipulujícímu. A my nejsme těsto, my nejsme plastelína.

 

Čeho všeho jsme se nedočkali?

Pořad se mohl (a podle mého měl) věnovat selhání mainstreamových médií a jejich manipulaci zejména v otázce komentování občanské války na Ukrajině. Nedočkali jsme se ani pokusu o analýzu, kam naše společnost od roku 1989 – samozřejmě v kontextu celosvětového dění – dokráčela.

„Diskutéři“ mohli otevřít mnohé zatuchlé komnaty toho, o čem se příliš nemluví. Například se dotknout neutěšené situace na poli naší takzvaně „alternativní scény“. Místo toho pouze konstatovali, že evropská „liberální demokracie“, která již dávno není ani liberální ani demokratickou, protože ztratila svůj sociální rámec, žádnou alternativu nemá.

Když se podíváme, kdo vítězí ve Francii – a kdo může brzy vítězit v Británii a Německu, nabídl pořad České televize žalostně a ostudně málo. Dozvěděli jsme se, že máme být rádi, že jsme v EU a v NATO, byla zopakována mantra, že se máme nejlépe, jak jsme se kdy měli (což v nejedné domácnosti zapůsobilo stejně jako rudý hadr na býka) a že musíme toliko umět být zodpovědní (jinými slovy postarat se sami o sebe – a neobtěžovat).

 

Co chtěl básník říci?

Přemítám, jaký záměr Česká televize tímto pořadem sledovala. Pokud chtěla příkopy v naší společnosti ještě o něco více prohloubit, pak nezbývá než uznale pokývat hlavou, že se jí to beze zbytku povedlo.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Čtvrtek, 10 Prosinec 2015 08:11 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz