Ulice není domovem

Email Tisk PDF

Jak tak ubíhají jednotlivé adventní týdny, člověk přemýšlí. Dochází mu, kolik lidí nemá na nějaké vánoční svátky ani pomyšlení.



 

 

 

Jenom těžko mohu chválit společnost, která produkuje lidi bez práce a střechy nad hlavou, lidi nezaměstnatelné. Která se navíc neumí postarat o své nejpotřebnější a nechává je napospas svému osudu (zřejmě aby se „postarali sami o sebe“).

 

Co je člověk? Muška jenom slabá…

Co bude dál, Helena (55), která trpí rakovinou jícnu a žaludku, neví. Netuší, kolik má času, kdo se postará o jejího syna autistu. Navíc se oba musí vystěhovat z bytu. Aneb exekuce mají přednost před vším ostatním.

Ztráta důstojnosti se stala v naší společnosti problémem především v době, kdy pan Drábek přišel se svými sKartami a kdy pan Kalousek přišel s filosofií, jež se v žádném případě neslučuje s křesťanskými hodnotami. Například institut takzvané „veřejné služby“ silně připomínal zakázané nucené práce.

 

Kalouskova reality show – Žerte se a perte se…

Kalouskovým hitem se stala „hra“: Čím víc jich propustíte, tím vícesi rozdělíte. Podstata této kruté hry spočívala v jednoduchém principu, kdy se některým lidem sdělilo, že už jejich služby nebudou více potřeba – bez ohledu na to, jak usilovně do té doby pracovali a co té práci obětovali (včetně sil a zdraví). Nikoho rázem nezajímalo, zda se propouštěný stará o nemocné rodiče, zda má jenom pár let do důchodu nebo zda trpí vážnými zdravotními problémy. Přes noc z něho byl „ošklivý brouk“, že by proti tomu Kafkův Samsa působil jako někdo, kdo se ani trochu nemění.

Ostatního se ho štítili - a báli se ho. Neboť si uvědomovali, že oni zůstávají s tím, že si rozdělí, co po něm zůstane – a pocit výčitek není nikomu příjemný. Tak se okamžitě musely najít argumenty, v čem jsou propouštění špatní. Ti, kteří by měli držet pospolu a společně bojovat za své zájmy – stanuli proti sobě – v boji o kost.

Vzpomeňme si na rok 2012. Tehdy návrhy ministra financí měly na úřad práce vyhnat 17 000 učitelů a 3 500 úředníků. Policistů mělo ubýt tři a půl tisíce. Přitom stav policistů byl podlimitní. „Člověk má rodinu, dvě děti, cítí nějakou zodpovědnost a teďka neví co dál“, vyjmenovával jeden z policistů argumenty, proč s plánem propouštět zásadně nesouhlasí.

Máme ve zvyku zapomínat. Na asociální posvícení panů Kalouska a Drábka bychom skutečně zapomínat neměli.

Pro mě osobně je toto období mementem. Za Drábka došlo v podstatě k rozkladu sociálního systému, jehož resuscitace jaksi do dnešních dnů nenastala.

Kalousek je tím, kdo podporuje nejasociálnější podobu fiskálního paktu, který je asociální sám o sobě, neboť přesouvá břímě na sociálně nejslabší: „Poslanecký klub TOP 09 vítá rozhodnutí Vlády ČR připojit se k fiskálnímu paktu EU. Vláda může počítat s podporou Poslaneckého klubu TOP 09 při ratifikaci smlouvy v Poslanecké sněmovně za předpokladu, že účinky paktu vstoupí v účinnost okamžitě, a že současně s ratifikací bude schválena finanční ústava, jejímž obsahem bude účinná dluhová brzda. Schvalovat závazky s účinností odloženou na neurčito by bylo pokrytectvím, na kterém by se TOP 09 podílet nemohla.

Takto nějak by vypadala kooperace TOP09 s ČSSD – a ještě bychom slyšeli, jak jsou obě strany „proevropské“. Takováto Evropa je ovšem Evropou na hliněných či písečných nohách, Evropou, která bude mít generace mladých nezaměstnaných, z nichž se mnozí budou radikalizovat. U některých potom tato radikalizace nabere rozměr pseudonáboženský – spojený s terorismem. Primárně však jde o boj sociální.

 

Nenechme se rozdělit, panovat budou jiní…

Je na nás, nakolik dovolíme různým Kalouskům, aby nás štvali proti sobě. Měli bychom být solidárnější – a nenechat se rozdělovat. Stavět se za ty, kteří mají být propuštěni, aby nám mohly být přidány nějaké ty drobty z hostiny. Odmítat ony drobty výměnou za zradu. Za zradu páchanou na svém bližním a na člověku se stejnými zájmy. Touto zradou potom celý proces legitimizujeme, a můžeme poděkovat pouze sobě samým, až přijde řada na nás.

Důležité je, aby v tomto šly příkladem odbory. Aby tam nebylo možné, že „bude odejit“ člověk, který svůj život zasvětil myšlence solidarity. A přidávat by se měli další. Vidíme-li vykořisťované profesionální řidiče, měli bychom se za jejich zájmy postavit. A počítat s jejich podporou, až půjde o naše místa.

 

Bezdomovectví jako epidemie

Ve velmi neutěšené situaci se nacházejí lidé bez domova. V Česku zcela chybí pouliční medicína, ve světě už 20 let praktikovaná, shodují se lékaři i organizace starající se o lidi bez domova.

Nejčastěji ošetřujeme bércové vředy, kožní choroby, mezi lidmi bez domova jsou i epileptici a diabetici. Samozřejmě také infekční choroby a v zimě popáleniny a omrzliny. Na jaře se pak objeví hodně amputací. Narazíme třeba na muže, který má úplně promodralou až černou ruku, a snažíme se ho přemluvit, aby se dal ošetřit. Ale málokdy se to podaří napoprvé. Většinou až tak za dva tři měsíce ho téměř násilím bereme k lékaři, protože už je ohrožen na životě,poznamenává Štěpán Jakubec, terénní pracovník.

Někteří se mohou od nemocných distancovat a tvrdit, že jsou hrozbou a je třeba se jich zbavit. To ovšem není řešení. Řešením je, abychom se zbavili bezdomovectví, ne bezdomovců. Bezdomovectví je ta nejhorší systémová epidemie, která se šíří a postihu stále více lidí.

 

Jedna akce patnáctého…

Dne 15. 12. 2015 se v Praze v kostele Československé církve husitské (Farského 3, Praha 7) uskuteční Benefiční večer pro lidi bez domova, na němž zazní výběr z děl českých i dalších evropských mistrů včetně vánočních koled. Vystoupí například Alena Žáková, Miloš Ježil či Petr Tvrdek. Vstupné bude dobrovolné a začátek je v 18:00. Výtěžek z akce je určen pro projekt Nejdřív střecha (společný projekt Vojtěcha Sedláčka a neziskové organizace Naděje).

 

Dostanou Příběhy z ulice šanci?
Dalším z projektů, které mají lidem bez domova pomoci, je projekt Petra Freimanna. „Kniha je reálnou stopáží toho, co práce sociálního obnášela během zimního terénního programu, který Praha zřídila s ohledem na kritické zimní období. Je smutné sledovat, jak se na lidech ulice postupně podepisuje. Co knížka přináší? Dva světy, v nichž žijí jedni lidé - a zimní putování sociálního pracovníka pražskými ulicemi. Knížka je dopsaná, vyjde ale jen, pokud se najde dost „nadšenců", kteří se budou chtít o tématu bezdomovectví dozvědět víc. Má za cíl samozřejmě i destigmatizovat. Pojem bezdomovec má čistě negativní konotaci - zato takový bezpřístřešník?

Zde bych s panem Freimannem trochu polemizoval. Bezdomovec totiž nepřichází toliko o střechu nad hlavou. Přichází o zázemí, o domov. Ztrácí naději na smysluplný život – a je více méně odsouzen k živoření.

 

Komu není pomoci…

O destigmatizaci je ale třeba mluvit – a nezůstat jenom u slov. Škatulkujeme, aniž známe. Lidé bez domova mají za sebou rozmanité příběhy. Někteří mají vysokoškolské vzdělání, jiní zažili i svých „patnáct minut slávy“ (například ZDE nebo ZDE). Často nás jednoduše nezajímá, co kdo dokázal, jak se choval k druhým nebo jaké měl hodnoty, než sklouzl na samé dno. Vidíme pouze zanedbaného jedince, který může šířit kdo ví jaké choroby a zapáchá. Od toho je přece lepší držet se dál…

Šmahem se těmto lidem připisují negativní vlastnosti – a hledí se na ně s despektem. Kdo by se zastával jejich práv, šíří-li se proti nim vlna nenávisti? Jejich jedinou advokátkou je ulice – a ta je k jejich situaci lhostejná.

Nezapomínejme ani na ty, kteří se například pustili do podnikání, ocitli se v kolotoči dluhů a exekucí -a než by s sebou strhli své rodiny a sami se ocitli na ulici, volili sebevraždu.

Zkusme aspoň minutou ticha uctít památku těch, kteří z tohoto světa odejdou, aniž to někým pohne a někoho to vzruší. Mnohdy se sice verbálně hlásíme k humanistickému odkazu, ale praxe je o poznání více pokrytecká. Není možné část spoluobčanů nepovažovat za lidi – nebo se tvářit, že cena jejich života je nižší – či dokonce, že jejich život žádnou cenu nemá. Kolikrát mám pocit, že vysklená výloha luxusního obchodu vzbudí více zájmu než sebevražda bezdomovce.

Veďme diskuse o tom, na jakých základech pojmy jako demokracie, humanismus či sociální stát mohou stát, a se kterými jsou neslučitelné. Možná pochopíme, že maximalizace zisku je hybatelem, který není ani sociální, ani demokratický. A že právě tady spočívá jádro pudla, proč lépe není – a v dohledné době ani nebude. Nenechme naše „bezradné a opuštěné“ bez pomoci. Pak bychom totiž zjistili, že pomoci není zejména nám.    

 

Kysličníkem se zhoubný nádor nevymýtí…

Podobné akce (jako ta Freimannova či benefice 15. prosince) jsou důležité, protože pro potřebné aspoň něco dělají. Z tohoto hlediska je dobré je podpořit.

Nebudeme-li se ale zabývat kořeny problému – a nesoustředíme-li se na jeho systémovou podstatu – nevyřeší se vůbec nic, a problém se bude toliko stupňovat.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Středa, 09 Prosinec 2015 06:36 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz