Pomlázka místo transparentů


foto Marek ŘezankaLetos datum 21. dubna připadlo na Velikonoční pondělí. V roce 2012 se však neslo v duchu jiném. Tehdy se v rukou některých z nás neobjevovaly pomlázky, ale transparenty.


Na Václavském náměstí se uskutečnila jedna z nejvýraznějších demonstrací od roku 1989, již zaštiťovala Společná platforma odborů, občanských iniciativ a sdružení (kromě odborů a zástupců opozičních stran zde byly např. Alternativa zdola, Ne základnám či Hnutí za Přímou Demokracii). Účastnilo se jí více než sto tisíc lidí. Jednalo se o demonstraci nenásilnou. Nevrhalo se na ní kamení, nezapalovala se auta. Naopak, někteří demonstranti na ni bez obav brali své děti. Přesto tito lidé byli tehdejší vládou a některými představiteli církve a médií nazváni lůzou, která si dovolí nevážit si svých chleboberců (za chlebodárce totiž šel Nečasův kabinet označit jen stěží).
Ve stručnosti si zopakujme, co tehdy lidi z celé republiky do pražských ulic dostalo. Kvůli podezřením na korupční či jiné podvodné jednání rezignoval jeden ministr vlády za druhým, aniž by jeho nástupci za sebou nechávali lepší stopu. Na jedné straně veřejnost viděla, jak miliardové částky mizí v různých pochybných projektech, ať už máme na mysli sKartu či knížku pacienta (IZIP), OPEN Card nebo tunel Blanku, na druhé pak na vlastní kůži pociťovala tvrdé asociální kroky vlády. Jako kolovrátek se dokola omílalo, že vláda musí šetřit, že jedině tak bude zodpovědná – a že ti, kdo vše zaplatí, musí být odpovědnými též. Jinak to prý nejde. Dluh ovšem neklesal. Zato spolehlivě klesala životní úroveň mnoha lidí a řada dalších, včetně dlouhodobě nezaměstnaných a handicapovaných, ztrácela svou důstojnost. Jedno z hesel dubnové demonstrace znělo: „Když se nespravedlnost stane normou, odpor se stane povinností“.
Ano, nelze zapomínat na to, jakým způsobem Nečasova vláda později devalvovala pojem právního státu. Stačí připomenout způsob, jakým prohandlovala takzvaný konsolidační balíček a tzv. církevní restituce. Dodnes visí nad těmito hlasováními otazník v podobě podezření na korupční jednání.
Důvěra v právní stát byla sice nahlodána už v dubnu 2012, a to ještě do očí nebily rozpory jak ve vyjádření mainstreamových médií tak politiků v kauzách D. Ratha a J. Nagyové či P. Nečase. To ještě D. Rath neabsolvoval své „dva roky prázdnin“, zatímco na T. Pitra div nečekal červený koberec.
Zato už médii proběhla kauza „tykadlového řidiče“, který si dovolil upozornit na podezřelé financování politických stran. Nestačilo, že uhradil škodu, ještě měl dostat trest v podobě veřejných prací. Když se proti tomuto výroku ohradil jako proti nespravedlivému, byl za malůvky tykadel stíhán jako zločinec. Právě 21. 4. 2012 se policii dobrovolně vydal.

K posílení právního státu jistě nepřispělo ani ocenění ministra obrany pro bratry Mašínovy. Loupežná vražda totiž zůstane loupežnou vraždou, kdyby pohnutky k ní byly sebectnější.
Dubnová demonstrace měla ohromný potenciál. Sešli se na ní lidé, kteří měli odhodlání něco měnit – a kteří doufali, že se něco měnit bude. Jak již to tak bývá, cíle různých účastníků se lišily. Někomu stačil pád Nečasova kabinetu, jiní chtěli něco víc, a to změnu systémovou, aby jednu trojkoalici nevyměnila trojkoalice v jiné barvě, ale jinak až nápadně podobná té dosavadní. Aby jednoho „čistého“ pána s brýlemi nevystřídal jiný podobně vymydlený sympaťák.
Aby se skutečně začaly řešit sociální problémy lidí, dluhové pasti, zvůle některých exekutorů, kšefty s bydlením či zdravím lidí. Aby práva lidí byla posílena.
Slibný potenciál byl však vzápětí promrhán. Ti, kteří vážili dlouhou cestu, se nedozvěděli nic z toho, jak hodlají odbory a další hnutí řešit jejich situaci. Co se bude dít dál. Místo toho zaregistrovali fotku dvou dobrých kamarádů na pivě -- aspoň tak to vypadalo. Jediným problémem, takovou maličkou vadou na kráse, bylo, že jeden z těch dvou pivařů byl demonstranty nenáviděný symbol toho, proti čemu protestovali – a druhý ten, kdo proti němu organizoval demonstraci. Je potom ještě možné lidi vinit z pasivity, že nikam ani nechodí?
Čím si prochází naše společnost v současnosti – chce se říci, dva roky poté?
Mohlo by se zdát, že to nejhorší bylo zažehnáno a situace se zlepšuje. Otevřeně se mluví o řešení dluhových pastí, o „nešvarech“ některých exekutorů, o tom, že není možné, abychom hodili své handicapované přes palubu. Zatím jen čekáme, zda se podaří zalátat díry, jimiž mizely miliardy, aby se pak hledalo, kdo z lidí kolik dluží a komu by bylo záhodno do poštovní schránky poslat složenku, aby pocítil za státní dluh pořádnou hanbu. Ale aspoň nevidíme, že by se tyto díry prohlubovaly.
Mluví se o nutnosti nastolit opět sociální mír, který byl za minulé vlády povážlivě narušen.
Smír je ovšem velmi křehký. Frustrace některých lidí je již poměrně hluboká – a nedá se očekávat, že by skepse řady z nich měla v dohledné době pominout. Vládne nám trojkoalice, již nedrží pohromadě programové cíle, ale toliko chuť podílet se na vládě. Teprve se ukáže, nakolik soudržné je či není ANO, a nakolik může pomoci zajistit sociální smír, když logika věci mu velí hájit zájmy nadnárodních korporací – a být tak plnohodnotným partnerem těch kruhů v EU, které vyvěšují prapory fiskálních paktů a transatlantických smluv a tváří se, že právě ony jsou budoucností Unie.
Otázkou též je, zda (ne)budou pod koberec zameteny mnohé kauzy, kterými naše společnosti žila. Dozvíme se, zda se expremiér Nečas nedopustil korupčního jednání? Dočkáme se rozuzlení v kauze D. Ratha? Jak dopadne kauza Dopravního podniku? Vzpomeneme si ještě na kauzy CASA či ProMoPro? Nebo vše vyzní do ztracena, jak u nás bývá zvykem?
Někteří z nás ještě doufají, že se podaří znovu otevřít kauzu tzv. církevních restitucí a dohlédnout na to, aby církvím bylo do užívání (nikoli za účelem možného prodeje) dáno to, na co mají skutečně právo. Aby přitom nebyly porušeny ani Benešovy dekrety od svého vzniku, ani nebyla prolomena hranice 25. 2. 1948 a ani nebyla obejita První pozemková reforma z doby prvorepublikové.
Současný ministr financí může trumfovat, pokud začne klesat nezaměstnanost. On je přece ten, kdo dává lidem práci. A kdo je bez práce, je vděčný za cokoli a na nějaké podmínky či svá práva se nekouká. Hlavně, že přežije. Sociální práva, mnohdy tvrdě vybojovaná, tak klesají ke dnu zapomnění.
Ovšem, je za současného systému vůbec možné, aby nezaměstnanost nerostla a sociální práva se neredukovala? Aby se neredukovaly demokratické principy, jež udržoval v Evropě při životě takzvaný welfare state, který byl zatím v tichosti pohřben, a to i za zvuku sociálně demokratických trubek?
Usínat na vavřínech, že krize je zažehnána a před námi se otevírají světlé zítřky, není na místě. Už pro ten hnědý kolorit v Maďarsku, na Ukrajině či v Řecku. Pro ty zástupy mladých nezaměstnaných lidí v Řecku a Španělsku (a nejen tam), kterým výkřiky o tom, jak se evropské ekonomiky opět zvedají, musejí lézt krkem.
Už pro zklamání ze sociální demokracie, kterou část jejích potenciálních voličů již přestala považovat za někoho, kdo jí může pomoci.
Připomínejme si 21. duben 2012. Snad proto, že byla ve vzduchu cítit naděje, že cesta z bludného kruhu existuje. Snad proto, že za necelý týden bude zvoleno nové vedení odborové konfederace. Vedení, které může buď opět získat důvěru těch, kteří zažili trpké zklamání a rozčarování, že jejich zájmy nikdo nehájí, nebo se stát věrným pobočníkem mocných a spoléhat na jejich almužnu, která jej udrží při životě. Potom ale ztratí to hlavní. Důvod své existence. A zařadí se po bok těch, kteří budou mezi „rovnými“ vždy ti rovnější. Možná právě silné sjednocené odbory, které by hájily zájmy všech zaměstnanců (a ne tu pouze učitelů, ondy lékařů a jindy zase řidičů MHD) mohou být subjektem, jenž by byl lékem na frustraci mnohých z nás. Věřme, že bude aplikován dříve, než podlehneme viru „hnědé epidemie“, jež se šíří stejně lavinovitě jako kdysi obávaná „černá smrt“.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB