Když akademikům vadí Zima


(foto tomaszima.cz)Akademici Univerzity Karlovy, mezi nimi různí ctihodní docenti a profesoři – jako například „katolická buzna zdravící Bátoru“, jak se kdysi jeden z těchto moudrých mužů dobrovolně tituloval (a byl na to hrdý), projevili uvědomělost vskutku nevídanou. Utrhli se na černou ovci, jež si v jejich řadách dovolila – slyšeli jste už něco v demokracii odpornějšího? – zastávat odlišný názor.

 

 

 

Rektor Tomáš Zima vybočuje. A tak to dostal pro jistotu černé na bílém. Byl poučen, jak má to, co se odehrálo 17. 11. 2014, vnímat.
„Cílem protestu na Albertově, jehož se zúčastnila i celá řada studentů a akademiků Univerzity Karlovy, bylo vyjádření nesouhlasu s prezidentem, který opakovaně zlehčuje pošlapávání lidských práv ve světě, rozehrává nebezpečnou hru se zahraničněpolitickou orientací země, nezřídka se chová jako hulvát a krátce před oslavami 25. výročí 17. listopadu 1989 dokonce bagatelizoval brutalitu tehdejšího policejního zásahu proti studentům na Národní třídě.“
Kdyby něco podobného napsal maturant, mohli bychom nad těmito slovy mávnout rukou s tím, že až se ještě něco naučí a až bude nad věcmi hlouběji -- a hloubavěji -- přemýšlet, dočkáme se preciznějšího zhodnocení. Je však možné, že podobný text zformulovali akademici?
Od akademika bych očekával poněkud jiné vyjádření. Že si bude klást otázky. Například, nakolik se protest proti hlavě státu slučuje s připomenutím památky studentského boje proti fašismu (v rovině konkrétní) či za svobodu jako takovou (v rovině obecné). Dále, nakolik byla zvolená forma protestu vhodná. Šli snad protestující, kteří nenechali svého oponenta ani pořádně promluvit, ostatním příkladem? Dokážeme spolu mluvit, nebo umíme na sebe pouze pokřikovat?
Ještě horší je, k jakým zkratkám se páni akademici uchylují. Ke zkratkám, které jsou na první pohled neobjektivní – a které jsou ideologicky zabarvené. Jedná se o nálepky, jimž se napadený nemůže bránit. Považuji za mimořádně nebezpečné a alarmující, že k etiketizaci sklouzávají ti, kteří mají představovat jistou míru vzdělanosti, důstojnosti a možná i něčeho, co bychom mohli nazvat morálkou.
Vypíchněme si tedy ve zkratce body, které naše akademická suita přišila prezidentovi republiky jako tabu, o němž se nediskutuje.
Podle jejich slov hlava státu:

Opakovaně zlehčuje pošlapávání lidských práv ve světě

Rozehrává nebezpečnou hru se zahraničněpolitickou orientací země

Nezřídka se chová jako hulvát

Bagatelizuje (dokonce) brutalitu zásahu z listopadu 89 – navíc u příležitosti pětadvacátého výročí těchto událostí.

Se všemi těmito body lze polemizovat. Ani v jednom případě není použit jediný věcný argument, který by výše zmíněná slova podporoval – a proč bychom se namáhali s argumenty, když zmíněná „moudra“ zná „přece každý“. Každý přece ví, že je Zeman alkoholik, kdyby se tisíckrát vědělo o jeho zdravotních problémech, které mu ztěžují jeho chůzi. Neučíme se pochybovat. Pokud je snazší někoho obvinit, proč se obtěžovat s důkazy?

 

Právo svobodně chcípnout

Zastavme se ale u údajného opakovaného zlehčování pošlapávání lidských práv. Přiznejme si, že jsme – jako řadu jiných důležitých věcí – zprofanovali i doktrínu lidských práv. Neboť k nim nepřistupujeme univerzálně. Jsme schopni pohoršit se případem člověka uvězněného na pár let s tím, že mu je většina trestu prominuta, ale mlčíme tam, kde protestující dostávají dlouholeté a doživotní tresty, či jsou přímo popravováni. Jak můžeme například hájit režim Augusta Pinocheta, protimuslimské vlny násilí v Barmě? Jak se můžeme tvářit, že je v pořádku dodávat zbraně Saúdské Arábii? Nebo tady pošlapávání lidských práv není na pořadu dne? Nějak jsem neslyšel, že by se proti tomuto naši akademici bouřili?
„V Saúdské Arábii jsme se zabývali celkovou situací na Blízkém východě. Zajímal mě názor saúdského korunního prince a poté také ministra zahraničí na situaci v regionu, především v Sýrii a také na vývoj v Íránu. Druhým důležitým bodem byla snaha prosadit naše firmy na zdejším trhu. Je zde celá řada atraktivních zakázek, o které mohou naši podnikatelé usilovat, a my jsme se snažili jejich zájmy podpořit,“ prohlásil v květnu 2013 exministr zahraničních věcí Karel Schwarzenberg, který mimo jiné jednal i s ministrem obchodu a průmyslu Tawifem Al Rabiahem.
„Třeba v Saúdské Arábii jsem také byl, a přitom vím, že se tam lidská práva nedodržují,“ vysvětlil Schwarzenberg a přisadil si: „Saúdská Arábie je pro nás v této oblasti docela cenný spojenec, to musíme také přiznat… Ale život není ideální, a někdy člověk musí také mít partnery, s jejichž chováním není tak úplně srozuměný,“ dokončil obhajobu faktu, že v posledních letech byl do Saúdské Arábie za posledních deset let vyvezen zbrojní materiál za 20,5 milionu eur.
Jako signatář petice jsem nepříliš zásadovým postojem pana Schwarzenberga zklamán.
Hrát si na dodržování lidských práv nemá cenu, pokud má jít pouze o nějakou pózu – jak by dodal Václav Bělohradský, o fetyš. Cenu má úsilí o dodržování těchto práv všude ve světě a snažit se o jejich univerzální prosazování s přihlédnutím k sociálnímu a kulturnímu klimatu té které země.
Protestujme proti omezování svobody projevu. Zároveň ale odsuzujme prohlubování chudoby, všechny formy vykořisťování a diskriminace, odsuzujme ničení životního prostředí a lidské důstojnosti v zájmu maximalizace zisků nadnárodních korporací, stavme se proti drogovým kartelům. Ostře protestujme proti metodám masivních odposlechů, proti řízeným popravám vybraných lidí bez soudu.
Chápejme lidská práva komplexně. Jedině tak můžeme působit věrohodně a máme šanci na nějaký úspěch. Pokud ovšem z našeho postoje čouhá pokrytectví a dvojí metr jako sláma z bot, v takovém případě tato práva diskreditujeme.
Vrátíme-li se k Zemanovu výroku, jenž naše akademiky v otázce lidských práv tolik pobouřil, musíme si uvědomit, že není sám, kdo neuznává samostatnost Tibetu. Nepožaduje ji ani dalajlama, který usiluje o statut autonomie. Tím, že někdo na chvíli vyvěsí něčí vlajku, patrně nikomu neprospěje. Pokud ovšem někdo naváže přátelské diplomatické styky – klidně s někým, s kým nesouhlasí, má větší šanci něco ovlivnit.
Akademik by neměl lidi strašit pomocí iracionálních výkřiků typu, že hlava státu „rozehrává nebezpečné hry se zahraničněpolitickou orientací země“. V takovém případě ovšem tyto hry hrají všichni aktéři na mezinárodněpolitické šachovnici. Možná si i (ne)vážení akademici všimli, že místo jedné velmoci čelíme novodobému koncertu mocností, kam se zařadily i Rusko s Čínou. Náš prezident si s nimi nehraje – ale se všemi jedná. Podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.
Je jistě na místě, abychom pojmenovávali, co se nám na té které konkrétní vizi Miloše Zemana nelíbí, ať již se bavíme o jeho pojetí války proti terorismu nebo jeho pojetí Unie. Nemůžeme ale pominout, že je zastáncem NATO i Evropské unie – a že v tomto ohledu se tedy žádné „zahrávání si“ nekoná. Co by teprve naši akademici dělali, kdyby nějaký český prezident přišel s nápadem opustit NATO?
Kde ovšem naši akademici byli, když na Ukrajině eskalovalo napětí v občanskou válku a kdy i naše mainstreamová média začala obhajovat kult Bandery a zcela přehlížet otevřené projevy fašismu na Ukrajině? V zemi, jejíž představitel volá po totální válce s Ruskem a stupňuje tlak na svého souseda. V zemi, kde dodnes není vyšetřen masakr v Oděse, kde dodnes není jasné, kdo proměnil „Majdan“ v tok násilí ani kdo nese zodpovědnost za sestřelené civilní letadlo. V zemi, kde OBSE objevila hromadné hroby, jejichž obsah nás – čistě z hlediska dodržování lidských práv – vůbec nezajímá.

Co říkají naši akademici na „pražský majdan“ na Staroměstském náměstí? Souhlasí s ním?

 

Pravdu máme my

Kdyby to nebylo tragické, dalo by se říci, že je chování našich akademiků směšné. Někteří z nich si totiž počínají jako kluci na veřejných záchodcích, kteří čmárají po zdi „Matikář je vůl“.
Akademici by si měli uvědomit, jaké hodnoty mají hájit. Že jsou tu třeba proto, aby mírnili různé iracionální výbuchy, aby bořili tabu, aby učili vést diskusi. Aby byli následování hodni.
Místo toho kreslí sprosté otázky, do ohně iracionality přilévají svůj olejíček – a střeží kult 17. listopadu, jehož hodnoty však během let jaksi zmizely. Nebo jsme snad usilovali o „etapu kmotrů“ střídanou oligarchizací?
Naši akademici jsou pobouřeni, že hlava státu odmítá popsat 17. 11. 1989 jako masakr, .protože je přesvědčena, že je lépe toto slovo spojit s osudem studentů třeba v Mexiku, na něž si, jak se obávám, naši akademici ani nevzdychli.
Jejich slova působí v uvedeném kontextu účelově, jednostranně, nevěrohodně. Jsou přitom těmi, kdo by vyslovené ani napsané překrucovat neměli. Jsou těmi, kdo by měli modly jakékoli společnosti bortit a otevírat společenské debaty. Ukazovat různé úhly pohledu a vyvracet „jediné pravdy“.
Čeští akademici 21. století ale takto nefungují. Mnoho z nich takto nefunguje.
Místo toho se proměnili v arbitry „správna“. Neuznávají demokratické nástroje, nerespektují výsledky demokratických voleb. Nesnaží se rozebírat možnosti přímé demokracie. Oni sami chtějí určovat, kdo bude odvolán a kdo bude zvolen. Koho prohlásí za hulvátského kacíře a koho za ryzího aristokrata.
V tomto rozpoložení potom své „černé ovci“ vzkazují: „Z tohoto důvodu považujeme za velmi nešťastné, že jste se sám od jednání prezidenta ani v nejmenším nedistancoval, a naopak jste odsoudil protesty proti němu.“

Jinými slovy, vzdělaní lidé vyjadřují své politování, že jednotlivec si dovolil s nimi nesouhlasit. Že si dovolil vidět věci jinak než oni.
Navázali tak na H. Bočana s J. Stránským, kteří se v době prezidentské kampaně obuli do M. Dejdara za jeho názor: „Svou volbou pana Zemana jen potvrzuje (Dejdar), že všechno, co o Zdivočelé zemi říkal, byly jen kecy."
Odporujme této filosofii „jediné řeči“. Respektujme odlišný názor a snažme se argumentovat, v čem je podle nás nesprávný. Nezačněme ale ve chvíli, kdy s něčím nesouhlasíme, pískat, křičet a řvát. Řvát, že jiný názor nesmí znít. Protože se nám nelíbí. A co se nám nelíbí, je lež. Tím nic demokratického nepodpoříme.
V říjnu 1882 T. G. Masaryk na české univerzitě v Praze v rámci své přednášky vyjádřil přání: „Já bych rád, aby mládež nepřijímala nic slepě, ale studovala a dělala si samostatný úsudek.“
V jakém kontrastu proti tomuto tvrzení jsou postoje našich akademiků?
V roce 1889 čelil Masaryk českému studentstvu s klerikálními vůdci, kteří se rozhodli Masaryka vypískat. Masaryk tak v Klementinu psal své prohlášení křídou na tabuli s replikami. Mluvit mu nebylo umožněno.
Masaryk nešel s davem. Dovedl se mu postavit s tím, jak vnímá útoky na svou osobu: „Jako když prší, to jest roztáhne se deštník.“

Holandský básník, lékař a filosof, F. W. van Eeden napsal: „Královský člověk miluje odpor, neboť odpor buď posílí jeho pravdu, nebo ji osvobodí od lži."

Naši akademici ovšem proti člověku, který jim odporuje, brojí. Vytýkají mu jeho postoj jako scestný. Přímo ideově závadný.

 

Barva strážců jediné pravdy

A právě tady bychom měli odporovat.
Je jistě záslužné, pokud za vlády Nečasova kabinetu někdo upozornil na vazby pana Bátory na hnutí D.O.S.T. Nesnášenlivost vůči komukoli (jednotlivci či skupinám osob) nemá na resortu školství co pohledávat.
Stejně tak bychom ale měli protestovat proti zastávání jediné pravdy, zabalené do klišé a fetišů. Mohli bychom se totiž dočkat hnědnutí společnosti zcela odjinud, než bychom předpokládali. Nejenže hnědá probublává v kanálech a stokách. Může nás – jako lavina – smést i z výše postavených míst. Samozřejmě pod hesly, jakými jsou svoboda, pravda -- a v neposlední řadě – demokracie.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Marek Řezanka

rezanka

Autor je básník, textař a komentátor

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB