Dvě tváře jedné církve

Email Tisk PDF

Někteří neskrývají své nadšení, jiní jsou skeptičtější a tvrdí, že jde pouze o povedené „pí ár“ – že se jedná o slupku, pod níž je ve skutečnosti prázdno.

 

 

 

 

Co máme čekat od papeže Františka? A můžeme vůbec něco očekávat od jediného člověka?
Osobně jsem přesvědčen, že bychom nad nikým hned neměli lámat hůl. Jistě, je dobré vnímat svět kriticky a pochybovat. Současně bychom ale neměli podceňovat sílu slov, ať už si o jejich pozadí a motivech myslíme cokoli.
Zajímavé ovšem je, pokud vedle sebe postavíme některé zásadní výroky papeže Františka, a porovnáme je s postoji českých katolických špiček, konkrétně např. D. Duky.
Všimněme si, jak se oba vyjádřili k současnému systému, jak hodnotí dění na Ukrajině a k čemu v této souvislosti vybízejí a jak se staví vůči těm, kteří establishment podrobují tvrdé kritice.
Řecká levicová Syriza s Alexisem Tsiprasem v čele je nesporně trnem v oku všem neoliberálně smýšlejícím. Někteří by si možná přisadili, že je to „lůza“ a nebezpečí pro „naši demokracii“. Papež František ovšem s Tsiprasem společnou řeč našel. Řecký politik setkání hodnotil následovně: „Vycházíme z různých pozic, ale v otázce společných hodnot se potkáváme. (...) Rozumíme si v poznání, že chudoba má všude na světě strukturální příčiny, že lidé mají mít vždycky přednost před trhy… Papež František zažil jako biskup v Buenos Aires ekonomický kolaps v Argentině a dobře ví, jak taková událost poznamená celou společnost.“ 
Papež sám pak podle řeckých médií ocenil především Tsiprasovu úlohu v souvislosti s tzv. krizí hodnot: „Jazyk, kterým vy mladí politikové mluvíte, je jako hudba, jež dává naději,“ sdělil prý doslova.

Kardinál Dominik Duka nenechával za vlády trojkoalice P. Nečase nikoho na pochybách, na čí straně stojí – a koho hodlá podporovat. Po poklidné – ale početné - demonstraci dne 21. 4. 2012 Duka víceméně onálepkoval demonstrující jako lůzu: „Nevadí mi protesty, ale vadí mi množství projevů, které už dávno překročily míru pokojného protestu a staly se projevy hrubiánství a vulgarity. Tím se protest sesouvá z roviny demokracie do roviny ochlokracie.“
Přitom se vůbec nezabýval obsahem demonstrace (kde se ani ničím nevrhalo, ani se nic nezapalovalo). Tehdejší vláda byla kritizována hned z několika hledisek. Asi nejvýraznější bylo hledisko sociální – místo vyplétání se ochranná sociální síť dočkala spousty děr. Neméně děravá byla ovšem nádoba, do níž měly plynout daně od těch nejvíce bezbranných, pro něž daňové ráje neexistují. A tak se kumulovala zloba, že mnozí lidé mají méně a méně, a platí více a více a že senioři dají důchod pomalu na léky (pokud na ně vůbec mají) – aniž mohou mít pocit, že vybrané prostředky nějak pomáhají jim či budoucím generacím (které přece nechceme zadlužit). Byli jsme svědky různých podivných projektů (IZIP, registr vozidel, sKarty) a v neposlední řadě jsme bezmocně přihlíželi pochybnému procesu zvanému „církevní restituce“. Procesu, kde se dalo diskutovat jak o obsahu (prolomení Benešových dekretů, prolomení hranice 25. 2. 1948, obejití První pozemkové reformy z roku 1919), tak o formě (zákon byl tlačen hlava nehlava, povinné přestávky se nedržely, každý hlas – včetně korupčníka Pekárka – byl dobrý, premiér podepisoval dříve, než Ústavní soud stačil mrknout – a co hlavně – dodnes se kolem celé procedury vznáší pachuť korupčního jednání).
Jakpak hájili dukové a halíkové demokracii, když kdejací politici a kdejaká mainstreamová média volali do zbraně proti „totalitním“ státním zástupcům a „zlotřilé“ policii?
Někdy je dobré si některé věci připomínat. Neboť ti, kteří nejhlasitěji křičeli proti „nedemokratickému postupu“ při pádu vlády, která byla až po uši namočená v různých aférách (a její špičky byly podezřelé z korupce), dnes co možná nejdůraznějším hlasem hájí nevolenou kyjevskou vládu (nikoli vládu překlenovací), která na sebe bere právo zabíjet vlastní občany a právo rozhodovat o budoucnosti země. Pokud by si někdo nebyl jist definicí „dvojího metru“, tato je přímo učebnicová.

 

V případě konfliktu na Ukrajině je třeba ocenit, že papež vybízí k míru – a nevolá do zbraně jako jeho středověcí předchůdci. Davy věřících na Svatopetrském náměstí vyzval, aby se modlily za Ukrajinu, a vyjádřil přání, aby „všechny strany v zemi pracovaly na překonání nepochopení“. Dále nabádal „mezinárodní společenství, aby podpořilo každou iniciativu ve prospěch dialogu“.
Papež pochopil, že jedině dialog je cestou, která může zabránit choutkám některých kruhů vyvolat zničující třetí světovou válku.
Jak se pro srovnání profilují představitelé české katolické církve? Rozhodně nejsou papežštější než papež. Místo volání po dialogu zvolili tón konfrontace.
„Nejsem politik, ale to, co dělá v současné době ruská politika, je opravdu něco, co ohrožuje světový mír. Měli bychom si uvědomit, že nějakým způsobem musíme být solidární s těmi, kteří potřebují pomoc,“ rozohnil se Dominik Duka. Jen z jeho řeči nevyplynulo, zda si přeje, abychom byli solidární s lidmi, kteří na vlastní kůži pociťují dopady války, nebo s kyjevskými komandy s hákovými kříži na helmách, které mají Kyjevu dopřát „volnější dýchání“.
Od církevního představitele bych čekal zdrženlivost a pokoru. Čekal bych, že bude nabádat lidi, aby hledali, aby se ptali – a aby pochybovali. A že se bude snažit zasypávat příkopy iracionální nenávisti plynoucí ze strachu z neznámého.
Nikdy nepadl sebemenší důkaz, že Rusko vyslalo na Ukrajinu invazní armádu – ani že bylo zapleteno do sestřelení civilního letadla nad územím Ukrajiny. Přesto se obojí vydává za „jasnou věc“. Důkazů „demokratům“ netřeba. Hlavně když polní kurát Katz požehná zbraním – a třeba se dočká aspoň jednoho dojatého hříšníka z řad vojáků.
Halík se netají svou záští vůči Putinovi a potažmo proti Rusku – a nechává se jí strhnout natolik, že nevidí fakta a neslyší fakta.
„Na mezinárodní scéně Putin vytváří koalici těch nejhorších sil. Od fašizujících nepřátel Evropské unie včetně paní Le Pen přes posilování spolupráce s Kubou až po styky s některými kryptokomunistickými vládami v Jižní Americe.“ Pěkně nám smotal jablka s hruškami, jen což je pravda. Jenže zapomněl dodat, co je příčinou toho, že ve Francii posilují Le Penové, v Maďarsku V. Orbán a v Británii N. Farage. A že papež František možná hájí „kryptokomunistické vlády“ proti dravému kapitalismu bez přívlastků (tedy tomu stávajícímu, který se rozvaluje i v Rusku a Číně). Halík nepostřehl, že hnědnutí Evropy je patrně reakcí na něco, co „stará dobrá Unie“ nedělá dobře. Kde asi jen udělala chybu?
Obraz Putina (jistěže autokrata) s ďábelskými rohy a ocasem neobstojí. Kde totiž halíkové a dukové a jim podobní byli, když se vrcholní politici objímali se zločincem, jakým je Thaci nebo když se americké bombardéry jaly svrhávat bomby na Iráčany proti OSN a mezinárodnímu právu?
Pokud je někdo v prosazování lidských práv nedůsledný, těžko může kritizovat za nedůslednosti jiné. Jistěže by prezident republiky mohl připustit, že dění na Blízkém východě není černobílé – a že pokud zde nebude mezinárodní právo platné pro všechny strany konfliktu, spirála násilí se nezastaví. Ale když o protiislámském populismu mluví někdo, kdo se dopouští populismu protiruského, nemá to váhu. Žádnou.
Pokud má církev lidem pomáhat, je třeba, aby šla k podstatě problémů dneška – doslova na její dřeň. Ocitla se na křižovatce, kde jedna cesta vede k podpoře establishmentu a zájmů nadnárodních kruhů – a druhá proti těmto zájmům. Nic mezi není.
Papež František si položil řadu otázek, z nichž jedna, poměrně podstatná, zní: „Jak je možné, že to není zpráva, když zemře starý bezdomovec na podchlazení, ale je to zpráva, když poklesne burza o dva procentní body?“ A dodává: „... Dávám přednost církvi, která je pohmožděná, bolí jí všechno a je špinavá, protože byla na ulicích, nikoliv církvi, která je nezdravá tím, že se uzavírala do sebe a lpí na své vlastní bezpečnosti… Již nemůžeme déle tolerovat, aby finanční trhy ovládaly osudy národů, místo aby sloužily jejich potřebám, nebo aby malá hrstka lidí prosperovala za pomoci finančních spekulací, zatímco mnoho lidí těžce nese jejich důsledky.“
V přímém kontrastu k těmto slovům můžeme slyšet věty našeho kardinála: „Jedni chtějí vydělat víc a víc a dopouštějí se nezodpovědných riskantních kroků ve svých spekulacích. Druzí zneužívají nejednou velmi sobecky výdaje státu na sociální potřeby a chtějí z nich urvat co nejvíc, aniž by se přičinili svou prací o zvýšení národního důchodu. Obě skupiny jednají nakonec stejně a ještě svalují vinu a zodpovědnost na ty druhé.“
Jaksi opomněl dodat, že řada analýz dokázala, že skutečně zneužíváno je pouhé mizivé procento sociálních dávek. A maximalizaci zisků nadnárodních korporací dal na roveň těm, kteří nic nemají a snaží se také něco urvat.
Po nějaké reflexi, že třeba podstata stadia systému, v němž se nacházíme, naráží na své limity – a že je třeba hledat alternativu, není u našich církevních představitelů ani stopy. Vždyť přece máme „krásná města a nic se nám neděje“. Jenom jsme se – jakoby máchnutím kouzelného proutku – dostali na konec útesu, pod nímž zeje propast. Propast znamenající válku. Balancujeme na samém okraji – a bušení do válečných tamtamů neustává.
Právě v této době poznáme, která tvář katolické církve je ta reálná. Možná budeme nemile překvapeni shazováním masek – a možná budeme naopak potěšeni, že z tváře zmizí skvrny a jizvy, které ji hyzdily. Tak či tak aspoň bude jasno, zda dvě tváře jedné církve nebyly tváří jedinou – a zda kromě nás bude mít budoucnost i tato církev.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Čtvrtek, 25 Září 2014 16:02 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB