Ach ty paralely…


Člověk někdy nestačí žasnout, kolik je na světě historiků. Kde kdo si bere do úst zaručené historické paralely, které přece musí vidět úplně každý.



V případě Ukrajiny se podle těchto paralel chystá něco jako anschluss Rakouska, Západ uplatňuje politiku appeasementu a Rusko má minimálně plány na obsazení svých bývalých satelitů. Vždyť i ten britský princ se nechal slyšet, že „Putin dělá některé stejné věci, jaké dělal Hitler“.
Škoda, že se v podobném duchu nevyjádřil, když Tony Blair prosazoval hlava nehlava bombardování Iráku s tím, že je tam diktátor s velmi nebezpečnými biologickými a chemickými zbraněmi (které ovšem existovaly pouze v hlavách válkychtivých politiků) a že válka musí bejt, vy kluci pitomý. A ještě větší škoda, že tak neučinil, když M. Thatcherová vyjádřila „hluboký smutek“ nad úmrtím chilského fašisty, A. Pinocheta. Stejně tak nebylo slyšet princovo pobouření nad válkou o Falklandy, s níž je jméno M. Thatcherové neodmyslitelně spojeno.
Historické paralely jsou zrádné. Platí zde totiž ono známé úsloví, že do jedné řeky se dvakrát nevkročí. Stará voda uplyne – a ta nová už je zase jiná. Jiné jsou ekonomické zákonitosti, jiné je stádium systému, v němž žijeme.
To, co na první pohled může vypadat, že sedne jako pozadí člověka na hrnec, při podrobnějším zkoumání pokulhává, často na obě nohy.
Současné Rusko není Německem po první světové válce, jednoduše proto, že Rusko žádnou válku neprohrálo. Nemá platit závratně vysoké reparace a nezotavuje se ze ztrát na životech a z pošramoceného sebevědomí.
Stejně tak nečelí velkému sociálnímu vzepětí, kde se na jedné straně formuje hnědá pěst – a na druhé straně sílí rudé nadšení pod vedením R. Luxemburgové a K. Liebknechta. Velkokapitál měl v této situaci hned jasno, koho podpoří – a Luxemburgová to nebyla. Rusko se nenachází v situaci, kdyby selhala sociální demokracie, která měla hájit práva středních a nižších vrstev. Rusko se stabilizovalo pod praporem tvrdého neoliberalismu a spolu s Čínou patří k vlajkovým lodím stávajícího stadia kapitalismu.
Putin potom není zoufalcem, který se z nepatrného človíčka a kriminálníka stává přes noc „novým vůdcem“. „Vůdcem“, který se mimochodem zhlédl v britském kolonialismu, k němuž neskrýval svůj obdiv – a jímž se inspiroval.
Stávající Rusko není zemí, která by svou ekonomiku opřela o zbrojení, jak tomu bylo za Hitlera. Stejně tak se nenachází v situaci, kdy by si nikdo široko daleko nepřál válku a nebyl patřičně vyzbrojen. Nežijeme ani ve světě unipolárním – ale ani bipolárním. Jsou zde USA, Čína, Rusko – a počítat je nutno i s Indií. To je zřejmá multipolarita. Je zde tedy několik světových velmocí, jež nelze dělit na „hodné“ a „zlé“. Všem jde totiž o jediné – o posílení svého vlivu ve světě. A je třeba si přiznat, že v posledních patnácti letech USA přišly o vliv, kde se jen dalo. Padla Monroeova doktrína a v Jižní Americe je možné sledovat rostoucí vliv Číny – ale i Ruska. Totéž se děje na africkém kontinentu a v řadě asijských zemích. Ztratí USA i Evropu?
Navíc nelze srovnávat Československo třicátých let, v podstatě středoevropský ostrůvek demokracie a humanismu (jakkoli se potýkající s mnoha problémy) obklopený fašistickými diktaturami, s dnešní Ukrajinou. Zemí, kde na jedné straně sice sílily kulturní rozmach i sociální vzepětí frustrovaných, kde ale na straně druhé jedna zkorumpovaná vláda střídala druhou a kde představitelé země byli provázáni s oligarchy a zapleteni do všemožných korupčních kauz. Navíc je tragické, když Evropská unie podporuje očividně fašistickou (nevolenou, pučem dosazenou) vládu a tváří se, že jde o vrchol demokratického počínání.
Pokud se již nějaká historická paralela k dnešní situaci nabízí, potom k občanské válce ve Španělsku. Není nic horšího, než je válka, navíc válka bratrovražedná.
Té by se měly světové velmoci pokoušet zabránit, a ne si na jejím plameni ohřívat svou mocenskou polívčičku.
Putin si jistě kritiku zaslouží. Nelze zapomínat na válku v Čečensku – na kterou se zatím úplně zapomnělo, nelze zapomínat na osobnosti, jakými byly Natalia Estěmirová, Galina Starovojtová či Anna Politkovská – jejichž vraždy nejsou dodnes uspokojivě vyšetřeny. Nelze zapomínat na fakt, že v Rusku (stejně jako v jiných neoliberálně zaměřených zemích) se rozvoj práv občanů nenosí a že zde vzniká podhoubí pro různé fašismy a nacismy.
Putin rozhodně není spasitelem, který přijde s nějakou systémovou alternativou.
Abychom se neutápěli v iracionálním strachu, je třeba čerpat informace a vzdělávat se. Už proto, abychom neskočili na každé laciné klišé a na každou sebevíce kulhající dějinnou paralelu. Přirovnal bych to k procesu v době husitství, kdy si lidé začali po svém vykládat Bibli. Až tohoto budeme schopni, ztratí mainstreamová média v naších očích punc něčeho svatého, o čem se nepochybuje. A tato média ztratí moc nad námi.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB