Vzdejme se toho, co naši předci vydobyli


(en.wikipedia)Příznačné pro naši dobu je, že si v podstatě nepřipomínáme události, jež vedly k demokratizaci společnosti – a mezi něž boje za sociální práva od druhé poloviny 19. století rozhodně patří.


Koho ale už dnes zajímá nějaká stávka dělníků v Chicagu v roce 1886? Koho zajímá následný masakr, který měl potom soudní dohru? Dnes je v módě nad čímkoli, co má v názvu přídomek socialistický, ohrnovat nos.
Při pohledu na stav současné Evropské unie se však přímo vnucuje otázka, kolik mnohem mohutnějších stávek, než byla ta v Chicagu, je na obzoru -- a co se bude dít, pokud v Evropě nedojde k obnovení sociálního smíru. Ten je kontinuálně narušován již řadu let s tím, že sociálnímu státu se vystrojil pohřeb se zvoláním: „Sociální stát je mrtev, ať žije fiskální pakt!“ Tisíckrát se však na nás mohou zastánci tohoto paktu usmívat a plácat nás po ramenou, že vše zase bude dobré. Stejně se jim nepodaří přehlušit zlobu nezaměstnaných a zoufalství zbídačených. Principy, jež měly Evropě zaručit mír a prosperitu, jsou v troskách.
Jistě, můžeme se zaklínat heslem, že to vše je věc systému – a budeme mít i značný kus pravdy – a že s tím nic nenaděláme. Tady už to ovšem s tou pravdou bude vachrlatější. Ano, můžeme si stokrát říct, že volbami toho mnoho nezměníme, že hlavní je nastavení určitých mechanismů, a že politický systém není o tom, že padoucha vystřídá hrdina. Ale nějakou moc přece jenom máme. Nějaký potenciál tady je.
Můžeme dát hromadně najevo, pokud s něčím skutečně zásadně nesouhlasíme a nehodláme se s tím smířit. V některých případech je cesta bojkotu možná. Lze například bojkotovat firmy, které tyjí z otrocké práce jiných, z dětské práce, lze bojkotovat produkty z izraelských osad, zřizovaných v rozporu s mezinárodním právem, je možné bojkotovat zboží firem podporujících režimy, které potlačují práva svých občanů. Můžeme odmítnout brát do úst čokoládu, již produkují firmy zneužívající děti sklízející kakaové boby.
Krajní podobou bojkotu potom může být i generální stávka jako vyjádření odporu vůči krajně asociální politice.
Bojkotovat můžeme firmy, které participují na týrání zvířat, stejně jako bulvární média, která nám jako vzory přináší lidi typu Kramného, Jonáka či Rychtáře. Bojkot je mocná zbraň – jež však není použitelná ve společnosti, která je pasivní a hluboce nesolidární. Kde se každý zajímá pouze o sobe s tím, že co „mu je do nějakých lidských práv – vždyť stejně je to jenom humbuk“, a přece „se nebude někde angažovat, ještě bude všem pro smích“. Navíc svou roli bude hrát i okolnost, zda zboží firem, které bychom mohli bojkotovat, není levnější a dostupnější.
Jsme až příliš zvyklí na obraz společnosti jako jedné velké reality show, jíž vládnou sprostota, sex a stupidita a kde se jenom třeseme na to, kdo v příštím díle spáchá sebevraždu, kdo koho zabije a kdo koho okrade, podvede a zradí. Nehodnotíme – pouze s očima na stopkách a se zatajeným dechem sledujeme, co se stane, abychom pak vydechli se slovy: „Hustý. To je teda masakr.“
Nějaké „morální vzory“ se nám v podstatě vypařily.
Je potom těžké po lidech chtít, aby je zajímalo, co se dělo a děje např. ve Rwandě, v Kongu, v Egyptě či v Sýrii. Co není na titulních stránkách tiskovin a v hlavním zpravodajství televizních kanálů, jako by nebylo. Vzrušujeme se tak často něčím, co je v podstatě okrajové a nedůležité (na tom vypatláme celou svou emoční zásobu), a současně nás nechá klidným něco, o čem ani nevíme – ale co je přitom zásadní.
Odnaučili jsme se vidět věci v souvislostech a být kritičtí k tomu, co je nám podáváno pod hlavičkou „nezávislého zpravodajství“. Navykli jsme se na školství, kde pedagogové ztratili autoritu a kde hlavní slovo má často rodič některého z dítek -- bohatý sponzor školy. Na školství, které rezignuje na rozvoj člověka a jeho myšlení. Na školství, jež má za úkol dodat roboty, s nimiž podle toho bude také zacházeno.
Není tristní, pokud starší generace vidí, že je mnohem vzdělanější než ty, které po ní nastupují jako „naděje pro budoucnost“?
Snad právě aspoň na prvního máje, kdy nás k lásce má zvát hrdliččin hlas, bychom se nad tím, kam jsme na počátku 21. století došli, mohli (a v neposlední řadě i měli) zamyslet.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB