Nejsme proti Americe…

Email Tisk PDF

altŠpiclování planety jako vedlejší produkt pocitu výjimečnosti?

Americké tajné služby odposlouchávají stovky milionů lidí po celém světě, ale navrch i německou kancléřku, francouzského prezidenta, lídry Mexika a dalších latinskoamerických zemí, ilegální služebnu měla Národní bezpečnostní agentura (NSA) i v Praze. Výčet je dlouhý, zatím je na něm 45 zemí, a vyplývá z něj jediné -- Američané zkrátka špiclují i své spojence, ať jsou jim sebevěrnější. Proč?

Svou roli může sehrávat třeba pocit, který ve Spojených státech převládá a který se vtlouká dětem do hlav už od prvních tříd. Pocit výjimečnosti. Pocit, že USA jsou „jiné“ a jejich zájmy se proto logicky liší od zájmů zbytku světa. A k jejich prosazení je dovoleno vše. Když takovým bludem trpí jedinec, pozná se to hned. Když je stižena celá populace, stává se bláznovství těžko diagnostikovatelnou normou. Americký historik tajných služeb a expert na NSA Matthew Aid k tomu tvrdí, že americká potřeba špehovat planetu je ve skutečnosti jen vedlejším produktem faktu, že pocit vlastní výjimečnosti brání Američanům zajímat se o svět, a když se o něco nezajímají, nerozumějí tomu, a když něčemu nerozumějí, mají z toho strach… a tak špiclují a podezírají všechny kolem a bez rozdílu.

Jakmile se to vše díky Edwardu Snowdenovi provalilo a na veřejnost vycházejí stále další a další informace o americkém špehování, uchyluje se supervelmoc tu k prostému zapírání, ondy k bručení typu „vždyť to stejně dělají všichni“. Opravdu? Umí si někdo představit Německo, jak odposlouchává Obamův blackberry? A pokud ano, spokojil by se Bílý dům s omluvou, že to přece „dělají všichni“?

Není zatím jasné, zda deset let odposlechů soukromých hovorů německé kancléřky (nebo dalších spřátelených světových politiků) Spojeným státům přinesly vůbec nějaký užitek, spíš se zdá, že škody napáchané na vzájemných vztazích a ztrátě důvěry silně převažují. Německý předseda zahraničního výboru Evropského parlamentu Elmar Brok už o americkém zpravodajském průmyslu mluví jako o „státě ve státě“. A Obama mu svým nehraným nezájmem o kvalitu vztahů s předními světovými spojenci, vykrucováním, že osobně o ničem nevěděl, nebo rozhodnutím o vágním „přezkumu“ odposlechů, jen nahrává – pokud by to totiž byla pravda, znamenalo by to, že se chobotnice s logem NSA už naprosto utrhla ze řetězu, aniž by bylo zřejmé, pro koho vlastně pracuje.

Ze světa tak zaznívá na americkou adresu hořká kritika, kterou nelze jen tak odmávnout coby „běžný“ antiamerikanismus. Nejspíš nejlépe ji totiž vystihují slova britského rappera Lowkeye: „Já nejsem proti Americe, to Amerika je proti mně.“ A tak nakonec – namísto mlčícího Bílého domu – Evropanům sardonicky odpověděl populární americký televizní satirik Jon Stewart: „Tak vy byste chtěli omluvu? Fajn. Je nám líto, že jste zapomněli, co jsme tady za kokoty.“

Samozřejmě je otázkou, jestli to bude Evropě stačit. Po formální stránce asi ne. Ale jinak? Do jaké míry jsou evropské politické špičky opravdu zneklidněny tím, jak americká špiclovací kultura přistupuje k nim i stovkám milionů evropských občanů? Zatímco totiž Brusel v zásadě žádá pouhé „vysvětlení“ a uzavření jakýchsi smluv, v nichž by se USA zavázaly, že s odposlechy politiků přestanou, britský premiér David Cameron už hrozí soudy médiím, která budou „společensky nezodpovědně“ o americkém špiclování dál informovat. Jinými slovy, lze unijním politikům věřit jejich aktuální rozhořčení, když sami často „mají problémy“ s demokracií, o transparentnosti ani nemluvě?

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz