Rozděl. A nedůvěřuj

Email Tisk PDF

skola tabule ilustraceParadoxní obraz vztahu českých rodičů ke školskému systému nabízí průzkum společnosti EDUin, který navazuje na půlroční kampaň Česko mluví o vzdělávání: podle něj zhruba 80 % rodičů podporuje selektivnost českých škol, tedy rozřazování dětí do různých vzdělávacích programů už od úrovně základní školy.

Nejviditelnějším příkladem je vzdálenost mezi víceletými gymnázii a „zvláštní“ školou. Více než polovině rodičů se přitom líbí myšlenka společné školy pro všechny děti. 

Důvodem rozporu je podle EDUin především nedůvěra lidí ve fungování státu: společnou školu by sice většina rodičů uvítala, ale nevěří, že by ji státní škola dokázala zvládnout. Proto dávají přednost odděleným školám, respektive vzdělávacím programům.
Paradox podtrhuje i zjištění, že i značná část rodičů hendikepovaných dětí dává přednost speciálním školám a nepožaduje integraci svých dětí do „normálních“ škol. Typickým důvodem, který rodiče uvádějí je, že děti se speciálními vzdělávacími potřebami vyžadují individuální přístup a péči, a těch se jim v běžné třídě nedostane.
Je to v principu pravda. A je zcela pochopitelné, že rodiče chtějí pro svoje děti co nejvstřícnější, nejbezpečnější, případně nejvíc motivující a perspektivní školské prostředí. Zároveň je to ale vzhledem k vývoji českého školství fatální úhybný myšlenkový manévr: namísto toho, aby rodiče tyto kvality požadovali po společné škole, rezignují a za maximum možného považují systém, o němž možná silně pochybují. Jehož základní kvalitou ale je, že poskytuje alespoň nějaké enklávy kvalitní péče, do nichž mohou umístit svoje děti.
Tomáš Feřtek z EDUin shrnuje: „Znamená to, že tento klíčový problém našeho školství nebude možné řešit radikální změnou, ale systematickou podporou škol hlavního proudu, aby se zvýšila důvěra veřejnosti v to, že i normální škola umí pracovat se všemi dětmi z celého spektra nadání i postižení.“

 

Klíčový problém
Proč je ale selektivnost klíčovým problémem českého školství? Proč nemáme uznat za „normální“ stav, kdy rodiče vybírají pro svoje děti školy podle svého uvážení a školy se přizpůsobují různé míře nadání či zdravotnímu postižení žáků? Není takový systém přirozený, rozumný a spravedlivý? Chtějí snad odborníci popírat, že děti jsou různě nadané, vyhovují jim rozdílné tempo a metody učení, mají indivi-duální potřeby, cítí se dobře v různých typech prostředí?
Odborníci pochopitelně tyto obecné teze nepopírají a netvrdí ani to, že česká „normální“ škola je za současných podmínek ze dne na den schopna poskytnout všem dětem požadovanou péči – je notoricky známo, že jí k tomu chybí odborně vyškolení učitelé, asistenti, technické prostředky, peníze... Nic z toho ovšem neznamená, že „společná škola“ by v očích většiny odborníků přestávala být žádoucím cílem.
Do hry tu vstupují nejenom úzce pojaté výsledky žáků na té které škole, ale hodnoty, na nichž veřejné školství stojí a které by mělo reprodukovat. Selektivní školství podporuje a buduje „selektivní společnost“, jinak nemá logiku. Předpokládá, že nadané dítě bude směřovat přes kvalitní výběrovou základní školu a víceleté gymnázium na kvalitní vysokou školu, do kvalitního a dobře placeného zaměstnání. Jako úspěšný mladý muž či úspěšná mladá žena si koupí byt či dům v izolované a střežené městské oblasti a pochopitelně se bude vyhýbat i veřejné dopravě.
Na druhé straně jsou těžko vzdělavatelní a různě postižení a „obtížní“, kteří jsou předurčeni pro zvláštní školy, či prostě velké problémy na okraji škol „normálních“. Jsou nejenom těžko vzdělavatelní, ale i obtížně zaměstnatelní, i oni směřují do jasně ohraničených oblastí – do ghett. Mezi oběma skupinami se ještě pohybuje šedá, nepříliš zajímavá většina.

 

Selektivní budoucnost
Neboli: logika selektivního školství funguje za předpokladu, že ti nadaní a schopnější a po všech stránkách lepší se v průběhu života s těmi ostatními nebudou muset setkávat, nebudou je potřebovat, nebudou jim muset rozumět, ani náhodou s nimi nebudou muset spolupracovat. Nenaučí se to totiž, nezvyknou si na to, nebudou to prostě umět. Natož, aby uvykli představě, že kvality a hodnoty jsou mnohem rozmanitější než určitý typ nadání, nebo schopnost vydělávat peníze v určitém typu zaměstnání.
Budou muset být opevněni ve svých komplexech, protože ti druzí, nenadaní a „obtížní“ také nedostanou šanci získat vzájemnou zkušenost, poměřit svoje návyky a vzory s prostředím mimo své ghetto a jako nezaměstnaní a chudí mohou být nebezpeční.  
Není vyloučeno, že společnost k takové „selektivní“ budoucnosti směřuje. Ale je vcelku jasné, že to není budoucnost společnosti demokratické, otevřené, spravedlivé... Škola se nemůže tvářit, že o tom neví, že se prostě s maximálním nasazením jen stará o výuku svých žáků, těch, které právě má a žádných jiných.
Nemůže si hrát na to, že se nehlásí k určitému typu budoucnosti.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz