Na neoliberální koleji


Banksy: Sorry, život, který jste si objednali, už není na skladěMohl by to být docela dojemný příběh. Něco na způsob věrného přátelství Amise a Amila s tím rozdílem, že by Zeyer nestačil žasnout, jak chabé pouto bylo mezi jeho hrdiny oproti dvojici Bohuslav a Miroslav.



Věrné přátelství Bohouše a Mirka překoná vše – dokonce i neprodyšné ideové rozdíly, které by člověk u představitelů sociální demokracie na straně jedné a pravicově se tvářící TOP 09 na straně druhé očekával. Očekával, leč by se jich dočkat nemusel.
Vláda Bohuslava Sobotky schválila na konci března přistoupení k fiskálnímu paktu (to se ani neoliberálnímu a korupčními skandály prolezlému) kabinetu Petra Nečase nepodařilo.
Někdy je člověk na pochybách, jestli duo Mirek a Karel nepoužívá pseudonymy Lubomír a Slávek. Například, když jde o formulování postoje k dění na Ukrajině nebo při hájení fiskálních paktů a transatlantických smluv.
Aby přece jenom volič ze samé euforie nedospěl k závěru, že TOP 09 a ČSSD jsou vlastně jedno a to samé, snaží se sociální demokracie vzbudit zdání, že v něčem je přece jenom jiná. A tak se ohrazuje a vymezuje vůči přijetí tzv. dluhové brzdy a snížení strukturálního deficitu.
Toto její počínání může připomínat vegetariána, který vede vola na porážku, a přitom plamenně hlásá, že je třeba hájit práva zvířat. Není totiž dost dobře možné tvářit se sociálně a jedním dechem prosazovat nástroj, který prohloubí sociální nerovnost a zisk z něj bude mít pouze někdo.
Člověku to nedá, aby se mu nevybavilo, jak tvrdě Bohuslav Sobotka vystupoval proti překlenovací vládě Jiřího Rusnoka. Hájil své pokrevní dvojče Mirka do roztrhání těla a nějaké argumenty, že je v případě setrvání Nečasova kabinetu u moci (třebaže bez Nečase) ohroženo nezávislé vyšetřování, ho nezajímaly. Asi si řekl, že u nás stejně každá větší korupční kauza vyšumí do ztracena a obžalovaní z ní vyjdou jako morální autority, které si budou hrát na moderní Jany Koziny a státním zástupcům a soudcům budou mluvit do svědomí se vztyčeným prstem a hláškou: „Do roka a do dne, Lomikare.“
Zcela nesmyslně se potom vůči Rusnokově vládě vymezoval s tím, že není vůbec levicová. Ale to jako vláda překlenovací ani být neměla. To měl být úkol pro sociální demokracii, jež hledala levicovost u jiných, aby se sama zatím (ne)pěkně vybarvila.
Jejím představitelům by přitom mělo být jasné, že po letech deprivace lidí, kteří v přímém přenosu viděli, jak jim jejich dlouho budované sociální jistoty mizejí v nenávratnu, a jak ti, kteří se zaklínají nutností šetřit, rozhazují až běda (v duchu hesla, že přece neprojedí jiní, co mohou projíst oni sami), by si nikdo s trpělivostí občanů zahrávat neměl. Jinak že hrozí ztráta důvěry v parlamentní strany s tím, že je to prašť jako uhoď – a že se tak do kurzu dostanou takové subjekty, které nabídnou spásu pomocí tvrdé ruky a pořádku, který prostě musí být.
Lepší půdu pro možnou fašizaci společnosti si snad ani nejde představit.
Je načase, aby sociální demokracii došlo, že nelze hájit zájmy nadnárodních korporací a současně mít důvěru lidí, že jí leží na srdci jejich potřeby. Že fiskální pakt s lidskou tváří je prostě nesmysl – a že sociální demokracie by měla asi přijít s poněkud jiným konceptem, na jehož základě bude projekt Evropské unie udržitelným.
V opačném případě se dál poveze ve vlaku pádícím po neoliberální koleji. Rychlost, kterou nabere, bude taková, že už ji žádná brzda (ani to, že takzvanou dluhovou brzdu odmítla) nezachrání. To samo o sobě můžeme považovat za tragické. Mnohem tragičtější ovšem je, že vlak, který se po neoliberální koleji řití, je plný lidí, kteří si přáli jet někam úplně jinam.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB