Kdo vyhrál evropské volby?



Předběžné výsledky voleb do Evropského parlamentu sice už jsou k dispozici, na otázku, „kdo vyhrál“ přesto není snadné odpovědět. Respektive: Čekají nás různé interpretace, závislé na tom, nakolik je ten který interpretující naladěn pro či protievropsky.



Jednoznačnou odpověď, zda a nakolik Evropa „zhnědla“, zda voliči vyslali signál, že jí nedůvěřují, zda tyto volby ohlašují nějakou velkou změnu na politickém poli EU..., takovou odpověď ale nedostaneme.

V na první pohled euroskeptickém Česku euroskeptici a populisté a extremisté ve volbách drtivě prohráli – ODS ztratila 7 mandátů a například Okamurův Úsvit zcela propadl. Prohru nevyváží ani úspěch Svobodných Petra Macha, kteří získali jeden mandát (výsledky například zde). Opačnou interpretaci ovšem může přinést pohled na účast ve volbách: ta poklesla řádově o 10 % na skutečně alarmujících 18 %. Čili: Evropa voliče především nezajímá, není „jejich“, mnoho si od ní neslibují...

 

Vyhráli euroskeptici?

Podle předběžných celoevropských výsledků byla celoevropská účast v letošních volbách do evropského parlamentu přibližně stejná jako před pěti lety – přes 43 %. A strany, či uskupení stran, které tvoří základ proevropského jádra parlamentu - lidová strana, socialisté, liberálové a zelení – ztratili přes 80 mandátů.

Zároveň došlo k „revoluci“ v některých zemích, a to i v těch opravdu důležitých: Ve Francii zvítězila nacionalistická Národní fronta Marie Le Penové, v Británii euroskeptický UKIP Nigela Farage. Poprvé v moderních dějinách Británie tak volby nevyhráli ani konzervativci, ani labouristi. Pravicoví nacionalisté vyhráli i v Dánsku, kde o jeden mandát porazili vládnoucí sociální demokraty. V Řecku naopak vyhrála radikální levice Syriza.

Takže: Přece jen vítězství euroskeptiků?

Těžko říci. Základní proevropské strany si v parlamentu podrží jasnou většinu – přibližně 520 mandátů ze 751. Vyhraněných euroskeptiků tu bude naopak „jen“ kolem 130. (Zbylí poslanci zatím nejsou na této škále tak jednoduše zařaditelní.) Podle „proevropsky“ smýšlejících komentátorů povedou výsledky k semknutí proevropských poslanců, jejich užší spolupráci a inspiraci k jasnější evropské vizi a politice. Podle jiných komentátorů to ale naopak může být signál zásadní změny, která promění EU a možná povede k jejímu zániku – lidé EU nedůvěřují a nedůvěřují ani zavedeným politickým stranám. A ve volbách v posledních letech to ukazují opakovaně a na všech úrovních.

To je ovšem další prvek, který situaci komplikuje. Nikoli všechny strany či uskupení, které uspěly v letošních eurovolbách, jsou primárně zaměřeny proti EU či evropské integraci. Jejich protest směřuje především proti domácímu establishmentu – evidentní to je například ve Španělsku, kde uspělo uskupení navazující na místní odnož hnutí Occupy. Jeho kritika současné společnosti nemusí být automaticky odmítnutím „Evropy“.

 

Změní se Evropa?

Není jednoduché říci, kdo vyhrál. Z jiného úhlu pohledu můžeme zkoumat, co budou výsledky znamenat. Semknou se dosud vládnoucí strany a budou díky přetrvávající pohodlné většině dělat, že se nic neděje? Budou se prostě snažit držet kurz tak dlouho, dokud to půjde? Otřesou výsledky voleb v Británii a ve Francii domácí politikou těchto zemí a zemětřesení se přenese postupně do celé Unie? Stane se hrozba, že Británie vystoupí z EU, akutní? Bude hlavním tématem evropské politiky imigrace, islamofobie, nacionalismus? Budou schopny „staré struktury“ pochopit, že změna jejich politiky je nutná a že „Evropa“ se musí začít měnit, ne snad proto, aby se za každou cenu udržela, nýbrž proto, aby měla smysl?

Dá se nějaká z těchto možností, či jiné možnosti vyvodit z výsledků voleb? Nedá.

Možná v této souvislosti stojí za stručné připomenutí, že ani nástup nacionalistů, ani protest voličů proti zavedeným stranám, ani ekonomická krize nejsou v EU ničím novým. Otázka je, zda je to něco, co EU překonává a umí překonat, nebo něco, co se nutně vrací a prohlubuje a bere evropskému projektu smysl.

Tak například: V polovině 90. let minulého století bylo ve Španělsku 44 % lidí do 25 let bez práce. A nezaměstnanost se šířila i ostatními zeměmi. Nezaměstnanost a rozšiřování Unie pochopitelně posilovaly strach z imigrace. Korupční skandály vedly k nedůvěře voličů v tradiční politické strany. Získávali nacionalisté. Objevovala se nová „spasitelská“ hnutí. V Rakousku se do vlády dostal nacionalista Haider (2000), v Nizozemsku získala strana Pima Fortuyna 17 % hlasů (2002), v Dánsku bodovala strana zaměřující se na boj proti přistěhovalectví - 12 % v roce 2001. Le Pen získal v prezidentských volbách v roce 2002 17 % hlasů. V Itálii zvítězil v roce 1994 Berlusconi.

Dalo by se tedy říci: Nic nového. Problém je v tom, zda jde o setrvalý trend. Trend, který navíc okořenila a přiostřila finanční krize posledních let. Nebo, zda jde o vlny, výkyvy, které je Evropa schopna překonat.

 

Má to smysl?

A hlavní otázkou je, zda to případné překonávání krizí a poklesů má smysl? Zda někam vede? A jsme na začátku: Výsledky voleb mohou být dokladem toho, že čím dál víc občanů EU si myslí, že EU ztrácí smysl, možná ho ani nikdy neměla...

A mohou být taky impulsem pro stále ještě proevropsky smýšlející politiky a občany, aby vzali už zcela vážně, že hledání toho „smyslu“ se nedá stále odkládat. A že EU žijící jen „z podstaty“ z hrubě nahozených hodnot, idejí a identity a triumfu mírové budoucnosti po světových válkách, že taková EU se vyčerpala. Patří spíš do muzea jako důstojný sice exponát, zároveň ale exponát, který nemá reálný vliv na kvalitu života a očekávání svých občanů. Možná zpestření nedělní rodinné vycházky za kulturou. Nic moc pro každodenní život.

Ale ztracené to není.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pondělí, 26 Květen 2014 16:38 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB