Rudý šátek pro senátory


Je až dojemné, jak někteří čeští senátoři pečují o jednotu naší společnosti. Senátoři z klubů KDU-ČSL a Starostů vyzvali prezidenta Miloše Zemana, aby se přestal „vzdalovat občanům a rozdělovat společnost“.

 

 

 

Naši stěžovatelé neopomněli dodat, jakých alotrií se hlava státu dopouští: „Vzdalujete se jim svým jazykem, myšlením, i svými činy“, vytkli prezidentovi.
Skupinka senátorů se zřejmě zhlédla v pár stovkách rozčilených lidí s červenými kartami, kteří chtěli navázat na rudokaretní dav, který velmi svérázně uctil datum 17. listopadu. Tito lidé se totiž rovněž označili za „celý národ“ a ústy tohoto národa mluvili.
Pobouření senátoři pravděpodobně chtěli naznačit, že je vůči nim nefér, když někdo nejenže umí mluvit spatra, bez papíru, nezadrhává, nekoktá, neprokládá svůj projev výkřiky odpovídajícími ženskému tenisovému finále, ale navíc se umí vyjadřovat v cizí řeči. Taková nehoráznost. Ta ostuda.
Vyzvali proto Miloše Zemana, aby jako český prezident pronášel své zahraniční projevy v mateřštině, a Českou republiku tak „důstojně reprezentoval“. Zeman totiž se svými hostiteli mluvil při své nedávné návštěvě Tádžikistánu a Kazachstánu rusky. A chudáci čeští pobouření senátoři aby kupovali rusko-český slovník. 
Není přece nadto, když český politický reprezentant mluví v zahraničí svou rodnou řečí – a dá tak vyniknout překladatelům. Demonstruje tak své nezpochybnitelné vlastenectví – a světu jako by říkal: Já jsem Čech, kdo je víc?
Bohužel, pobouření senátoři zřejmě jiný způsob, jak hájit národní zájmy než mluvit v zahraničí česky, nenacházejí.
Je to škoda i proto, že témat na ochranu zájmů občanů České republiky by našli nespočet. Pokud by tedy hledali. Začít by mohli například transatlantickými smlouvami a zaměřit se na pasáž, kde se země zaváže hájit zisky nadnárodních korporací – a kdyby jejich zisky náhodou nějakou vlastní legislativou ohrozila, hrozí jí arbitráže v takové výši, že se z toho každému občanovi zatočí hlava.
Pokračovat by mohli, jak řešit problematiku nezaměstnanosti s tím, že krize neskončila. A jestliže by jim to stále bylo málo, mohli by hledat alternativy k současným systémům školství, zdravotnictví či penzijnímu systému.
Ničemu z toho se však naši pobouření senátoři nevěnují. Naši pobouření senátoři se totiž domnívají, že několik tisíc ruských dobrovolníků na Ukrajině představuje ruskou oficiální invazní armádu. Pojem interbrigád ze španělské občanské války jim asi nic neříká. Patrně se zde řídí logikou, že je ostudné umět cizí řeči a mluvit jimi v zahraničí. Podle této logiky je totiž špatné zjišťovat si různá fakta a pochybovat o oficiálních pravdách. A v neposlední řadě něco vědět a znát.
Někdy může člověk nabýt dojmu, že si naši pobouření senátoři pletou osoby, vůči nimž se vymezují. Když jsem četl pasáž, v níž se uvádí, že se prezident republiky dopouští „znehodnocování absolutního významu lidských práv ve jménu údajných ekonomických zájmů českých firem, potažmo české společnosti“, byl jsem přesvědčen, že narážejí na obhajobu dovozu zbraní do Saúdské Arábie, jehož se dopustil pan Schwarzenberg (s tím, že jim nedošlo, že pan Schwarzenberg není českým prezidentem). Stejně jako jsem se domníval, že se jedná o oprávněnou kritiku selektivního posuzování lidských práv, kdy se obhájci této koncepce tváří, že lidská práva porušují pouze ti, které momentálně považujeme za své nepřátele – a s nimiž bychom se do „smrti smrťoucí“ neměli bavit.
Do třetice jsem pak nepochopil, že na jednu stranu pobouření senátoři Zemanovi vyčítají nedostatek vlastenectví (to když prokáže svou jazykovou výbavu), a na straně druhé mu vyčítají „údajnou obhajobu zájmů české společnosti“. Tak je ten prezident vlastenec, nebo vlastizrádce? Čert aby se v tom vyznal. Ještě že máme naše pobouřené senátory, kteří mají jasno.
Ti zřejmě nepatří k expertům, kteří již několik let očekávali následující zprávu: „Objem ekonomiky nejlidnatější země světa Číny bude na konci roku činit 17,6 biliónu dolarů, zatímco té americké „pouhých“ 17,4 biliónu dolarů. Ještě v roce 2000 přitom Američané produkovali třikrát více než Číňané a na počátku 80. let byl rozdíl desetinásobný.“ (Viz například Financial Times)
Jistě, neměli bychom slepě poklonkovat největší velmoci na světě a dělat, že nemá žádné problémy. Neměli bychom tak činit už právě z hlediska dodržování univerzálního pojetí lidských práv. Bylo by tedy namístě na Čínu tlačit, aby se zaměřila na oblast sociálních práv. Aby si připomněla jméno Charlese Dickense, za jehož časů byla světovou velmocí Velká Británie, která oplývala takovými „rajskými dary“ jako vězeními pro dlužníky či dětskou prací.
Dětská práce je v Číně velkým problémem. Čína se totiž stala tahounem stávajícího kapitalismu, který z lidí sedře kůži mnohem efektivněji, jak postřehl například V. Dlouhý.
Toto ovšem pobouření senátoři prezidentovi Zemanovi nevytkli. Neobořili se na něho, že hájí představitele stávajícího kapitalismu, což by jako někdo, kdo se hlásí k levici, neměl.

Naši pobouření senátoři jsou celí nesví, že hlava státu odmítá přijmout jejich dogma. „Odmítáte vnímat agresivní a diktátorské chování Ruska k Ukrajině,“ píší.
Píší, ale nejspíš nečtou. Minimálně ne zahraniční kritické analýzy. Možná proto, že nebyly přeloženy do češtiny, což je, jak každý „rozumný člověk“ uzná, ostudné.
„Pokud Viktor Janukovyč opustil Ukrajinu o vlastní vůli, potom následná změna vlády nijak nenarušuje ústavní pořádky platné v zemi. Jestliže se tak ale rozhodl z důvodu svého ohrožení, může být taková změna režimu naopak považována za porušení ústavy. To by znamenalo, že následná referenda na Krymu a východní Ukrajině je možné považovat za legitimní… Vzhledem k tomu je skutečně tragédií, že vlády v Evropské unii, zejména ta německá, pošlapaly ústavní principy, na jejichž základech stojí jejich vlastní státy. Je více než nešťastné, že se zapojily do konfrontace s Ruskem kvůli Ukrajině, jež nemá žádnou oporu v zákonech. Mezinárodní vztahy jsou z toho důvodu vážně narušeny. Jak prohlásil 13. listopadu bývalý americký ministr zahraničí Henry Kissinger  v rozhovoru pro týdeník Spiegel, tyto vlády se poddaly emocím a od začátku jednají v rozporu se zásadou rozumu,“ podotýká profesor J. Sapir.

Naši pobouření senátoři jsou svým způsobem umělci. Umějí totiž přepólovat znaménka hodnotících soudů. Pro přehled si jejich soudy shrňme. Co je podle nich ostudné? Plynně mluvit cizím jazykem v zemi, kde je dotyčný politik na návštěvě. Odmítat dogmata tváří tvář faktům. Propagovat svou zemi v zahraničí.
A co je podle jejich vidění světa hodno následování? Mluvit v zahraničí rodnou řečí a brát tak ohled na několik svých senátorů. Hájit selektivní lidská práva s tím, že máme vědět, kdo je „spojenec“ a kdo je „nepřítel“. V případě spojence jsou lidská práva samozřejmě v pořádku. V neposlední řadě je potom záhodno přistoupit na dogmata našich spojenců.

Je zajímavé, co se pro naše pobouřené senátory stalo rudým šátkem. Není jím porušování lidských práv v Mexiku. Není jím napjatá sociální situace v některých státech USA, která dopadá zejména na americkou populaci s africkým původem. Není jím okolnost, že Evropská unie projevy fašismu na Ukrajině nevidí, neslyší.
Ne, čeští senátoři se nezajímají o to, jak stávající vláda pokračuje v důchodové reformě. Nezajímá je, zda zájmy penzijních fondů nakonec nedostanou zelenou, třebaže druhý pilíř důchodového systému s velkou pompou zanikne. Nezabývají se růstem minimální mzdy. Nezabývají se osudem vysokého školství (Kde jsou časy, kdy studenti místo rudých kartiček spolu s iniciativou Za svobodné vysoké školy pořádali Týden neklidu?).
Zato naši pobouření senátoři ožili, když se objevily červené kartičky proti prezidentovi Zemanovi. Našli si své téma. Něco, co nevyžaduje složité překlady a myšlení. Něco, co je jasné a přímočaré. To je vlastenecké. To se bude líbit.
A ani jim v tom zápalu nedojde, že oni dostali od občanů červenou kartu již dávno. A to ryze demokraticky, ve volbách. Jakou má totiž podporu občanů politik, který vzejde z voleb s cca dvacetiprocentní voličskou účastí ve druhém kole? A to raději nemluvím o volbách do Evropského parlamentu.
Vypadá to, že rudý šátek našich pobouřených senátorů bude mít úplně jiný odstín než rudý šátek před očima oprávněných voličů, kteří mají často neodbytný pocit (třeba, když čtou výzvy některých senátorů), že jim zůstaly pouze oči pro pláč.


AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Marek Řezanka

rezanka

Autor je básník, textař a komentátor

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB