Boj pouze naoko?


(foto osacr)„Kromě toho se tady ukazuje, že pan Sobotka, který je právník, nemá smysl pro ústavnost, pro právo a vůbec pro demokratické principy, ale jen pro záchranu vlastních zájmů, vlastní kůže,“ rozhorlil se Miloslav Vlk.


Církevním špičkám není po chuti, že by mohlo dojít ke zpochybnění tzv. církevních restitucí. Bylo by přece k vzteku, když už jsou tak hezky těsně protlačené Sněmovnou, kde se ani přestávka nedržela, a podepsané expremiérem Nečasem, ještě než se k zákonu mohl vyjádřit Ústavní soud ČR, aby teď nastaly nějaké komplikace. Těmi přece nemůže být ani podezření, že se expremiér Nečas mohl dopustit korupčního jednání a že následné hlasování získalo pachuť něčeho krajně podezřelého. Bylo by jistě politováníhodné, aby úsilí pana Pekárka, jenž stačil před svým uvězněním spáchat bohulibý skutek a napomoci nápravě křivd na církvích v České republice, přišlo vniveč.
Měli bychom si uvědomit, že se letos schyluje k několika volbám (do Evropského parlamentu, do zastupitelstev obcí a do třetiny Senátu ČR) a že sociální demokracii děsí osud sedláků u Chlumce. Na hodnocení koaliční vlády je možná ještě brzy, ale již nyní se lze obávat, že sociální demokraté, kteří na Rusnokovu vládu plivali, jak není levicová (což ani nebyl její účel, neboť to byla vláda překlenovací v krizovém období), sami nějak levicové cíle, jež před volbami slibovali, neplní. Ať již v oblasti sociálního zabezpečení, životního prostředí, v oblasti školství a předškolní výchovy či v daňové politice.
A do toho tu je „horký brambor“ v podobě církevních restitucí.
Mnozí lidé, kteří na základě jasně formulovaných důvodů odsuzují stávající formu církevních restitucí, a to jak způsob jejich schvalování, tak jejich obsah, už sociální demokracii nevěří. Přijde jim, že je to pro sociální demokracii pouze laciná karta, díky níž se snaží udržet ve hře o posty.
Jak je jinak možné, že se v debatách na téma církevní restituce neobjevují zásadní připomínky, kterými jsou podezření na prolomení hranice 25. 2. 1948, prolomení Benešových dekretů od jejich počátku a ignorace zákona o první pozemkové reformě z roku 1919?
Pokud budou představitelé církve vykřikovat něco o neústavnosti, možná by si měli nejprve přečíst některé texty Pavla Rychetského:

S ohledem na tyto skutečnosti se zákonitě otevírá otázka, zda takto rozdílný přístup ke všem oprávněným osobám (fyzickým i právnickým) obstojí před základními principy demokratického právního státu postulovanými v čl. 1 Ústavy. Za zásadní námitku k napadené normě považuji dále skutečnost, že zcela ignorovala dosud platnou právní úpravu podle zákona č. 215/1919 Sb., o zabrání velkého majetku pozemkového z 16. dubna 1919 (zákon o první pozemkové reformě), podle které (§ 2) nesmí žádnému jednotlivému pozemkovému vlastníku zůstat po provedení zákona více než 150 ha zemědělské půdy a více než 100 ha půdy lesní, tedy více než 250 ha půdy celkem. Toto dosud platné omezení přezkoumávaný zákon zcela ignoruje, stejně jako omezení exempcí ze záboru cit. zákona, k němuž došlo zákonem č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy z 11. července 1947. Výsledkem je faktický návrat hluboko před 25. únor 1948, neboť jednotlivé oprávněné osoby podle napadeného zákona obdrží pozemkový majetek v rozsahu 200.000 hektarů, tedy přesahující nejvyšší přípustné výměry (250 ha na 1 subjekt) v řádech mnohonásobně vyšších…

Zastávám názor, že tato část zákona je nepřezkoumatelná, protože přiznáním finančních částek jednotlivým vyjmenovaným subjektům řeší dva odlišné účely – jednak finanční kompenzaci za majetek, který nelze podle části první vydat a dále jakýsi finanční příspěvek na činnost v souvislosti s postupnou odlukou církví od státu a odstupňovaným snižováním dosud vyplácených příspěvků až k nulovému stavu uplynutím 17 let. S ohledem na to, že tato finanční plnění nejsou žádným způsobem rozlišena (finanční náhrady podle § 15 evidentně nejsou pouze náhradou za nevydávaný majetek, když jsou přiznávány i subjektům, kterým žádný nárok na vydání majetku nevznikl) a s ohledem na to, že takové rozlišení je podmínkou sine qua non přezkumu jak náhradové části (z hlediska zvolené formy ocenění) tak z hlediska příspěvkové (dotační) části, soudím, že celá Hlava III. měla být nálezem ÚS zrušena s tím, že zákonodárce by měl ohledně náhrady za nevydávaný majetek přijmout samostatnou normu, upravující uplatňování a výpočty náhrad analogicky k příslušné úpravě v zák. č. 87/1991 Sb., případně v zákoně č. 229/1991 Sb.“

Zde se potom Rychetský vyjadřuje k možnosti prolomení Benešových dekretů, což by ve svých důsledcích vedlo k revizi výsledků druhé světové války:

Oprávněný subjekt, tedy řád nebo konkrétní farnost, pokud jí bude majetek vydán, nebude přece mít důvod vyvolávat soudní spor. Žádný státní úředník se z tohoto hlediska přitom nemůže obrátit na Ústavní soud, protože stát je jediný subjekt, který nemá lidská práva a svobody. Takže k prolomení hranice může dojít nikoli proto, že to dikce zákona umožní, ale proto, že neexistuje žádný systém kontroly, a dojde-li k vydávání exekutivní cestou, pak se může vydat cokoli.“

Problémem je, že se zdá, že ani jedné ze stran sporu (ani církvi, ani Sobotkovi a potažmo ČSSD) neleží na srdci spravedlnost ani právo. Jinak by totiž sami představitelé církve žádali přezkum zákona i okolností při hlasování o této normě. Nedalo by jim totiž spát, že vše bylo možná takzvaně „cinklé“. Už z toho podezření by je tížilo svědomí.
Sociální demokraté by pak více vážili slova a více si hleděli činů. A pokud již by argumentovali, šli by k podstatě věci.

„Paní Gajdůšková věci rozumí minimálně, jak prokázala v médiích hned na začátku, kde se poněkud ztrapnila,“ poznamenal Vlk – a člověku se skoro chce říct, „má pravdu, předsedo“. Neboť by člověk čekal mnohem zasvěcenější a fundovanější postoj. Sleduje paní Gajdůšková úsilí např. trojice Procházková, Bouček, Dvořák – kterážto se snaží o jediné, a to, aby církvi nebyly vydány majetky, na něž nemá zákonný nárok?

„Pokud mě uráží, je to jeho vizitka, ne moje, a já se k tomu vyjadřovat nebudu. Křesťanské je ctít druhého a odpouštět,“ vyjádřila se k Vlkovu výroku Alena Gajdůšková.

A opět se chce dodat ono známé, vesničkově-střediskové: „Má pravdu, předsedo.“ Ano, ctít a odpouštět by měli církevní představitelé umět. Stejně jako by měli ctít bližního svého, a ne se před ním jako před ztracenou bezbožnou lůzou pokřižovat. A tvrdit, že máme prostě pravdu a basta. A kdo naši pravdu zpochybňuje, je zakuklený (nebo možná už i odkopaný) komunista a protiústavní živel.

Pro vedení sociální demokracie je nyní jistě důležité, že veřejnost vidí, kdo se proti církevním restitucím ohrazuje – a kdo mu hází klacky pod nohy. Z toho by mohlo ve volbách něco kápnout, ne?
Ono ale asi nekápne. Volič totiž nemusí být kdovíjaký odborník, aby poznal, kdy někdo něco dělá z přesvědčení, a kdy pouze na oko. A být podveden přetvářkou je někdy mnohem horší, než čelit bezpráví.

Je smutné, že kromě Lenky Procházkové a několika dalších málo lidí chybí kontrolní mechanismy (včetně soudů a médií), jež by se podstatou zákona o tzv. církevních restitucích zabývaly.
Asi se všichni spoléhají na to, že ono nám to již ve školách do hlav nabiflují a v novinách vylíčí, jak jsou ty restituce jedině správné a potřebné. A že jenom lůza a nebezpeční závistiví kacíři jsou proti.
Je ovšem otázkou, jestli takováto cesta někoho může přiblížit Bohu či mu pomoci najít víru. Možná, že o to ale naší církvi vůbec, ale opravdu vůbec nejde.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB