Jak (ne)vzniká skepse a jak (ne)rosteme



Bohuslav Sobotka se v rámci setkání socialistické frakce Evropského parlamentu nazvaného „V Evropě rosteme společně“ nechal slyšet, že hlavním problémem je skepse. „Teď po deseti letech zjišťujeme, že řada lidí přemýšlí, jaká je vlastně budoucnost tohoto projektu... Je to dědictví euroskeptických vlád, je to dědictví krajně euroskeptického prezidenta Václava Klause…“


Má pravdu, předseda? Není naopak dobře, pokud lidé přemýšlejí, jaká je budoucnost projektu, který měl zajistit na evropském kontinentu mír a sociální a ekonomický blahobyt? Škoda jen, že o tomto projektu více nepřemýšlejí politici, kteří hájí různé fiskální pakty a transatlantické dohody jako posvátný grál, jako něco svébytně evropského a integračního, o čem se pro jistotu nediskutuje a co se více nerozebírá.
Je to škoda, protože jestli mají volby do Evropského parlamentu nějaký smysl, potom ten, jaký směr si projekt Evropské unie vybere do budoucna. Bylo by poněkud smutné, existoval-li by jediný ideologický přístup podložený axiomem (tvrzením, které je nezpochybnitelné), že buď Unie fiskální, nebo žádná. Potom bychom na výběr vskutku neměli.
Místo debaty o tom, jak zabránit, aby se Evropa vydala po hnědé – stačí se podívat na Ukrajinu, do Maďarska, ale i do Řecka či do Itálie a tak dále --, místo debaty o tom, jaké důsledky může a bude mít prosazení fiskálního paktu na střední a nižší vrstvy společnosti, se snažíme rozlišit na proevropské (to jsou jako ti, kteří prosazují fiskální pakt) a antievropské (tam se spláchnou všichni ostatní).
Je poněkud nešťastné, že předseda české sociální demokracie není schopen jít hlouběji a že si vystačí s Václavem Klausem, který se ze zarputilého konzervativce vypracoval na zapáleného neoliberála. Touto prázdnou kritikou, která ho nic nestojí, si voliče patrně nezíská. Ti očekávají něco více.
Projekt Evropské unie se dostal – eufemisticky řečeno – do nesnází. Dostal se do nich vlivem (ne)fungování určitého systému. Ocitl se v nich, protože tento systém naráží na své mantinely. Padla železná opona, sociální stát byl označen za přežitek a ziskuchtivé nadnárodní firmy si vytyčily jedinou funkci národních států – ochranu svých zájmů v těchto zemích, na úkor všech ostatních. O co méně plní tyto státy svou roli v oblastech sociální, kulturní, životního prostředí či zdravotnictví, o to více je třeba křičet, jak si naši národní suverenitu vzít nedáme. Čím více by mohla být pozornost lidí upřena na nadnárodní korporace, tím častěji jsou veřejnosti předhazováni zástupní viníci, kteří mají být těmi pravými a zaručenými parazity – a vůči nimž je třeba zacílit hněv zdola. Přesně takto se Evropa obléká do hnědé. Občas k tomu někdo zvesela zahraje a někdo tomu i zatleská.
Pokud se najde náhodou někdo, kdo shodou okolností s davem jít nechce – a komu nestačí opakovat stokrát pronesené kázání, jež má punc slova božího -- vypukne proti němu mediální štvanice. Jan Keller by v těchto dnech mohl vyprávět. Přitom by ke společnému růstu v Evropě mohl říct výstižnější slova, než český předseda sociální demokracie. Asi by nezačal tím, že krize Evropské unie je způsobena skepsí. Skepse je totiž většinou následek nějakého dění, nikoli příčina. Dodal by, že tato skepse pramení z toho, že Evropa nedbá o své potřebné. Naopak, že je pomalu (někde i celkem rychle) hází přes palubu a přitom se tváří, že vše je v naprostém pořádku. Jenže ono není. Základy, na nichž nyní projekt evropského integračního procesu stojí, jsou vratké. Demolice welfare-state vede ke štěpení, nikoli k integraci. A drobtů, kterými se mocní snaží zacpat ústa těm pod stolem, je čím dál méně.
Společně tak v Evropě rostou jen někteří, jiní jsou zašlapáváni hluboko do země. Pokud se tento trend nepodaří zvrátit, lze očekávat vyostřený sociální konflikt, který zrovna holubici s ratolestí v zobáku ve znaku mít nebude.
Toto bych očekával, že na sjezdu sociálně cítících demokratů zazní. Zatím mě ale z jednoho z výroků Bohuslava Sobotky a jemu podobných přepadla neskutečná skepse.
Ještě že aspoň ten Keller svými postřehy možná dokáže otevřít diskusi, na jakém základě může EU fungovat, a co vlastně pro ni fiskální pakty a transatlantické dohody představují. Konečně bychom totiž zjistili, že podpora Unii neznamená podporu fiskálním paktům a transatlantickým smlouvám, a naopak, že bláhové vystoupení z Unie nás před podobnými pakty a smlouvami neuchrání. Naopak. Že podobné pakty mohou celý projekt pohřbít. Možná se totiž konečně začneme zabývat podobou a obsahem těchto paktů a smluv a třeba nám i dojde, že ty „zbytečné volby“ tam někde za horizontem vůbec zbytečné nejsou. Nebo, nemusely by být.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Čtvrtek, 11 Září 2014 22:40 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB